(ČZ 12/2024) Rozhovor s psychoterapeutem Tomášem Feiferem o problémech mladých. Hlavním tématem nejsou již drogy, ale krize identity a zvyšující se nároky společnosti.
Co podle vás patří mezi největší problémy současné generace, respektive generace mladých lidí?
Před rozhovorem jste zmiňoval jistou „krizi identity“ nebo vlastně obtíží se zařazením se do dnešní společnosti, která se jeví jako mnohovrstevná s nekonečnou řadou možností zařazení se. Někdy mám pocit, že v dnešním světě je většina těchto možností iluzorní. Hodně medializované téma je krize pohlavní identity – hlavně mainstreamovými médii. Neznám pohnutky a motivaci původců těchto kampaní a vlastně nevím, proč se tak děje. Nechci zabředávat do politických souvislostí, ale ze svého pohledu vnímám, že to na mě mnohdy působí uměle.
Lidé, kteří se rozhodují, jakou cestou se v životě vydají, mají příliš mnoho možností a ty nejsou bez rizika. Za všechno se platí – minimálně časem, nějakou špatnou zkušeností a dost často i specifickým druhem vnitřního zranění, které si potom neseme dál, i když později zvolíme jinou cestu. V konečném důsledku je to volba jako: Buď na to mám a cítím se dobře, nebo se cítím méněcenným (jiných) z důvodů, které jsou úplně nereálné a iluzorní. Rovněž, snažím se žít tak, že sám sebe hodnotím podle hodnocení druhých lidí. A to je problém, se kterým se setkáváme často. Začíná to v rodinách, je to implementované od rodičů, pokračuje ve školách, ve společnosti. Průvodním znakem je extrémní zranitelnost a hypersenzitivita lidí.
Myslíte, že chybí rodinné vzory?
Ano. Je potřeba ale říct, že dnešní mladí lidé, když rodiče jsou třeba třicátníci, čtyřicátníci, tak už i jejich rodiče také často nevycházeli z žádných vzorů. Je to transgenerační záležitost, která souvisí s celkovou změnou ve společnosti. Nepamatuji si, že by za mého mládí tolik vrstevníků trpělo existenciální krizí, pocitem osamocení, zbytečnosti, nedostatečnosti, toho, že pro ně na tomhle světě není místo.
S tím souvisí i hledání vztahů mladých lidí. Myslíte si, že ve vztazích hledají dnes mladí něco jiného než dřív?
Těžko říct. Takové to – hledám vztah, abych si užil, abych si vyzkoušel nějaké sexuální aktivity, abych si vyzkoušel návykové látky – to jsme někde možná v devadesátkách. Dnes to tak prostě není. Je prokázané, že sexuální aktivita mladých lidí je na nejnižším bodě za posledních 30, 40, 50 let. Pít není „in“, tvrdé drogy nejsou „in“ a spousta věcí odděluje mladého, dospívajícího člověka od společnosti. Ale „in“ je být zodpovědný ke všemu, být výkonný, vydělávat co nejdříve hodně peněz, budovat si životní jistoty, hledat si nějaký „jistý“ vztah. Otázkou je, do jaké míry je to přirozené pro osmnáctiletého člověka. Mně to připadá nepřirozené. Ve své podstatě jde o náhradní způsoby hledání vztahu k sobě samému.
Co se týče drog, média nyní publikovala, že na vzestupu jsou psychofarmaka, dokonce se šíří na černém trhu více než tvrdé drogy…
Pod pojmem psychofarmaka chápeme primárně antidepresiva. Ptáte se mě však zřejmě na jiné druhy léčiv – anxiolytika, hypnotika a podobné léky používané na dočasné snížení stavu úzkosti. Tato byla dostupná a žádaná vždy. Generace mých rodičů a jejich rodičů měla tyto léky doma běžně (klasicky třeba Algena), ale nebyla tak zneužívána, přestože byla dostupná. Xanax, Neurol, léky na spaní, to jsou léky, které nezřídka hojně předepisují i praktičtí lékaři a také se s nimi čile obchoduje na černém trhu. Dnes jsou vnímány vlastně jako únik z reality. A nejenom mladými. Málo známá je například skutečnost, že obrovské procento seniorů je závislých na těchto lécích a vlastně už bez nich nedokáží fungovat.
Psychofarmaka tedy mají svůj nezastupitelný význam; posunula celou medicínu a psychiatrii do úplně jiné roviny, než byla před padesáti lety. Často ale říkám – a zase je to můj názor – že psychiatrická farmakoterapie, která není doprovázena psychoterapií, je velmi často neúčinná. Potlačuje následky, zmírňuje symptomy, ale neřeší příčiny.
Jsme na farní půdě CČSH Praha 8 - Karlín. Jaký je podle vás vztah mladých k duchovním hodnotám? Myslíte si, že přibývá zájem?
Z mého úhlu pohledu ano. Nemusí se jednat o členství v církvi, ale zájem sdružovat se, o společenství lidí, kteří mají stejné hodnoty, které se vyznačují hlavně tím, že jsou trvalé a bezpečné. Dřív jsme je nacházeli v běžném přátelství, v klukovských paktech, v holčičích sesterstvech, prožívali jsme to ve svém dětství, ale dnes je svět tak diferencovaný. Najít pevné klidné místo, které by bylo zároveň bezpečné, je těžké.
Na závěr mám asi hodně obecnou otázku, ale co byste poradil lidem, kteří nyní prochází existenciální krizí?
Je nezbytné, aby stát zpřístupnil více psychosociální péči a výrazně zvýšil její dostupnost, její situace je aktuálně tristní. Zejména v dětské psychiatrii a psychologii. To není kritika. Každý lékař, psycholog dělá, co může. Ta péče je ale nedostatečná a velmi špatně dostupná.
Zároveň dovolme našim dětem být dětmi, dejme jim šanci a čas si dětství užít, přirozeným způsobem dozrát, rozpoznat destruktivní vzorce svého chování. Nevyvíjejme na ně tlak. Oni se „nenajdou“ a pak trpí krizí.
Za rozhovor děkuje Ondřej Syrový
Foto: Autor článku
Český zápas 12/2024 z 24. 3. 2024
