(ČZ 11/2024) Původně se měl článek nazývat dle vypůjčeného názvu z knihy Cenzura aneb „Soustružníci lidských duší“. Autorovi těchto řádek však přišlo významnější téma než cenzura jev nazývaný „autocenzura“. Je to vyšší stupeň cenzury vnesené přímo do duše spisovatelů, básníků, umělců a vlastně kohokoli.
V době minulé byl v žertu mezi novináři rozšířen pojem „dělníci pera“ a stejně jako zmíněný název o soustružnících vycházel z parafráze Stalinova výroku o spisovatelích coby „inženýrech lidských duší“. Šlo o snahu v době socialismu, tzv. rovnostářské době, přirovnat duševní práci k práci fyzické. Tuto práci se režim snažil dostat na úroveň pásové výroby včetně výstupní kontroly. Zašlo to tak daleko, že i práce veršotepců se stala předmětem kontroly a regulace. Historici zabývající se cenzurou konstatují: „Veškerá komunikace se děje pod mnoho-násobnou sociální regulací, tato regulace přechází v cenzurování postupně, takže určité jednání se může více či méně stávat cenzurou a mít její důsledky v závislosti na historickém i individuálním kontextu.“
Sociální regulace používající cenzuru jako svůj nástroj měla za cíl podávat návody, co a jak psát, neméně důležité bylo, jak dané dílo interpretovat.
K absurdní situaci dochází, když díky zásahům cen-zorů se cenzor stává spoluautorem. Vlivem vzájemné komunikace a státní sociální regulace se sice cenzor stává spoluautorem, ale bohužel nastává smutný obrat, že autor je „spolupachatelem“ cenzury. Tento jev obecně nazýváme autocenzurou a záleží na „morálním imperativu“ dotyčného autora, do jaké míry se stává „spolupachatelem“. Bez zábran konstatujme, že autor se tím začíná podílet na státní sociální regulaci. Za časů tvrdé totality se tomu říkalo, že jde o „převýchovu občana“. K jaké převýchově má docházet, si za neznámou „x“ dosaďme daný režim a dobu.
Nejcitovanějším příkladem je tzv. Hrabalův kom-promis, který byl a je v médiích často popisován. Vše začalo tím, když po roce 1969 šly již vytištěné Hrabalovy knihy „Domácí úkoly“ a „Poupata“ do stoupy. Bohumil Hrabal se ocitl na indexu a sledovala jej StB. Slavný spisovatel stejně jako v padesátých letech opět začal psát do šuplíku. V roce 1975 si Hrabal začal „sypat popel na hlavu“ a v Tvorbě vyšel jeho kajícný rozhovor. V něm uvádí: „Chci po svém způsobu přispívat k tomu, aby mezi lidmi byly vztahy, jaké mají být mezi socialistickými lidmi. […] jen bych chtěl, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi a se socialismem. Protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost.“ Část rozhovoru byla však vyřčena redakcí a nikoli Hrabalem. Na podzim roku 1976 vyšla opět jeho díla. Hrabal měl také svého hlavního cenzora a tím nebyl nikdo jiný než neblaze proslulý absolvent moskevské Akademie společenských věd Vítězslav Rzounek. Byl tehdy vedoucím katedry české literatury Filozofické fakulty UK, podepsal se na zákazu vydávání knih mnoha spisovatelů a podepsal se i na úpravě Hrabalových nových rukopisů. Výsledkem Hrabalovy spolupráce bylo na jedné straně pálení Hrabalových knih na Kampě pod vedením Ivana Jirouse Magora a na straně druhé vydání dalších Hrabalových děl s Rzounkovou korekcí. Hrabalův přítel Josef Kroutvor citoval Hrabalův názor na to: „Řekl mi, že ty jeho knihy se jednou přiloží k sobě, stisknou se dohromady jako pravá a levá ruka a teprve jejich otištění do sebe vydá skutečnou pravdu sdělení.“
Svoji smutnou epochu se snažil Hrabal slovy své ženy později v románu „Vita nuova“ vysvětlit: „Můj muž, který si usmyslel, že bude spisovatel za každou cenu i za to, že přepisuje, dopisuje knihu, že zradil ty svoje dryácké texty, které předčítal svým přátelům a kteří těmi dryáky byli nadšení… A pak se dostavovala odplata za to zmalomyslnění mého muže, i mezi svými přáteli přestával mít svůj názor, se vším, co kdo říkal, okamžitě souhlasil dopředu, se vším, jenom ne s tím, co by měl říci on. Bál se říci svůj názor, a když jej řekl, tak vždycky jej nakonec odvolal.“
Lehce by bylo toto komentovat s odstupem času a filosofovat o „morálním imperativu“. Chce to dívat se dál na naše současné činy a možné budoucí. Cenzura byla a bude, jen co nemusí být, je autocenzura. Jen malým příkladem může být rok 2006, kdy rádia odmítala hrát protikomunistickou píseň s textem Lou Fanánka Hagena „Vítejte do zlých časů“. Fanánek tehdy komentoval autocenzuru programového ředitele několika rádií Saši Michalidise: „Je to přesně ten případ autocenzury, kdy to není zakázané, ale pro případné problémy to bude lepší nehrát. Všichni se trochu bojí, že kdyby se to po volbách zase obrátilo, mohli by skončit někde v kotelnách.“
Mirko Radušević
Český zápas 11/2024 z 17. 3. 2024
