(ČZ 17/2025) Šedesátá léta minulého století. Mladí lidé sahají po zakázaném a nedostupném ovoci.
Ze Západu přichází vlna rokenrolu, big-beatu, dlouhých vlasů, ale také drog, jako je LSD. Myšlenkově za vším stojí osobnosti, především umělci, jako byli spisovatelé Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Burroughs nebo filosof a psycholog Timothy Leary.
Této generaci se také jinak říká „zbitá generace“, častěji i česky beatnici, a přisuzováno jim bylo, že žijí nonkonformním a bohémským životem. V Československu se nedostatek západního zboží a kultury nahrazoval svébytnou československou variantou a v módě to byly štruksové kalhoty, švédské košile, sandály – kristusky. Kulturní oblast byla zastoupena nahráváním na magnetofon západní hudby z rádia Luxembourg zvaného „Laxík“. V hudbě na druhé straně panoval také obdiv k varhanní hudbě, jak barokní, tak soudobé rockové. Vyvrcholilo to později například v podání slovenské art-rockové skupiny Collegium Musicum s osobností Mariána Vargy. Varhanní hudba, kterou tehdejší režim nezakazoval (možná také díky Albertu Schweitzerovi, držiteli Nobelovy ceny za mír), se tak v té době v podvědomí lidí snoubila s „nedoporučovanou“ příslušností k církvi. Proto tehdy československá mladá generace našla oblibu nejen v duchovní, především Bachově, hudbě, ale také v návštěvě kostelů.
Do této atmosféry doby vstupují dva mladí lidé Zora Procházková a Jan David (na snímku vpravo dole). Dnes od nich můžeme číst dílo, které tehdy sepsali, nazvané „Povstání z pokleku“. Popisuje atmosféru bohoslužeb v pražských kostelích různých křesťanských církví. Bohužel Zora Procházková zemřela již v roce 1968.
Voláme do Vsetína místnímu, zde velmi známému, populárnímu evangelíkovi Janu Davidovi, spoluautorovi studie o bohoslužbách v polovině 60. let. Je nám hned od počátku sympatický, když říká: „Pište mi na mail Jenda David, psáno dohromady…“ a rozpovídá se, jak se Zorou Procházkovou v šedesátých letech minulého století obcházeli kostely.
„Byl jsem pokřtěn jako katolík, Zora byla metodistka a obcházeli jsme spolu v Praze kostely různých církví, abychom se podrobněji seznámili s vírou, která nás osloví,“ říká úvodem Jan David a pokračuje: „Tak vlastně vznikl autentický záznam naší procházky po pražských kostelích různého vyznání. Nyní, když jsem už starý, řekl jsem si, že svědectví, které po mně zůstalo by se mohlo někomu hodit. Proto jsem zápisky o bohoslužbách, které jsme sepsali se Zorou, nabídl svému známému z Jihočeské univerzity. Ten mi poradil, že spíše by to zajímalo Zdeňka Nešpora ze Sociologického ústavu, kterému jsem potom své svědectví poslal. Tak vlastně vznikla studie s celým názvem Povstání z pokleku s podtitulkem Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století.“
Mimochodem, ze svědectví podané Zorou Procházkovou a Janem Davidem vycházel Zdeněk Nešpor rovněž při psaní knihy „Století národní církve. Duchovní hledání Církve československé (husitské)“.
Pročítáme studii Povstání z pokleku, její druhou část, kde jsou zápisky o Církvi československé na začátku šedesátých let minulého století, a to včetně dobových fotografií. Zastavujeme se nejprve u tabulky návštěvnosti bohoslužeb a udivuje nás, jaké byly tehdy velké návštěvy liturgií. Některá čísla za všechny: „Holešovice – duchovní Ungermann a Salajka – 170 věřících; Vršovice – duchovní Adámek – 110 věřících; Žižkov – bohoslužby ve dvou místech – duchovní Vonka a Švábenická 65 + 50 věřících; Vinohrady – duchovní Fuček a Krmenčíková – 90 věřících; Malá Strana – duchovní Lohnický – 80 věřících.“
Uveďme dále jeden z mnoha záznamů o naší církvi. Týká se známé duchovní Dagmar Wienerové, která v té době, údajně v roce 1967, sloužila liturgii v Plzeňské ulici v Praze 5 – Košířích. Výňatek je ze svědectví a zážitku, který Zora
Procházková barvitě popsala:
„Po první modlitbě (pronesené se zavřenýma očima a jedním dechem) jsem závratně cítila, že Pán Ježíš je opravdu uprostřed nás. Nedá se to popsat. Chci jen říct, že tato žena neudělala jediný pohyb, neřekla jediné slovo bez hluboké opravdovosti. Šel mi až mráz po zádech nad možností takové víry, takové vroucnosti. Když jsem potom vyšla ven, nechtělo se mi věřit, že jsem něco takového cítila, a přikládala jsem velký dojem, který na mne farářka udělala, tomu, že jsem seděla v její bezprostřední blízkosti. Ale to si jenom namlouvám. Text, na který kázala, je zapsán u Jana 21,1–14. Zde je můj hrubý výpis myšlenek z kázání. Bylo proneseno spatra, plynně, ale ne akademicky, vroucně a naléhavě. Paní farářka je jistě i filosoficky vzdělaná. Nemám ponětí, jak dlouho kázání trvalo, zůstala jen ona se svými slovy.“
Dále následuje proslov Dagmar Wienerové a k tomu autorka Zora Procházková ve svém svědectví pokračuje: „V to nedělní dopoledne to nebyla jen tak obyčejná řeč. Já se přiznávám, že o tomto kázání se mi ještě v noci zdálo – a to se mi ještě nestalo… A tak mám stále zatím ještě před očima její pevné ruce, její naprostou odevzdanost do Boží vůle, její vroucnost, prostě hlavně to, o čem vůbec nemluvila – její vzor opravdovosti. “
Dnes již osmdesátník Jan David si již přesně nepamatuje ani jméno ani místo, kde Dagmar Wienerovou viděl a slyšel. Jak říká: „Utkvělo mi ale v paměti charisma jejího projevu.“
Vracíme se v rozhovoru ke vzniku celé studie: „Tehdy jsem dálkově dodělával vysokou – studoval jsem strojařinu. Chodil jsem se Zorou, která měla vystudovanou konzervatoř. Seznámili jsme se v projekci jednoho podniku, kde jsme oba pracovali. Chtěli jsme spolu zakotvit u určitého křesťanského společenství, a proto jsme navštěvovali kostely. Jeden baptistický farář, myslím, že se jmenoval Šperl, nám říkal: „Zaznamenávejte si to vše, dělejte si poznámky. A tak jsme si začali návštěvy pražských kostelů zapisovat a fotografovat.“
Musela následovat otázka, zda si ještě dnes Jan David vzpomene na dojmy z husitských sborů. „Abych se přiznal, příliš mě husitské liturgie nezaujaly. Vyrůstal jsem v katolickém prostředí a husitskou církev jsem vnímal jako více liberální, národní, a také spíše jako povrchní, nikoli tak hlubokou. Měl jsem k ní negativní předznamenání a v podvědomí jsem vnímal, že se u ní hloubka teprve rodí a hledá,“ říká s vlastní upřímností Jan David. Jedním dechem, a to stařeckým slabým hlasem přidává, že vše je ale o lidech. Rád vzpomíná na husitské duchovní: „Působili opravdu velmi bezprostředním příjemným dojmem.“
Jak skončilo ukotvení v církvi, byla poslední otázka. Člověk ale litoval, že ji vyslovil. Celý příběh hledání společné církve pro dva mladé lidi skončil totiž smutně a tragicky: „Nestačili jsme vše dohledat, spolu se ukotvit v námi hledané církvi. Zora byla delší čas nemocná – trpěla rakovinou. Dokončoval jsem školu a Zora v nemocnici na jaře roku 1968 umírala… Vše skončilo bohužel tragicky.“
Mirko Radušević
Úvodní ilustrační foto: Roman Albrecht, Člověk a víra
Foto Zora Procházková a Jan David, archiv ojs.cuni.cz
Český zápas č. 17/2025 z 27.4. 2025
