(ČZ 18/2024) Ve čtvrtek 18. dubna 2024 se ve věku 88 let naplnilo pozemské poslání faráře a emeritního biskupa René Hradského.
Vyrůstal v třígenerační rodině v Brně. Se společenstvím církve se začal poznávat během let druhé světové války v Kuřimi, kam byl s rodinou nuceně vystěhován z Brna-Žabovřesk. Do CČSH ho tak trochu přivedla hudba, když maminka jako učitelka klavíru začala hrát na bohoslužbách. S jejím rozhodnutím se ale nedokázal srovnat kuřimský římskokatolický děkan, který Reného při hodinách náboženství bil. Chlapec sice nic doma neřekl, ale babička se o krutém zacházení děkana dozvěděla od jeho kamaráda ze školy. Když zjistila pravý důvod, rozhodla: „Bůh je jenom jeden. Přestoupíme z římskokatolické do československé církve!,“ což se záhy stalo.
Po poválečném návratu do Žabovřesk začala celá rodina přicházet na bohoslužby k faráři Josefu Čeganovi, kterého si Reného rodiče i prarodiče vážili. Reného formovala setkání mládeže pod vedením začínající Miloslavy Skálové, kde se poznal i s další pozdější farářkou Květoslavou Bezdičkovou. V roce 1954 byl přijat na Husovu fakultu v Praze, kde potkal i starší spolužačku z farářské rodiny Irenu Cochlárovou, se kterou se 28. března 1957 oženil. Manželství bylo požehnáno třemi dětmi (Pavel, Ivana, Bohdan). Od mládí rád sportoval, nebylo proto divu, že se spolužáky Jaromírem Tučkem a Jiřím Svobodou hájil na turnajích vysokých škol čest Husovy fakulty ve stolním tenisu. S Milanem Semilským, Stanislavem Jurkem a dalšími zase provozoval kolejní kapelu. Kněžské svěcení obdržel společně se spolužačkou a nezapomenutelnou zlatoolešnickou farářkou Zdeňkou Schubertovou 27. července 1958 v Praze.
V duchu toužil po návratu na Moravu, ale církev ho povolala ke službě na pražské Vinohrady. V roce 1960 krátce působil jako farář v Praze-Košířích, kde zastupoval umírajícího faráře Bohuslava Švece. I tady po něm zůstaly stopy. Desetiletí si například psal s několika děvčaty, která v Košířích přivedl k biřmování. Jeho kněžská služba je ale především spojena s náboženskou obcí v Praze-Horních Počernicích, kde nastoupil v říjnu 1960 a sloužil zde až do svého zvolení pražským biskupem v roce 1989. Práce s mládeží, které se věnoval ve svěřených obcích, mu současně přinesla jmenování ředitelem a spirituálem Bohoslovecké koleje (1978–1989). A že šlo o volbu šťastnou a dovedl se bohoslovců i zastat, mi v osobním rozhovoru potvrdilo hned několik tehdejších studentů.
Když se v Horních Počernicích na počátku 60. let kupovala od bývalého delegáta synodu Srbské pravoslavné církve v Praze M. Crvčanina jeho vila, kterou od roku 1940 využíval a byl v ní také gestapem 25. června 1942 zatčen biskup Gorazd, podpořili s důvěrou nemajetnou náboženskou obec její věřící, kteří se na nákup nemovitosti složili. Rada starších s farářem Hradským se k nim přidali, když místo vyměřených 12 Kčs začali platit církevní daň 60 Kčs ročně. A nabalovali se další.
Počernická mládež i díky pochopení rady starších v 80. letech přitahovala. Na setkání přijížděli mladí lidé napříč církvemi z Brna, Plzně, Heřmanova Městce a dalších koutů republiky; stávalo se, že se jich sešlo i přes padesát. Vedle inspirativních mladých duchovních A. Jelínka a E. Raymanové se setkání účastnili V. Žďárský, P. Vopálka, M. Polinská, prov. Zítová, M. Jarolímová, L. Kopřivová, roz. Hanušová, K. Krejčová, dcera I. Hradská, J. Dan-da, a mnozí další. Sem tam zavítali z fakulty profesor Vl. Kubáč nebo asistentka A. Lukešová.
Roky biskupské služby (1989–1999) René Hradský prožíval na pozadí významných společenských, politických a hospodářských změn v Československu. Na pozvánku ke svému uvedení do služby biskupa, které se konalo 30. září 1989 v chrámu sv. Mikuláše v Praze, si nechal vepsat slova: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme.“ (Žd 11,1) Seznal, že církev se nemůže upínat k nikomu jinému nežli ke Kristu. Pro Český zápas k tomu napsal: „Přestaňme se ohlížet na ty kolem sebe, ať již jsou ‚úspěšní‘ či ‚neúspěšní‘, ale začněme hledět s plnou důvěrou dopředu, k Pánu Ježíši Kristu. Budoucnost církve nejde spojit s nikým jiným. Ale s nikým jiným nejde spojit ani život osobní a rodinný.“
Při svém „biskupování“ se René Hradský neobjevoval v náboženských obcích jen při slavnostních příležitostech, ale snažil se jednotlivá společenství skutečně poznat, často též zastupoval nemocné duchovní v jejich službě. Jak napsala v roce 1999 sestra farářka Stanislava Michlerová: „Byl jsi Hospodinem štědře obdařen uměním sloužit liturgii, vysluhovat svátosti, kázat slovo Boží. Využil jsi těchto darů stoprocentně. Dokázal jsi pozvednout mysl svých posluchačů k hodnotám, jichž si Bůh cení nejvíce a jež jsou v tomto našem neblahém čase pošlapávány lovci dobře placených společenských postavení, klanícími se zlatému teleti.“ Po skončení svého desetiletého biskupského mandátu zůstal bratr biskup nadále uprostřed živé církve a vrátil se do farářské služby. Když jsme si spolu v květnu 2017 povídali v Benátkách nad Jizerou, kde s manželkou žil, sdělil mi na první pohled všední, ale zároveň neobyčejné svědectví: „V církvi jsem měl kliku na lidi, na výjimečné lidi. A ta jejich výjimečnost byla často v tom, že byli úplně prostí. Jinými slovy: Já právě za ty obyčejný lidi vděčím Pánu Bohu nejvíc, protože u nich jsem viděl upřímnost a skutečnou víru. A ve službě mi mezi nimi bylo moc a moc dobře.“
Děkujeme, bratře biskupe, a dej Vám Pán Bůh věčné nebe!
Martin Jindra
Český zápas 18/2024 z 5. 5. 2024
Foto: Kněžské svěcení bratra Reného Hradského, zdroj: ÚAM CČSH
