Kázání u příležitosti kněžského svěcení Marie Heřmanové v květnu 2024.
Sestry a bratři,
radujeme se z toho, že dnes přijme kněžské svěcení sestra Marie Heřmanová. Jako základ promluvy k této příležitosti jsem zvolil verše ze 17. kapitoly Janova evangelia, z tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby: „Posvěť je pravdou. Tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni“ (J 17,17-19).
Kdo je vlastně kněz či duchovní? Co znamená být knězem?
V některých dobách to byla velice prestižní funkce a byla spojená s výsadním postavením, jak v církvi, tak i ve společnosti. V jiných dobách je kněz naopak ten, kdo budí nedůvěru, a kdo zaujímá místo na samém okraji společnosti, kdo je jen trpěn, případně je vystaven i tlaku a pronásledování. Svou osobou připomíná kněz a duchovní druhým lidem „něco“, co nás přesahuje, jakousi oblast tajemna. Kněz už tím, že je, svou přítomností odkazuje k tajemnému Bohu, který vše přesahuje, s čím člověk nedisponuje, ale komu je za celý svůj život odpovědný.
Kdo je duchovní Církve československé husitské, ať již je jím muž nebo žena?
Především v naší církvi duchovní není někdo, kdo je nadřazený nad ostatní. Není to pán, ten, kdo vše určuje, řídí a ovládá. Ale je to bratr nebo sestra. Je to jeden ze společenství církve, třebaže má zvláštní úlohu. Mistr a Pán je Ježíš (J 13,13). A my všichni jsme bratři (Mt 23,8).
Není to ani učitel, který druhé učí a předem všechno ví, co je správné a jak to má být. Ale je to učedník. Sám se učí, aby mohl druhým pomáhat hledat cestu k pravdě. Sestra Marie se celý život učí. Vzdělávala se a vzdělává jak v hudbě, tak i v teologii a sociální práci. I nyní se vzdělává jako nemocniční kaplanka.
Duchovní je služebník, služebnice. Protože i Ježíš se nám dává poznat také jako služebník (Fp 2,7). „Dal jsem vám příklad, abyste jednali, jako jsem jednal já“ (J 13,15). Duchovní je ten, kdo je naslouchajícím laskavým spolubratrem či spolusestrou, kdo se stále od Ježíše učí a kdo koná věrně a oddaně službu Bohu a lidem.
Slovo z Janova evangelia ze 17. kapitoly, které je pro nás příležitostí se hlouběji zamýšlet nad duchovenskou službou, je úryvkem z Ježíšovy modlitby za učedníky. Tím jsou dány dvě důležité skutečnosti a předpoklady. První je, že jsou učedníci zahrnuti do Ježíšovy modlitby. Ježíš se za nás modlí. Naši službu předchází jeho modlitba, jeho přímluva u Otce (J 17,9; Ř 8,34; Žd 7,25; 1 J 2,1). Ježíš se modlil za jednotlivé učedníky. Jako prosil za apoštola Petra, aby jeho víra neselhala (L 22,23). Ale modlil se za učedníky jako za celé společenství. A v tom je ten druhý předpoklad, že kněz, duchovní, učedník, apoštol je součástí širšího společenství duchovních a celé církve. Nekoná svoji službu osamoceně, ale ve spolupráci s ostatními v církvi – s bratřími a sestrami, duchovními i laiky.
Ježíš hovoří ve své modlitbě o vyslání učedníků do světa a prosí za jejich posvěcení pravdou.
Poslání a posvěcení jsou dva charakteristické znaky služby apoštola podle Ježíše. Ježíš vysílá své učedníky a apoštoly do světa. I vy jste, milá sestro Marie, Ježíšem skrze církev vysílána do světa. Církev se nachází uprostřed světa. Vaším úkolem je tvořit věřící společenství církve, které není ze světa (J 17,16), ale které však není uzavřené, oddělené, ale má vydávat svědectví ve světě a v něm konat svoji službu. I Ježíš byl ve světě. Trávil sice určitý čas v modlitbě mimo ruch světa. Pobýval někdy stranou se svými učedníky, ale přesto byl často v prostoru světa. Působil v něm, hlásal tam evangelium a konal službu nejrůznějším lidem, kteří pomoc potřebovali. Účastnil se zápasu ve světě proti všem temným a zlým silám a vnášel světlo Boží pravdy, světlo evangelia všude tam, kam přicházel. Duchovní je také poslán či poslána ke službě, jednak aby budoval společenství sester a bratří obecenství Kristovy církve, ale také aby svědčil o Kristu a jeho pravdě ve světě.
„Posvěť je pravdou“ – zaznívá z úst Ježíše v jeho modlitbě. Slovo „pravda“ se vyskytuje v Janově evangeliu častěji. Pravda člověka osvobozuje (J 8,32). Jistě je zde míněn i závazek být pravdivý a přímý. Ale zde se nejedná o jakoukoliv lidskou pravdu, co lidé za pravdu pokládají a co jako „zaručenou pravdu“ šíří. Zde se jedná o Boží pravdu. Tak to také chápal Mistr Jan Hus, který vyzývá k hledání této pravdy, ale i zamilování si jí srdcem a hájení ji, ve známém „Sedmeru“ ve spise „Výklad víry“.
Duchovní pro svoji zvláštní službu v církvi a ve světě potřebuje posvěcení. Posvěcení přináší Kristovo slovo. „Vy jste čisti pro mé slovo“ (J 15,3).
Očištění přináší jedinečná Kristova oběť na kříži (Žd 10,14). Tato jedinečná Ježíšova oběť, která nás očišťuje a posvěcuje, je zpřítomňována v bohoslužbě a svátostech. Duchovní koná tuto liturgickou a svátostnou službu. K ní je církví pověřen, aby druhým jak slovem, tak svátostmi sloužil a celé společenství, aby tak neslo Boží posvěcení.
Posvěcení dává Duch svatý. Bez milosti Ducha svatého „nemůže být v nás nic bez úhony“, jak slyšíme ve starobylé svatodušní písni, která se zpívá při udílení kněžského svěcení.
Vážená a milá sestro Marie, prošla jste bohatou životní cestou až k dnešnímu dni, kdy přijmete svátost kněžského svěcení v Církvi československé husitské. Církev vám s důvěrou svěřuje tuto službu. Uvádí se, že okamžik přijímání svátosti kněžství je časové propojení celého lidského života. Zahrnuje všechno, co v životě předcházelo i vše, co bude následovat.
Ať vás provází Boží požehnání!
Ať vás posvěcuje Kristova pravda!
Ať vás posiluje Boží Duch!
Amen.