(ČZ 11/2025) Smyslem postní praxe je obecně vzato duchovní proměna postícího.
Motto: Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem. “ Mt 15,19-21
Při čtení biblických svědectví o postní praxi v lidu Starého zákona (např. Ester 4,3; Žalm 35,13; 109, 24; Iz 58,5 atd.) lze objevit zajímavou, ale nikoli překvapivou paralelu s duchovním světem původních národů. Některé religionistické texty totiž v souvislosti s postem hovoří o navození změněného stavu vědomí. Z vlastní praxe úspěšného tříměsíčního půstu v ekumenickém kolektivu, modlícího se za uzdravení konkrétní osoby, mohu potvrdit, že odpírání jídla z důvodu, který vymezuje poslední verš textu, vyvolává intenzivní duchovní zážitky jak s jídlem samotným, tak především v modlitební praxi. Dá se říci, že technicky jde o určitý druh záměrné tělesné deprivace, která vyvolává neobvyklé stavy vědomí, duchovní vhledy, pocity sounáležitosti s Bohem, sebepřijetí a vděčnost za život.
Zároveň ovšem spolu se sílícím hladem vyvolává také intenzivní nelibost a sebestřednost, což je projevem neuspokojeného ega. Je třeba během postu tyto stavy harmonizovat, což je náročná, ale důležitá duchovní škola.
Smyslem postní praxe je obecně vzato duchovní proměna postícího: „Přijímání nadbytečného množství jídla má neblahé dopady na zdraví a otupující důsledky pro mysl, teprve v postu se člověk konfrontuje se sebou samým. To jedinci umožní urazit dlouhou cestu v osobním rozvoji – správný půst člověka naučí pokoře.
Zdržení se vlastních potřeb a ovládnutí pudů je projevem hluboké modlitby, která člověka očistí a otevře ho novým spirituálním dimenzím, sjednotí tělo a mysl. Díky odepření si potřeby jídla si člověk uvědomí, že jeho tělo není pouhým nástrojem, který má, ale že tím tělem jest.“ (Grün, Anselm. Půst. 2005, s. 51-59).
Zdržování se jídla známe jak z různých forem křesťanské askeze – mnišství, poutnictví, či ustálených postních období liturgického roku, tak také ze zdravotních (diety) či politických důvodů (hladovky). Z pohledu původních národů je absence jídla procesem očišťování a přípravy na následný náboženský rituál, např. potní chýši, hledání vize nebo tanec slunce (Charleston, Steven. Indiánský mesiáš, 2024, s.77). Při čtení příběhu Ježíšova pokušení na poušti (v domorodém smyslu duchovní iniciace, viz Mt 4,1-11), můžeme pochopit, jak blízko má Ježíšův čtyřicetidenní půst k některým formám duchovní extáze. Ježíš během postu (zřejmě sám v sobě) potkává postavu ďábla „pokušitele“, který mu našeptává, aby se najedl kamenů, které promění v chleby. Když nepochodí, chce, aby Ježíš skočil ze skály, že se mu nic nestane. A na závěr jej už přímo nepokrytě pokouší mocí, ukazuje mu všechno bohatství světa, které získá, když se bude ďáblu (svému egu) klanět. Takové zážitky by dnes psychiatr označil za organické bludy. Pro dnešní vědce by to nebyla náboženská extáze, nýbrž halucinace setká z hladu. Není divu. Čtyřicet dní a nocí je dlouhá doba. Indiáni během rituálu Hledání vize vydrží bez jídla a vody maximálně čtyři dny a noci a žádný z nich se nevrátí domů stejný, jako byl předtím...
Záměrná deprivace formou postu má tedy hluboký dopad na tělo i ducha. Jeho psychospirituální i somatické vlivy jsou neoddiskutovatelné a staré jako lidstvo samo. Je také laboratorně prokázáno, že pokusná zvířata hladovějící jednou či dvakrát týdně žijí déle než ostatní.
O prospěchu člověka z postu lze hovořit také z pohledu teologie oběti. Pokud naši stepní předkové potřebovali, aby přišel déšť nebo měli dobrý lov či zdraví, mohli pro to něco udělat: Modlit se, uctívat, obětovat. Jednalo se o vztah s posvátnou dimenzí reality, nadpřirozenými silami, nebo chcete-li, Bohem. Půst byl v tomto smyslu formou sebeobětování (zřeknutí se jídla, pohodlí, zlozvyků apod.), jakousi posvátnou výměnou v očekávání duchovní odpovědi a pomoci shůry. Že je tato forma přiblížení se k Bohu i dnes účinná, není asi třeba nijak zvlášť vysvětlovat.
Tak to zkusme, přátelé, alespoň trochu napodobit Krista, pokud nejsme už totálně zahlceni konzumem. Pak si spolu můžeme sdílet své duchovní vize, které nám při postu přišly. Nejsou nakonec právě ony jeho smyslem?
Tomáš Procházka
Ilustrace: Pokušení Ježíše na poušti. John Stuart, Stushieart.com
Související: O pokání, zpovědi a zpovědním tajemství
Český zápas 11/2025 z 16. 3. 2025