Postní kázání bratra patriarchy při bohoslužbě v ústředí církve v březnu 2025.

Sestry a bratři,

žalmy nás oslovují jako modlitby, jako písně i jako náměty pro výklady, kázání a duchovní úvahy. Většinou si volíme ty, které posilují naši důvěru v Hospodina, jako je Žalm 23 nebo oslavné žalmy jako Žalmy 145 či 150 nebo takové, které jsou plné motivů a obrazů z přírody vyjadřující pestrost Božího stvoření jako Žalm 104. V řadě žalmů je však zmiňován i pláč, nářek a smutek. Pokud neprožíváme vyloženě nějaké náročné a těžké období života, zpravidla se těmto žalmům vyhneme. Právě postní doba je příležitostí, abychom se do takových žalmů začetli, věnovali jim svoji pozornost a zamýšleli se nad jejich obsahem.

Je to tzv. sedm kajících žalmů, které jsou tyto: Žalm 6; 32; 38; 51; 102; 130 a 143. Jsou spojeny s postní dobou a časem před Velikonocemi. Hudební skladatel Orlando di Lasso je v 16. století mistrně zhudebnil. Na tyto kající žalmy kázal i reformátor Martin Luther. Z našich novodobých teologů nám zanechali své výklady evangelický teolog Pavel Filipi a z naší církve bratr patriarcha František Kovář. Dnes se zaměříme na první z těchto žalmů – na Žalm 6. Obsahuje pláč, slzy a nářek.

Ježíš na jedné straně říká, abychom se v době postu netvářili utrápeně a nesoustředili se na vnější projevy, aniž by se něco skutečně důležitého odehrávalo v našich srdcích (Mt 6,16). Na druhé straně říká svým učedníkům, že svět se bude smát, ale oni budou plakat (J 16,20). Budou prožívat zármutek tváří v tvář Ježíšovu kříži. Vždyť i Ježíš zakoušel hluboký zármutek a přímo to vyjádřil: „Má duše je smutná až k smrti“ (Mt 26,38). Ale i mnohá místa ve světě jsou místem žalu a nářku, a to i bez ohledu, zda se v církevním roce drží půst či nikoli.

Když se mě někdo zeptá, jak se mi daří, a očekává odpověď: „Mám se skvěle“, tak spíše odpovím: „Přiměřeně době“. I když nám se třeba v tu chvíli vede dobře, tak je přece tolik lidí, kteří v životě prožívají něco těžkého i smutného. Nelze myslet jen na sebe, ale křesťan se raduje s radujícími se a pláče s plačícími (Ř 12,15). Pláč a smutek patří k postní době, ale není to „rituální“ pláč či zvnějšku požadovaná vážnost a zasmušilost. Pláč je něčím, co souvisí s pokáním, s proměnou, s vnitřní duchovní obnovou, která není bez skutečné lítosti srdce. Právě o ni jde v kajících žalmech, i když je v nich obsažena i dějinná bolest židovského národa, ale i duchovní zápas mnohých křesťanů.

První kající Žalm 6 obsahuje sedm proseb, kterými se David či žalmista obrací v modlitbě na Boha: 1. nekárej mě, 2. netrestej mě, 3. smiluj se, 4. uzdrav mě, 5. vrať se, 6. braň mě a 7. zachraň mě.

Kázání ve smyslu napomínání a ukázňování patřilo ke starozákonní výchově. Stejně tak i tresty, jak dokládá kniha Přísloví (Př 3,11-12). Dnes se ve školní a rodinné výchově napomínání a tresty omezují, ukazují se jejich meze a místo toho se má vychovávaný chválit a povzbuzovat k dobrému. Ale, co když lidé přestupují zákon a pravidla soužití nerespektují? Ve státě a společnosti také existují tresty pro ty, kteří se proviní podvodem či násilím a nerespektují pravidla. Trest je od napomenutí, pokuty až k vězení. Trest je následkem určitého špatného jednání a zlého činu, kterého se člověk dopouští. Když žalmista prosí, aby ho Bůh nekáral a netrestal, tak si uvědomuje svoje svévolné jednání a provinění vůči němu.

Následuje prosba: „Smiluj se!“ Tato bezprostřední prosba a touha po Boží milosti a soucitu se stala důležitou liturgickou formulací a částí mše, zvané Kyrie. Vyskytuje se i v naší Liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského též v řecké verzi „Kyrie eleison“. Odevzdáváme sebe i vše do Boží milosti.

Čtvrtá prosba je o uzdravení. „Uzdrav mě“ zaznívá jako úpěnlivé volání. Žalm 6 bývá chápan jako modlitba krále Davida, který byl těžce nemocen a v nemoci se modlí k Bohu. Není však zřejmé, jestli taková situace byla až v závěru jeho života nebo ještě v době, kdy vykonával královský úřad. Prosba o uzdravení bývá častou modlitbou (Nu 12,3; Iz 38,16), neboť zdraví je cenná hodnota, jak těla i duše. Ale uzdravení, o které člověk prosí Boha má širší pochopení – má jít i o uzdravení vztahů – k sobě samému, k druhým lidem a k Bohu.

Pátá prosba se týká navrácení Hospodina a touha po zakoušení jeho blízkosti a přítomnosti (Ž 38,22). Člověk, který přestupuje Boží řád, vzdaluje se tím od Hospodina. Boží blízkost je požehnaná a dobrá (Ž 73,28). Bůh se přibližuje, když se člověk jako jednotlivec nebo lid k němu navrací skrze pokání a po této jeho přítomnosti ze srdce touží.

Zaznívá šestá prosba „Braň mě“. Žalmista je v ohrožení vnějším ze strany nepřátel. Dostal se do bezvýchodné situace, kdy si sám není schopen pomoci, neboť nepřátelé jsou mnohem silnější a projevují svoji podlost a vychytralost. V Bibli kralické je: „Vytrhni duši mou“ (Ž 6,5).

Sedmou prosbou modlitební zápas vrcholí: „Zachraň mě!“ Doslova „Spas mě!“ Vrcholem je záchrana, jiným slovem spása. To je také tím, k čemu výhled nás křesťanů postní dobou směřuje - k Boží záchraně, ke spáse v Ježíši Kristu. K tomu vede postní či křížová cesta, abychom se mohli setkat s Boží odpouštějící a zachraňující láskou v Kristu a vírou ji přijmout, aby prostoupila celý náš život.

Sestry a bratři,

postní doba je spojena s postními závazky křesťanské skromnosti a se skutky milosrdenství. A také s modlitbou a duchovním soustředěním. K tomu nám jsou pomocí i kající žalmy. I tento Žalm 6., nad kterým jsme dnes uvažovali a který obsahuje povzbuzení: „Hospodin moji prosbu slyší. Moji modlitbu Hospodin přijme“ (Ž 6,10). Amen.