Mám sen. V mém snu je náš kostel narvaný k prasknutí, hlava na hlavě... Přímo zde se odehrává shromáždění homosexuálů, leseb, transgender lidí. Potkávám na něm svoje děti, ale ve snu vidím i vaše děti a děti vašich dětí...
V jednom z nejvlivnějších duchovních projevů, který kdy zazněl, najdeme slova: „I have a dream.“ Martinu Lutheru Kingovi naslouchalo tehdy osobně přes 200 000 lidí a miliony dalších ho sledovaly v rozhlase a televizi. Projev byl označen za jeden z nejvýznamnějších rétorických počinů 20. století a pod jeho přímým vlivem byl americký pastor oceněn Nobelovou cenou míru a došlo k radikální proměně postoje americké společnosti ve věci rasové segregace a diskriminace. Půjčím si stejná slova a mým přáním je přimět nás k přemýšlení, že jsou i další oblasti, ve kterých si jako křesťané ponecháváme stereotypní vzorce vyjadřované slovy: „Nejsem rasista, ale“.
Tak tedy: „Mám sen. V mém snu je náš kostel narvaný k prasknutí, hlava na hlavě... Přímo zde se odehrává shromáždění homosexuálů, leseb, transgender lidí. Potkávám na něm svoje děti, ale ve snu vidím i vaše děti a děti vašich dětí, ty, které znám jménem, a roky jsem je u nás v kostele neviděl: Dan, Sára, Johanka, Matěj, Filip, Linda, Karolína, David, Ela, Matyáš, Anička, Péťa, Jirka, i další, které znám i neznám. A do mého snění mi někdo klade otázky: Mají všichni, co jsou tady, právo na lásku, mohou milovat a být milováni? Má můj syn právo žít ve vztahu s tím, koho miluje, a mít děti, když je homosexuál?...
Jak se zachovám, až za mnou moje dítě přijde a řekne mi: „Tati, jsem jiného pohlaví, než jste si mysleli,“ a začne se mi měnit před očima: z muže na ženu, z ženy na muže? Slyšel jsem všechny ty otázky a viděl v mém snu i vás, rodiče, kteří stejně jako já nedokážou předem naučené odpovědi, co se smí a nesmí, co je správné, co si přeje Bůh a jak se to píše v Bibli, říct do tváře vlastnímu dítěti: „Nezlob se, Filipe, Johanko, Natane, Aničko, protože ses takhle narodil, narodila, budeš celý život muset žít sám – sama, na děti zapomeň. Sex ano, ale jenom v manželství mezi mužem a ženou... Ale neboj, mám tě rád, takového, jaký jsi, a nezapomeň, Ježíš tě miluje!“ Budu skutečně tak rychlý s odpovědí, a pokud ne, tak proč? Co se změnilo?
Do našich úvah, v případě, když se jedná o vlastní děti, totiž vstupuje láska. Dokud teoretizujeme, co má a nemá dělat druhý člověk, podepisujeme bez dlouhého přemýšlení petice za práva či omezení práv druhých, protože se nás to přímo netýká, jsme si jistí v kramflecích, máme jasno – až do okamžiku, kdy za námi přijde naše dcera, že je lesba, syn gay, vnuk transgender a naše vnučka po třetím čtvrtém nevydařeném partnerském vztahu je vděčná za vajíčko odnošené surogátní matkou, nebo za sperma neznámého dárce. Tehdy změníme názor? Možná nezměníme, jenom začneme pochybovat."
A tady mé snění končí, do reality se vracím s úlevou, čeho mě Pán Bůh ušetřil, to přeci těm druhým, méně požehnaným, méně spravedlivým, neobráceným a nekajícím se rodí homosexuálové... já nejsem jako tenhle celník – hříšník každým coulem, který pochybuje o své sexualitě, co není schopen jí ve víře čelit, například konverzní terapií. Nepoznáváme se náhodou v odpovědi staršího z bratrů z Ježíšova podobenství o marnotratném synu: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli...?
Víc než v synovi, co utratil otcův majetek, poznávám sám sebe ve starším z bratrů. V tom slušném, co zůstal doma s tatínkem a přitom svou bohorovností a povýšenectvím je k němu stejně neuctivý a necitlivý jako mladší bratr. Chybí nám touha, vášeň mladších bratrů, i jejich následná lítost nad zmarněnými životy, která však jako jediná ústí do radosti v náruči milujícího otce. Církev je plná starších bratrů a sester, ti mladší zpravidla zůstávají za jejími branami.
V povelikonočním evangeliu čteme o tom, že Ježíš přišel za svými učedníky, ač byly dveře zavřeny, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám“. Je to jeden z nejútěšnějších textů, co můžeme v Bibli najít. Jen na to pomyslete: Ježíš přichází za těmi, kteří mají schválně zavřené dveře. To oni sami je zamkli a odsoudili sami sebe k pobytu ve vězení s klíčem uvnitř. Zamkli se i se svým strachem, se svou neláskou, se svými obavami z každé jinakosti, se svými předsudky a neschopností nazřít věci pohledem druhých, zamkli se se svojí malověrností. Zamknuli sebe, aby nemuseli pochybovat o tom, že jiný není jenom svět tam venku, ale že jiný je i Bůh v jejich srdcích. A tento jiný Bůh navzdory jejich zamčení na deset západů přichází, aby je obdaroval pokojem, aby proměnil jejich život, aby je vysvobodil a pozval na hostinu. Nebojme se přijmout Otcovo pozvání do radosti, která nekončí, a neupírejme ji nikomu.
David Frýdl
Z kázání v Husově sboru ve Vršovicích
Český zápas č. 37 z 10. 9. 2023
Foto: Oldřich Nováček