(ČZ 20/2026) Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina...
Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“
Text Janova evangelia 17,1-11 je jedním z nejhlubších míst Nového zákona. Není to pouhé sdělení, ale modlitba, kterou lze jen stěží uchopit běžným vnímáním a racionálním výkladem. Kristus zde nepromlouvá k Bohu jako člověk hledající odpovědi, ale jako Syn, který je s Otcem v jednotě. A právě do této jednoty zve i člověka.
Nejvíce mne v tomto textu zasahuje pojem věčného života. Člověk si pod ním často představuje život, který nikdy neskončí. Kristus však nabízí hlubší pojetí: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Věčný život zde tedy není popsán jako nekonečné pokračování našeho pozemského času, ale jako plnost bytí – jako hluboký vztah s Bohem, který přesahuje běžný čas i lidské vní¬mání reality. Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že se čas na okamžik zastavil – chvíle hlubokého pokoje, lásky, pravdy nebo ticha. Možná právě v takových okamžicích se člověk dotýká věčnosti. Poznat Boha zde neznamená chápat ho rozumem, ale vstoupit do vztahu – do tak hlubokého vztahu, který překračuje lidský čas, prostor i hranice našeho vlastního já. To také znamená opustit vlastní ego, které chce Boha uchopit, definovat a podřídit svým představám. Lidský rozum i očekávání často vytvářejí obraz Boha podle našich potřeb, přání či představ o spravedlnosti. Skutečné poznání však začíná tam, kde se tyto konstrukce rozpadají a člověk se otevírá Bohu takovému, jaký je, nikoli jakého ho chce mít. V tomto smyslu nezačíná věčný život až po smrti, ale už zde, ve chvíli, kdy člověk vstoupí do důvěry, odevzdání a jednoty.
Kristus v této modlitbě stojí na prahu své „hodiny“ a ví, že vstupuje do utrpení, rozpadu všeho lidského a pomíjivého. A přesto v jeho slovech není strach, ale odevzdání. Jako by právě skrze rozpad pomíjivého mohlo být zjeveno nepomíjitelné. Zůstává vztah, vztah Otce a Syna, vztah Krista k člověku. A vztah člověka ke světu, ve kterém zůstává, ale který už jej nemůže plně definovat.
Člověk je stále „ve světě“, a přesto je zván k tomu, co tento svět přesahuje. Možná právě to je podstata křesťanství. Není to jen soubor pravidel a doporučení, ale cesta návratu do vztahu s Bohem skrze Krista. Od oddělenosti k jednotě. Od strachu k důvěře. Od ega k lásce. Od času k věčnosti.
Tato modlitba nenabízí snadné odpovědi a možná ani žádné odpovědi nechce. Spíše otevírá prostor pro kontemplaci. Učí člověka nevlastnit pravdu, ale vstupovat do ní.
Člověk se v této modlitbě poznává jako bytost stojící na hraně – mezi světem a věčností, mezi strachem a důvěrou, mezi samo¬tou a jednotou. A možná právě tehdy, když člověk na chvíli přestane chápat rozumem a začne vnímat srdcem, začne se dotýkat toho, co Kristus nazývá věčným životem.
Pane Bože, nauč nás nehledat tě jen rozumem,
ale poznávat tě srdcem v tichu, důvěře a lásce.Veď nás z pomíjivosti tohoto světa do hloubky vztahu s tebou, abychom se už zde mohli dotýkat věčného života.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
Autor: Barbara Bláhová
Český zápas č. 20/2026 z 17. 5. 2026
Obrázek: António de Oliveira Bernardes (1660–1732): Kněžská modlitba Ježíše: modlitba adresovaná Jeho Otci, bezprostředně před Jeho zradou a ukřižováním (18. století) Igreja da Misericórdia v Évoře (Portugalsko). Wikimedia Commons (public domain).