V naší společnosti jsou skupiny, které plní roli obětního beránka, na něhož se svádí všechny problémy. Ve středověku to byli Židé, dnes jsou to Romové, muslimové, v církevním prostředí také lidé z LGBT komunity, říká v rozhovoru Mikuláš Vymětal.
Letos se v Senátu České republiky konala konference s názvem Nestůj stranou. Moc se mi líbila, v tomto čísle má také své místo. I její název se mi jeví jako výstižný. Nestačí tolerance, snášenlivost k druhému, ať už jde o jeho barvu pleti, národnost nebo náboženství – „nestůj stranou“ jde dál. Člověk je vyzýván, aby zasáhl, když vidí příkoří… Tebe lidé znají jako člověka, který rozhodně nestojí stranou. Byl jsi vždycky takový? Co tomu předcházelo? Kdy ses vlastně začal angažovat ve prospěch menšin?
Aktivní přístup ke mně patří, i když jako dítě jsem byl spíše knihomol. To mě přivedlo k tomu, že jsem se stal farářem, což si mnozí představují jako poklidné zaměstnání – farář čte knihy, vstřebává moudrosti, pak je předává lidem. Jenže knihy jsou nebezpečné a Bible zvláště: Když člověk čte o boji za spravedlnost a dobrodružstvích, získá chuť je prožívat a začne ho trápit, že v církvi jde často jen o slova, za nimiž nenásledují skutky. Jako farář se cítím lépe, když se s druhými setkávám, než když o nich jen čtu nebo mluvím. Ve svých aktivitách jsem nejprve začal církevní a náboženskou politikou – v roce 2001 jsem navrhl rozšíření Společnosti křesťanů a Židů o dialog s muslimy a v témže roce také na konventu Pražského seniorátu evangelické církve vypracování požehnání pro stejnopohlavní páry. Zatímco Společnost křesťanů a Židů se rozšířila na Abrahamovský dialog již v roce 2002, požehnání párům stejného pohlaví se na oficiální rovině prosadilo v naší církvi až letos – po 22 letech!
Když jsem se pak v roce 2005 stal farářem pro mládež, zažil jsem, jak se někteří mladí lidé zastávají Romů, proti nimž se tehdy konaly pochody. Přidal jsem se k nim a přirozeně jsem vplynul do aktivistické scény v Ústeckém kraji. Později jsme reagovali i na protimuslimská shromáždění, kde jsme stáli na straně muslimů. V průběhu času jsem získal v obou komunitách přátele – Romy, Romky, muslimy i muslimky.
Kultura, do níž jsme se narodili, nás ovlivňuje víc, než bychom očekávali. Tvoří část naší identity a vyrůstá z historických kořenů. Logicky nám pak různé stereotypy a předsudky pronikly hluboko pod kůži a staly se součástí našeho vědomí, ale i nevědomí. Jak je odbourat, jsou-li na škodu?
Zdravé je to hlavně reflektovat, nebát se setkat se svými stíny. Konfrontovat se s tím, že druzí, vůči kterým mám předsudky, jsou na prvním místě také lidské bytosti. Jako faráři pro menšiny se mi častěji stává, že se setkám s člověkem z odsuzované skupiny a zastydím se, jak jsem si představoval, že je nebezpečný – a přitom je to normální člověk s normálními povahovými vlastnostmi. Jedinou možností osobnostního růstu je překonávat sám sebe a přemýšlet nad svými strachy. Nejlepší je seznámit se s tím, vůči komu mám předsudky.
Možná to souvisí i s tím, že ne každá odlišnost produkuje nutně negativní odezvu. V tomto čísle máme rozhovory se smíšenými páry o tom, jak se jim u nás i jim společně žije... mám pocit, že někdy nevadí odlišnost jako taková, že jinak zkrátka přistupujeme třeba k Vietnamcům, Turkům nebo Bělorusům, a jinak k Romům, kteří jsou nám často trnem v oku. Upřímně, není to tak?
Řekl bych, že v naší společnosti jsou skupiny, které plní roli obětního beránka, na něhož se svádí všechny problémy. Ve středověku to byli Židé, dnes jsou to Romové, muslimové, v církevním prostředí také lidé z LGBT komunity.
Romové s námi žijí již od dob husitských válek. Rabín Karol Sidon mě v této věci přesvědčil a ovlivnil, když jsme se sešli nad otázkou, jak Romům pomoci. Řekl mi o svém pocitu, že církve i židovské obce Romům dluží pomoc s integrací do společnosti. Romové se stali křesťany, ale církev v době, kdy měla moc, o ně neprojevila zájem. Když chce většina integrovat menšinu, tak se to obvykle podaří. Tam, kde si menšina zachovává svá specifika, je to z velké části proto, že jim to umožnuje přežít ve vztahu k nepřátelské většině.
Včera jsem se vrátil z Německa, kde řeší skutečnost, že i v německé společnosti je hodně anticiganismu – i přesto, že je tam jen málo Romů. U nás je to podobné: tam, kde Romové jsou, je průměrný pohled většiny na Romy lepší než tam, kde skoro žádní nejsou.
Mimochodem, stejné je to i s muslimy. Kdo je nezná, má z nich strach, nechá si klidně nakukat věci, které nejsou pravda.
To určitě. Ale co dělat tam, kde k té negativní zkušenosti opravdu došlo? Kde lidé tu zkušenost prostě mají?
Jak už jsem naznačil, rasismus a vůbec obecně stereotyp znamená, že jednotlivý osobní případ vztahuji na celou skupinu. Konkrétní případy se také musí řešit, protože také jen v konkrétních případech jsou řešitelné.
Ano, to nepochybně. A jakou roli přitom hraje vzdělání? Francouz Nicolas de Condorcet řekl o rasismu, že v budoucnosti budou existovat na zemi pouze dvě rasy: rasa lidí vzdělaných a rasa lidí nevzdělaných. Úkolem těch prvních bude převést ty druhé do svého tábora.
Myslím, že nejde jen o vzdělání, je to spíš otázka dialogu, hledání společenského konsensu. Bývalý německý prezident a farář Joachim Gauck v knize Tolerance popisuje dvě skupiny lidí: jednu představují ti, kdo putují po celém světě, jsou úspěšní, bohatí a jejich důležitou hodnotou je svoboda. Přitom nemají problémy s muslimy ani s LGBT lidmi. Druzí žijí blízko místa, kde se narodili a jejich svět je lokální. Přitom se bojí moderního světa, muslimů i LGBT lidí. Jejich nejdůležitější hodnotou je jistota a bezpečí. Není důležité, aby se jedna skupina rozšiřovala a druhá umenšovala, ale aby spolu vedly rozhovor a snažily se o vzájemné pochopení. V církvích je ovšem mnoho lidí právě toho druhého typu – a to i v tak moderních církvích, jako je Církev československá husitská či Českobratrská církev evangelická. Církevní společenství často navštěvují starší lidé, vzpomínají na minulost a vytvářejí si její idealizovaný obraz.
Ano, to známe dobře - svět byl dříve jistý, současné změny jsou nesrozumitelné, kde jsou ty staré dobré časy...
Staré dobré časy rozhodně nebyly tak dobré, jak si lidé představují. Když prožívám nějakou krizi, zajdu do církevního archivu a čtu si, jaké krize prožívali naši předkové.
Věnuješ se Mezinárodním dnům proti rasismu. Přitom také spolupracuješ s policií. Zaujalo mě to – co to znamená a jakou formou se policie angažuje?
Styční důstojníci policie pro práci s menšinami na mou výzvu zareagovali velice pozitivně. Poměrně pravidelně se setkáváme a hledáme, jak můžeme přispět ke zvýšení důvěry ve společnosti. Již jsme pořádali například v Českých Budějovicích policejní den, který se konal také v husitském kostele – a na němž tancovaly romské děti ze salesiánského klubu. V Praze na Smíchově jsem pro změnu v evangelickém kostele pořádal setkání romských žen a představitelů policie. Práci s romskou menšinou se věnují mezi policisty tzv. menšináři a preventisté, kterým jde o prevenci trestných činů. Církev umožňuje vytvořit přátelské prostředí, kde se policisté s Romy setkají na rovnocenné úrovni...
Co se letos konalo v rámci Mezinárodních dnů proti rasismu?
Letos jsem vyšel převážně od církví a oslovil Českobratrskou církev evangelickou a své známé z Církve československé husitské. Komunikoval jsem s faráři a farářkami. V rámci 1. ročníku se konalo skoro sto akcí. Například pardubičtí evangelíci uspořádali během týdne čtyři akce – pozvali do kostela romskou hudební skupinu Bengas. Kostel byl vůbec poprvé plný Romů a po koncertě si účastníci ještě popovídali u kávy a buchet. Další akcí bylo etnobubnování, na něž přišly děti z kroužku náboženství. Třetí akcí byla beseda o toleranci, kde jsme s muslimskou ženou diskutovali o islámu a křesťanství. Poslední akcí byl ukrajinsko-český oběd – jídlo, které uvařily ukrajinské ženy. Zúčastnilo se i osmnáct křesťanů původem ze Zimbabwe, kteří se přistěhovali do České republiky.
Několikrát jsme narazili na pojem rasismus. Myslím, že v případě lidí jde vlastně o holý nesmysl...
Výraz rasa v popisu lidí je vědecky zastaralý. V 19. století, kdy se vytvářely základy moderních věd, vznikla i vývojová teorie. V té době Evropané ovládali skoro celý svět, a tak vznikl podle mého názoru také bludný směr této teorie, který ji vztahuje na současné žijící lidi a posuzuje jejich kvality. Začalo se mluvit o rasách a ty byly posuzovány na základě barvy kůže – a to není vůbec adekvátní. Jen si vezměme třeba Afriku. Máme tam Pygmeje a Zuluy, což jsou nejmenší a největší lidé na celém světě, vytrvalé běžce z východní Afriky a výborné sprintery ze západní Afriky. Ve vědě už se v případě lidí o rasách nemluví, slovo rasa se přenechává chovatelům domácích zvířat.
Neexistují tedy rasy, ale rasismus je problémem na celém světě. Definuje se různě – existuje užší pojetí rasismu podle etnika či barvy kůže, ale také širší, kdy je to nepřátelský postoj k jakékoliv skupině, v níž si členství její příslušníci nevybírají. Znevýhodňován může být člověk na základě své etnicity, náboženství, sexuální orientace, ale také např. postižení. Mezinárodní dny proti rasismu vychází z toho širšího pojetí. Někteří by je chtěli proto nazvat „Dny pro pestrost“, aby vyjádřili, že nejlépe se daří společnosti, když jsou v ní lidé různí. Je to tak třeba i v pracovním kolektivu, kde jsou muži i ženy, staří i mladí, více i méně fyzicky a intelektuálně zdatní, pracovití i línější – zato nápaditější...
Dobrým příkladem Mezinárodních týdnů proti rasismu je Německo, kde se angažuje policie, hasiči, ale i lidé, kteří se rádi hýbou – sportovci a tanečnice. Představme si třeba situaci, kdy děvčata chodí do kroužku zumby a jedna z nich je Turkyně nebo černoška; po čase její kamarádky zjistí, že pro svůj původ to má i v Německu podstatně složitější než ony. Vyjádří jí proto solidaritu a společně se vyfotí s nápisem „Pohybem proti rasismu“ a fotku umístí na internet. V Německu mají o Týdny proti rasismu zájem především muslimové – každoročně se konají akce v asi 1600 mešitách a jen asi ve sto kostelích.
V naší husitské církvi spolupracuješ s náboženskou obcí na Žižkově. Jak se daří této spolupráci?
Již léta rád spolupracuji s místním nízkoprahovým klubem Husita i se dvěma duchovními – Ondřejkou Brabcovou a Zdeňkem Břeněm. Před několika lety jsem spoluzakládal pravidelné českoromské bohoslužby právě v této komunitě. Bohoslužby se konají pravidelně 1x měsíčně, většinou již bez mé maličkosti. Každoročně ale spolupořádám dvě akce: Valentinskou bohoslužbu pro páry kolem 14. února a bohoslužbu k výročí romského holocaustu 2. srpna. Ta letošní se velmi podařila, bohoslužby se zúčastnil i patriarcha CČSH Tomáš Butta a biskup David Tonzar a vystoupily při ní dva romské taneční soubory.
Když mluvíme o Romech, ráda bych se zeptala, jak na tebe zapůsobil známý seriál Most? Myslíš, že i ta jistá syrovost, popsaná tak, jak to část společnosti vidí, může být tou správnou cestou? Seriál přiškodil, nebo pomohl?
Řekl bych, že seriál je zdařilá komedie, v něčem je parodicky přehnaný a v něčem upozorňuje na realitu života v sociálně vyloučených lokalitách, což se týká jak Romů, tak i neromů. Pozoruhodné je, že ti, kdo jsou nejvíce sociálně vyloučeni, například Rom, bezdomovec nebo transžena, jsou vylíčeni jako nejsympatičtější hrdinové, s nimiž se můžeme ztotožnit a přijmout je za své, zatímco představitelé „většiny“ jsou mnohem větší podivíni. Současná situace v Chánově je ovšem mnohem lepší, než ji seriál líčí, sídliště se v průběhu let změnilo podstatně k lepšímu… Forma komedie, která není „smrtelně vážná“, může společnosti pomoci i k ozdravování od nebezpečných stereotypů.
Na začátku jsi uvedl, že k tobě patří aktivní přístup. Řekla bych, že k tobě patří i určitá vytrvalost a houževnatost, drobné kroky, ve kterých se vytrvá. Je jasné, že jedině tak člověk něčeho dosáhne...
Jak jsem již zmínil, za velmi dobrou možnost pokládám Mezinárodní dny proti rasismu. Ty umožňují pořádat pravidelně 1x ročně drobnou či větší veřejnou akci. Když se několikrát podaří, tak se z ní časem může stát zvyk, který k lepšímu ovlivňuje společenskou atmosféru na konkrétním místě. Dny mohou být právě akcí drobných pravidelných kroků, které dojdou docela daleko.
Co bys chtěl dodat na závěr?
Jako farář vnímám Bibli jako knihu, která vede člova k akci. Zazní k němu příběhy biblických hrdinů – a podnítí ho to k tomu, aby také sám něco udělal. Byl bych rád, kdyby toto číslo Českého zápasu s tématem Tolerance takto zapůsobilo. Aby čtenáři, kteří došli až sem, nejen moudře pokývali hlavou a řekli: „To je všechno jistě pravda“, ale sami se trochu zapojili, aby přispěli ke zvýšení tolerance vůči našim bližním na okraji, a naopak ke snížení tolerance vůči netoleranci ve společnosti. Mezinárodní dny proti rasismu jim k tomu nabízí mnoho možností. Inspirace se dá nalézt na webových stránkách: www.protirasismu.e-cirkev.cz.
Za rozhovor děkuje Klára Matoušová
Český zápas č. 37 z 10. 9. 2023