I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. (Kaz 8,15)
Tyto verše mi přišly na mysl, když jsem na přelomu roku tvořil pro své blízké PF přání do nového roku. Obvykle jsem přával a přeji Boží požehnání, a tak mne překvapilo, že toho času mi připadala tak důležitá právě radost. Jsou to slova, která by mohla charakterizovat moji letošní pouť do Škodějova v Podkrkonoší dne 10. června.
Zatímco před třemi roky by to mohla být voda – kdy jsem ujížděl na motorce před deštěm, pro toto období příznačným, (s Boží pomocí to byla jen průtrž s kroupami při samotné bohoslužbě, následně v čase spánku v noci i po návratu domů) – letošní pouť bych popsal slovy radost, láska a víra.
Už jsou to tři roky, kdy jsem navštívil poprvé rodiště prvního patriarchy ThDr. Karla Farského v podkrkonošském Škodějově nedaleko Semil, kde se otevíraly naučné stezky. Od té doby se ledacos změnilo. Cedule těchto naučných a ekologických stezek díky slunečním paprskům trochu vybledly, díky rukám ochotných bratří a sester v těchto místech přibyla dnes již tříletá borovice věnovaná Janu Amosi Komenskému ve vzpomínce na 350. výročí jeho úmrtí, a vyrůstá ovocný sad Karla Farského – jak se zdá již i se svými plody.
Přes všechny tyto změny jsme měli možnost se zase setkat a připomenout si myšlenky našeho prvního patriarchy CČSH při společné chvále našeho nebeského Pána, při bohoslužbě. Bohu díky.
Tak, jak se připravujeme na svoje různé cesty či životní úkoly, snažím se připravit i na poutě, na které se vydávám, ale současně nechávám část své cesty na Božím záměru a jsem tak v radostném očekávání, co mi Bůh na této cestě poodhalí a dá mi poznat. Na pouť se snažím vydat s předstihem, abych mohl v klidu vnímat a objevovat nové skutečnosti a z nich i nové zkušenosti. Když jedu na pouť do Škodějova, cesta vede přes Hradec Králové. Aby to nebylo jen o cestě tam a zpět, přespávám v blízkém okolí a následující den se zastavuji na nedělní bohoslužbu ve Sboru kněze Ambrože.
Letos jsem vzhledem ke svatbě v penzionu, ve kterém jsem v minulosti přespával, hledal nové místo. Objevil jsem ubytování s názvem, který mne zaujal, podle 1. epištoly Janovy „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1 J 4,18).
Za tímto penzionem je kopec, ze kterého je za pěkného počasí vidět až na Sněžku. Pro mne se navečer stal i místem, kde se mi propojily skutečnosti toho dne s okamžitými skutečnostmi dané chvíle, i těmi minulými.
Kopec poznání. Vydávám se na kopec povečeřet, s vodou v jedné ruce, bůčkem a chlebem v ruce druhé. Cestou nahoru mám společnost, poskakující border kolii – ovčácké, honácké a pastevecké plemeno; v mysli mě provázejí pochybnosti a nepatrně i strach z neznámého psa, i když patří majitelům penzionu. Dostávám se na kopec a po celodenním „pachtění“ usedám do trávy; penzion s názvem nejvyššího přikázání je pode mnou, čisté nebe nade mnou, ovčácký pes za mnou, Sněžka přede mnou. Vytahuji bůček, jehož potlačovaná vůně v sáčku cestou se nyní plně rozvine.
Neznámý společník toho času ještě stále sedí za mnou. Vzhledem k tomu, že nevidím, co se mi odehrává za zády, mám zvláštní pocit na duši... Jsem unaven po celodenní pouti, a tak se tento zbytečný strach postupně vytrácí. Dívám se na Sněžku a přemýšlím.
V dáli se možná blýská odrazem paprsků zapadajícího slunce střecha fary, o níž mi vykládal bratr Oldřich Nováček v čase našeho setkání při dřívějším příjezdu na pouť, uvnitř které je i pokoj pro poutníky věnovaný patronu zvířat i ochránci přírody sv. Františku z Assisi.
V tu chvíli se mi vybavuje jen zdánlivě zapomenutý kreslený příběh, odvysílaný před několika lety televizní stanicí TV Noe, o sv. Františku, který svým kázáním napravil zlého vlka, jenž v okolí Assisi ohrožoval pastýře a jejich stáda, až chtěli vlka místní obyvatelé zabít. Prostřednictvím sv. Františka se vlk napravil a pomáhal pastýřům a ti se za to o něho starali.
Vzpomínám na kázání bratra patriarchy Tomáše Butty na bohoslužbě ve Škodějově o řádu Boží lásky ve svědectví z kázání prvního patriarchy Karla Farského, dle kterého „Ježíš představuje Boha jako věčný, dobrý zákon a řád všehomíra, harmonický a souladný...“
Pomalu dojídám přichystanou večeři na cestu, při zapadajícím slunci za obzor děkuji za dary, kterých se nám dostává od nebeského Pána. Je to málo, nebo hodně, co stačí k této radosti a spokojenosti na světě?
Pochybnosti cestou nahoru se nenaplnily. Tak vychovaného psa, který by ani trochu neškemral o sebemenší pamlsek, navíc v pokušení takové vůně, jsem ještě nikdy neviděl. Když jsem dovečeřel, přesunul se psí společník ze zadních pozic, sedl si vedle mne a položil hlavu na mou nohu. Zapomínám na vlka a cítím, jak se z neznámého společníka stává kamarád. Dívali jsme se na sebe a z jeho očí vyvěrala radost.
Jak se na sebe díváme, najednou mi na mysl přichází úvahy se spoustou otázek. Kde mají původ pochybnosti, strach?
Jeden z krásných citátů prezidenta Václava Havla o životě říká: „Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.“ Proč by člověk měl žít ve strachu a neradovat se?
Vždyť jsme Božími dětmi a Bůh si nás všechny zamiloval natolik, že za nás dal dar na usmíření největší, výkupné prostřednictvím svého jednorozeného Syna Ježíše, abychom měli i my život věčný.
Ano, před Bohem je potřeba míti bázeň, ale strach není Boží vlastnost. Jan Amos Komenský ve svém díle píše o třech strážcích na správné cestě životem: o bdělosti proti zlu, ustavičné modlitbě a pokoře.
Nejsou již pochybnosti, odvádějící nás od toho, co se od nás očekává, a způsobující až strach, od ďábla a neměl by být před nimi člověk v bdělosti? Z knihy Jób ale víme, že žalobce satan zmůže jen to, co mu dovolí Bůh, a velkou ochranou jsou modlitby. Navíc strach a bolest lze přetavit láskou. Apoštol Jan v 1. epištole mluví o těch, kdo se bojí, že nedošli k dokonalosti v lásce. Možná je to i slabá víra člověka. Baptistický pastor F. B. Meyer měl snad říci: „Nikdo doopravdy nevěříte Bohu, dokud nevěříte, že může učinit nemožné.“
Ano, aby naše víra byla silnější, je potřeba i jistá nemalá dávka odvahy. Odvaha k tomu, aby si člověk mohl říci Ježíšova slova „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (L 22,42). Pak se v dokonalé lásce z celého srdce, rozumu a síly vytrácí strach a současně vzniká hluboká důvěra v Boha, až se člověk otevírá k tomu, že Bůh může snad konat i to, co je pro nás nemožné.
To zaznělo následující den i ve Sboru kněze Ambrože při čtení z Písma svatého.
Jak se hodně změnilo v místech Škodějova, změnilo se i v Hradci Králové, a tak se již schyluje k dokončení unikátního hudebního nástroje, koncertní zvonohry s padesáti zvony (www.zvonohrahradeckralove.cz), která má býti instalována do věže sboru.
Po bohoslužbě se loučíme, mluvíme ještě o víře, dostávám krásné požehnání do života a na bezpečnou cestu domů. Uvědomuji si, že skutečně živá víra rozdává radost, je dar nejcennější na tomto světě, a tak i v této víře doufáme v dar největší a nezasloužený, a to dar života věčného na onom světě, kde se zase společně shledáme.
Proto je moudré být za tento vzácný dar vděčný, vážit si ho, chránit a pečovat o něj, třeba i těmito poutěmi po naší krásné zemi. Bohu díky a všem jeho služebníkům za tyto bohoslužby při společných setkáních, chválících našeho nebeského Pána.
bratr Jaroslav Jura
Český zápas č. 34 z 20. 8. 2023
