Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!
Ž 42,2
Dej nám více víry!
L 17,5
Jakož jelen řve po tekoucích vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože. Kraličtí bratří asi věděli, že v životě je někdy třeba zařvat. Mezi mnohými schopnostmi jsme od Stvořitele vybaveni i touto dovedností. Máme k tomu hlasivky. Když srdce bolí, v nitru je úzko a v mysli zůstávají už jen vzpomínky na dobrá léta – je na místě zařvat. Ne na druhé lidi. Ale zařvat k Bohu. Takovou formu může mít modlitba člověka toužebně vyhlížejícího lepší rána. Mluvit k Bohu klidnou řečí někdy nemusí stačit. Třeba se nám v těžkém rozpoložení ani nemusí chtít modlit se. Jako by to byla zátěž navíc. Ale dá se zařvat. Jako toužící jelen, řekne biblický básník. Nebo silněji. Vyjeknout: Bože! Pomoz! Prosím!
Otče, nenechávej dlouho v pláči ty, kteří se trápí. Dej jim setkat se s potěšením a nabrat sil.
