(ČZ 17/2024) Do určité doby jsme zažívali poklidnou dobu, kdy se zdálo, že náš čas je ovlivněn „pouze“ bojem jednotlivých politických stran, jejich zápasem o moc.
V současné době však cítíme, že do tohoto boje se vnesl jiný prvek zdůrazňující to, kam patříme, jakou máme identitu.
Do našich rozmluv se vnáší otázka, kdo jsi ty, kam patříš. Zdůrazňuje se opět po dlouhém historickém čase dělení na „my a oni“. Pojem soudržnosti se vytratil, neboť dělení se dostává nyní až do roviny já – osobnost a oni – druzí. Je to výsledek vývoje a tlaku liberalismu s důrazem na svobodné, ničím a nikým neomezované individuum. S tím připomeňme slova Margaret Thatcherové: „Nic takového jako společnost neexistuje. Jsou tam jen jednotliví muži a ženy.“ Odmlčela se a dodala: „Jsou ještě jejich rodiny.“ Podle Thatcherové tedy neexistuje nic společného, neexistuje nic sociálního, neexistuje žádná společnost, existují pouze jednotlivci nebo rodiny.
Ovšem i toto je minulost, dochází k dalšímu posunu v chápání, že není lid, národ, ale jen souhrn svobodných jednotlivců, ekonomických aktérů – podnikatelů. Každý z nás je chápán jako podnikatel se svým životem. Instituce a principy zaměřené na zajištění demokracie, kultury potřebné k jejímu vyživování, jsou postupně více a více zpochybňovány jejich ekonomizací. Neoliberalismus a jeho ekonomové vymetli dosud existující pavučinu našeho spojení a propojení ve společnosti. Odstranili pavučinu spojovacích sil, které nás potenciálně spojují dohromady, ale také rozvrstvují a odcizují, atomizují a staví nás jeden proti druhému. Tradičně vyvinuté vztahy, staletími vyvinutý řád a forma našeho žití na Zemi, jsou rušeny. Začíná nám svoboda a osvobození od regulací a omezení, jak někdo trefně v médiích poznamenal, že dochází k „rozpuštění kolektivních identit jako národ, třída nebo lid“. Politické instituce jsou stále více ovládány financemi a korporátním kapitálem a demokracii nahrazuje plutokracie řízená pro bohaté. Sociální hnutí za sociální spravedlnost se stalo nesprávné z důvodu, že je to sociální inženýrství, je to totalitní populismus. Dochází k tomu, že je uvolněn trh, ale také morálka. Podnikáme tedy nejen ekonomicky, ale i morálně, kdy zkoušíme, co se dá a co ještě vydržíme.
Přitom na druhé straně jde o chápání demokratické šance pro všechny jako jednotlivce coby sebeinvestující kapitál. Blaho jednotlivců přímo souvisí s jejich schopností kontrolovat své vlastní životy. To a podobné myšlenky se staly určitou infekcí přetvářející pozvolna naši společnost. Přemýšlíte, co udělat pro zlepšení svého vlastního lidského kapitálu, aby ostatní považovali vaši kapitálovou hodnotu za atraktivní. Stáváme se individuálními aktéry na konkurenčním trhu a druhem zvrácené racionality, kterou rozvíjíme, abychom ospravedlnili nelidskou společnost a sociální vztahy, které z toho vyplývají. Když nevlastníte alespoň byt, vlastníte svoji práci, a to až do úmoru, krachu vlastního života.
Jak psaní o liberalismu a jeho vývoji zakončit? Nejlépe citací jeho klasika Hayeka: „Podívej, můžeš pracovat celý život, a stejně skončíš na dně. Kapitalismus rozděluje, odměňuje ne podle práce, ale podle trhu. A můžete mít štěstí, možná ne.“
Na podkladě rozhovoru šéfredaktora webu The Real News Maximilliana Alvareze s americkou sociální filosofkou prof. Wendy Brownovou připravila redakce
Český zápas 17/2024 z 28. 4. 2024
