WebArchiv - archiv českého webu

Masaryk v dramatech dějin a inspirující pro dnešní dobu

Začíst se do životního příběhu T. G. Masaryka, jak jej například vylíčil francouzský historik Alain Soubigou, znamená vstoupit do samotného ohniska dramatu českých dějin, ale i evropských a světových.  V Masarykově životě byly jistě i chvíle nebývalého ocenění a uznání i klidnějšího zastavení se a uvažování o prožitých událostech, jak to ve svých Hovorech s T. G. M. zaznamenal spisovatel Karel Čapek. Klidná atmosféra v zahradě lánského zámku dýchá i ze stejnojmenného filmu z roku 2018, ve kterém Masaryka ztvárnil slovenský herec Martin Huba. Ale i ty klidnější Masarykovy chvíle v lánské zahradě byly jen malým ostrovem v neklidném moři, kdy se schylovalo k bouři druhé světové války a k zániku demokratického Československa.

Kolikrát se proti Masarykovi obracela veřejnost, útočili proti němu kritici z různých stran, zříkal se ho český národ a proti jeho památce postupovala s nenávistnou důsledností totalitní státní moc. Po relativně klidnějších chvílích zakoušené svobody v době první republiky, kdy byl tento muž na Pražském hradě, přišly další dramatické události v dějinách. Ve změněné politické situaci se jeho obrazy a sochy odstraňovaly, jeho spisy vyřazovaly z knihoven a jeho jméno se vymazávalo ze školních osnov, aby jeho filozofie humanitní demokracie a vlastenectví nemohla narušovat „výchovné“ působení totalitních režimů nacismu a komunismu a působit tak nežádoucím způsobem na českou mladou generaci.

Masaryk byl příkladem člověka, který se dokázal vnitřně vyrovnávat s obtížemi své doby. V tom může být pro nás tato osobnost povzbuzením a příkladem i v této neobyčejně těžké době, kterou jako země, Evropa i svět prožíváme. Vždyť Masaryk procházel mnohými kritickými a velmi těžkými situacemi a zkouškami, ale procházel jimi vzpřímeně, jednal aktivně a hleděl k tomu, co lidský život přesahuje, svůj pohled upíral k věčnosti.

Musela to být velmi požehnaná doba pro naši zemi a stát, když byl na Hradě tento prezident, původně univerzitní učenec a filozof širokého rozhledu, ale především muž zřetelných morálních zásad. On měl na mysli všestranný rozkvět našeho národa po stránce jazyka, literatury, ale i filozofie, vědy a forem společenského života, včetně hospodářství. Pouze národ, který dosáhne hospodářské samostatnosti, může podle Masaryka uvažovat o politické samostatnosti. Jinak se jeho suverenita stane pouhou fikcí a nástrojem hospodářsky silnějšího národa (Problém malého národa, 1905, vyd. 1990, s. 83).

Masarykova politika byla zakotvena v českých dějinách a v jejím pochopení ústřední reformační a humanitní ideje, a také ve znalosti evropské kultury a světové politiky. I když se Masaryk programově hlásil k Husovi a české reformaci a samostatný stát umožnil veřejné navázání na tuto národní náboženskou tradici, konkrétně ustavením Českobratrské církve evangelické v roce 1918 a Církve československé (husitské) na začátku ledna roku 1920, přesto náboženská svoboda umožňovala rozvoj i Římskokatolické církve. Ta sice byla orientována na Rakousko-uherskou monarchii, ale v podmínkách nového Československého státu se postupně adaptovala. Doba první republiky byla i po náboženské stránce velmi dynamická, různorodá a pestrá.

V čem může být Masaryk aktuální pro nás dnes? Je to jeho chápání demokracie. Je označován jako filozof humanity a demokracie (Josef Král, Masaryk filosof humanity a demokracie. Praha 1947). Nástupem totalitních režimů nacismu a komunismu ve 20. století se Masarykovo dílo jevilo jako překonané a příliš idealistické a nereálné. Formování sjednocené Evropy na konci 20. století po roce 1989 dávalo naopak Masarykovi zapravdu. Totalitní režimy, jakkoli se jeví pevné a neměnné, jsou nahrazovány svobodnějším demokratickým uspořádáním. Vidíme to i v současnosti, lidé, kteří zakoušejí tlak a nesvobodu autoritářských režimů, touží po demokracii a svobodě. Ale paradoxně naopak státy, v nichž je demokratické politické uspořádání, mohou být z demokracie unaveny a v nich se zase mohou projevovat některé nedemokratické autoritářské tendence. Demokracie je křehká a vyžaduje vzdělané a eticky jednající lidi. Hrubost na jedné straně a lhostejnost a nezájem o veřejné politické záležitosti na straně druhé ohrožují demokracii a její těžce získávané a vytvářené hodnoty. 

Masarykovo jednání bylo v pravém opaku k politickému populismu. Masaryk se nerozhodoval podle toho, zda jeho jednání bude mít u ostatních a ve veřejnosti příznivý ohlas, ale podle toho, zda to považuje za správné, nebo ne, zda je to pravdivé, nebo se jedná o klam a úmyslné zastírání něčeho jiného. Masaryk stál za svým názorem, i když se to nelíbilo druhým a ve veřejnosti takový názor působil skandálně. Snažil se kritickým myšlením, předkládanými argumenty a drobnou vytrvalou prací přesvědčit o správnosti názoru. Šlo mu o věc, ne o vlastní osobu, o pravdu, a ne o slávu.

Masaryka charakterizuje přímost, nezdolná vytrvalost a přesah jeho pohledu k věčnosti. K věčnosti hleděl nejen jako filozof, ale jako věřící člověk. Hleděl k Boží věčnosti, k věčnému Bohu, ke kterému měl osobní vztah. Tím byl od počátku inspirující zvláště pro naši církev, i když s některými jeho názory se nemusíme vždy plně ztotožňovat. Přesto však jeho upřímnou a hlubokou víru žitou v praktickém životě a jeho niternou zbožnost nelze přehlédnout. O náboženství Masaryk říká: „Náboženství je praktické, životní, v hlubokém slova smyslu. Není dostatečně definováno svými dogmaty, ani obřady, ani svou historií, nýbrž pochopením své podstaty, a tou je vědomí závislosti člověka na božství, na Bohu; to znamená uvědomění si lidské slabosti fyzické, duchovní i mravní – uvědomění si jich a překonávání zároveň. Neboť náboženství je důvěrou a nadějí, nadějnost je podstatou náboženství“ (Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem. Československý spisovatel Praha 1969, cit. s. 206). Masaryk četl Bibli a čerpal z ní poznání pro svoji praktickou náboženskou a etickou orientaci v životě.

Při této bohoslužbě s připomenutím jeho odkazu jsme slyšeli tři texty z Písma svatého. Jejich spojující hodnotou je pravda, pravdivost. Bůh chce, aby všichni lidé poznali pravdu, slyšíme v 1. listě Timoteovi (1 Tm 2,1-6). A v Žalmu 15. čteme, že před Bohem obstojí ten, kdo ze srdce zastává pravdu (Ž 15,2). A Ježíš v Janově evangeliu hovoří o pravdě a slávě. Pravda a sláva jsou hodnoty, které si mohou někdy velmi odporovat. Touha po slávě, úspěchu, uznání, vnějším ocenění, snahou udržet se na výsluní za každou cenu člověka od pravdy vzdaluje. Ten, kdo nehledá svou slávu, ten je pravdivý, slyšíme v Janově evangeliu (J 7,18). Jde mu především o pravdu, a ne o slávu. Naopak ten, kdo usiluje o slávu, může tak činit na úkor pravdy. Obstát před Bohem, před věčností, vyžaduje pravdivost vnitřní i navenek. A to je hodně náročná cesta. Masaryk nám svými mnohými životními postoji ukazuje směr k této cestě pod zorným úhlem věčnosti.



Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 09.03.2021 08:08 zobrazeno: 9x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus