WebArchiv - archiv českého webu

Úvaha na konci čtrnáctiletého období patriarchy CČSH

Sestry a bratři, milí a vážení spolupracovníci!

Dne 28. září 2020 jsem ukončil druhé funkční období jako patriarcha Církve československé husitské. Tato skutečnost proběhla bez povšimnutí, neboť v závěru mého funkčního období nás zasahuje a zneklidňuje druhá vlna pandemie a nic nemá běžný průběh. Ve zvláštní mimořádné situaci se nemůže konat sněm a s ním spojená předvolební diskuse kandidátů. Jsem náhle v roli správce církve, a to ve velmi složité a náročné době. Ustát však funkci patriarchy v celém období sedmi let dvakrát po sobě považuji za zvláštní Boží milost a nepřičítám to rozhodně svým schopnostem a šikovnosti. I když je to zcela mimořádná zkušenost a nesmírně plný a bohatý život, přesto být v takové církevní funkci přináší i temné okamžiky. Zavázal jsem se ve slibu patriarchy, že budu všechno snášet pro sestry a bratry (Agenda 3. část, s. 68). Považuji čtrnáct let služby za splněný úkol a vše další už je jen něčím navíc. Protože jsem již uložil kříž s řetězem patriarchy do trezoru a překročil pomyslnou cílovou pásku tratě čtrnácti let, pociťuji, že je na místě určité ohlédnutí. Právě v tomto malém společenství nejbližších spolupracovníků bych se chtěl podělit o to, čím jsem prošel, a přiblížit některé své prožitky, zkušenosti a pohledy. V časovém prostoru této řeči mohu sdělit jen něco a mnohé říct nelze.

Mohu již reflektovat to, co se zdálo jako období nekonečně dlouhé a někdy i těžko únosné. A nyní je to již minulostí. Snad bude čas více popsat průběh mé služby. Možná mě budou posuzovat jiní a kriticky hodnotit mou službu. Jejich pohled může být tvrdý, přísný a odsuzující. Ale já spoléhám na Boží soucit a shovívavost. Takový je Bůh, kterého poznávám a ve kterého věřím (Ž 86,15). Ne tvrdý, přísný a odsuzující, ale je tím, kdo má se svými služebníky soucit, až uzří, že ubývá sil (Dt 32,36). Lidé, kteří nemají soucit s druhými, sami jej budou jednou potřebovat.

Bývá mně vyčítáno, že jsem se příliš zaměřoval na různá výročí. Ale výročí člověk neplánuje, přicházejí sama. Odkazují k událostem nebo osobnostem, ke kterým zaujímáme buď kladný, nebo negativní postoj. Připomínaná výročí v církvi a ve společnosti znamenají, že tím dáváme najevo vztah k určitým hodnotám, pro které má smysl přinést i oběť. Ve funkci patriarchy jsem prošel různými výročími včetně 600. výročí upálení Mistra Jana Husa a letošního 100. výročí naší církve. V přehledu činnosti a ve zprávách mám zaznamenáno nespočet akcí, kterých jsem se v rámci různých výročí účastnil. Byl jsem zapojen nejen do slavnostních bohoslužeb, ale účastnil jsem se konferencí, seminářů, výstav a sledoval nové knihy vydávané k těmto výročím. S každým výročím, které je ve společnosti, ekumeně i v naší církvi připomínáno, bývá spojen nový hlubší pohled na události nebo osobnosti a osobní příběhy a děje jsou viděny v nových souvislostech. Bez připravovaného a prožívaného výročí jsou významní lidé a události ponechány zapomenutí v dávné historii, o které se domníváme, že se nás netýká.

Ke každému výročí jsem se snažil přistupovat jako teolog s úmyslem proniknout do ideového smyslu a jeho aktuálnosti pro nás. Psal jsem články, vydal knížky a podílel se i na publikacích většího rozsahu. Jihočeský kraj v roce 2015 podpořil vydání mé knížky „Seznámení s Mistrem Janem Husem“ (2014; 2015). V roce 2017 jsem do sborníku o dr. Karlu Farském přispěl statí o životě a díle našeho prvního patriarchy i o jeho liturgii. V roce 2018, kdy jsme slavili 100. výročí našeho novodobého státu, jsem zaměřil svoji pozornost na filozofa a prvního prezidenta T. G. Masaryka ve vztahu k naší církvi. K 100. výročí naší církve jsem vydal publikaci „Církev československá husitská a její cesta dějinami s Kristovým posláním“ (2019) a k husitským výročím v letošním roce knížku „Aktuálnost české reformace“ (2020). Historie nás určuje a ovlivňuje víc, než si myslíme, a svoji přítomnost nedokážeme pochopit bez znalosti historie. V případě výročí mně nikdy nešlo o vnější skutečnosti, ale o vnitřní ideovou a teologickou orientaci naší církve v její dějinné hloubce a duchovní kontinuitě. Můj pohled do naší minulosti se nevyčerpává husitstvím, ale přesahuje do předhusitské doby – k počátkům křesťanství u nás. V roce 2013 jsem měl možnost intenzívně prožívat cyrilometodějské výročí a promýšlel jsem vztah cyrilometodějské liturgie a liturgie podle dr. Karla Farského (2013). Od doby, kdy jsem se stal farářem v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze – Novém Městě, věnuji svůj zájem i svatováclavské tradici.

Patriarcha je především duchovní, kněz, kazatel. Jako farář jsem byl ve své službě vázán na konkrétní místa – sbory a modlitebny, ve kterých jsem pravidelně sloužil bohoslužby, ať již ve východních Čechách nebo v Praze – již zmíněném kostele sv. Václava na Zderaze v Praze – Novém Městě. Jako patriarcha jsem slavil liturgii, kázal a modlil se na nespočetně místech. Málokdo může poznat a navštívit tolik sborů jako právě patriarcha. Vydal jsem sbírky kázání k Ekumenickému lekcionáři – řady A (2013), B (2014), C (2015) i příležitostné sbírky – o třech křesťanských darech – víře, lásce a naději (2015), k Husovu svátku (2017), o ženách v Bibli (2017), o Mojžíšovi (2018) a naposledy promluvy o 50 zvonech pro královéhradeckou zvonohru (2020). Vydal jsem dvě sbírky modliteb k různým příležitostem (2012; 2018).

Konal jsem bohoslužby nejen v našich sborech, ale účastnil jsem se i ekumenických shromáždění. Bezprostředně jsem mohl poznávat nejrůznější typy bohoslužeb – pravoslavnou liturgii i římskokatolické mše, evangelické bohoslužby a další. V archivu patriarchy jsou zařazeny programy nejrůznějších bohoslužeb a průběhy obřadů ke zvláštním příležitostem. Existuje tak z období čtrnácti let pozoruhodná sbírka liturgických materiálů z ekumenického prostředí.

Zvláštní vztah mám k bohoslužbě vlastní církve – k Liturgii podle dr. Karla Farského. Byl jsem do ní uváděn jako bohoslovec, sloužil jsem ji jako mladý duchovní i jako farář ve středním věku a vedl ji nesčetněkrát jako patriarcha. Je to v pravém slova smyslu „bohoslužba církve“. Propojuje naši církev a její jednotlivé náboženské obce a bohoslužebná střediska. Nevidím cestu v tom, že každá obec bude mít svoji vlastní bohoslužbu. Liturgie podle dr. Karla Farského je zvláštní duchovní poklad, kterého si někdy nedokážeme dostatečně vážit. Jednou z klíčových oblastí bude i v budoucnosti naše bohoslužba a její podoba. Je to skutečně centrální záležitost církve. Napsal jsem a letos vydal knížku, ve které objasňuji své přístupy k Liturgii Farského v širším kontextu. Považuji za důležitou kontinuitu našeho bohoslužebného života v základních teologických a spirituálních principech, které byly položeny a vyznačeny dr. Karlem Farským. K bohoslužbě vlastní církve, kterou jsme přejali, máme mít respekt a nelze s ní libovolně nakládat. Publikace má název „Přednášky o bohoslužbě z teologického hlediska a praxe Církve československé husitské“ (2020).

Dnešní doba oceňuje silné osobnosti, které oslovují, získávají druhé pro svůj názor a tvoří kolem sebe oddané stoupence. Každá osobnost politika, církevního představitele, která se ocitá v popředí, současně má své kritiky a nepřátele. Nikdy jsem se nesnažil tvořit nějaký kult osobnosti. Pochopil jsem křesťanství tak, že člověk nemá do popředí stavět sám sebe, příliš na sebe upozorňovat, ale má ukazovat na Krista (2 K 4,5). Když jsem někde působil jako farář a pak jsem po přeložení odešel na jiné místo, byl jsem rád, že si věřící našli osobní vztah k mému nástupci a dál se účastnili života obce. Jde o Ježíše, ne o člověka. Patriarcha je jen člověk, jen služebník, ale služebník Krista. Jako takový musí umět něco snést a unést. Nesmí být přecitlivělý a útlocitný, ale musí mít určitou odolnost proti útokům skrytým i zjevným (Iz 40,5-7). Lidé mají na představitele církve velké nároky, větší než někdy sami na sebe. Člověk nedokáže být stále příjemný a laskavý vůči všem, jak by si to druzí představovali, a právě od patriarchy očekávali. (2 Tm 2,4).

V církvi přicházejí názorové střety a konflikty, které patří k životu. Konflikty nevyhledávám, ale někdy jim nelze zabránit a vyhnout se jim. Zakrývat je není řešení, ale jde o to, zda se jedná o něco podstatného a zásadního, anebo nemá smysl se do konfliktu vůbec pouštět a velkoryse to přejít. Funkce patriarchy je spojena se stálým zápasem, který má duchovní charakter (Fp 4,13).

V letošním roce neprobíhá nic tak, jak jsme si my lidé naplánovali. Ani volební sněm se nemohl uskutečnit v navrženém termínu v září tak, aby se konal ještě do konce mého funkčního období – tedy do 28. září. Ale ani posunutý říjnový sněm se nemůže uskutečnit. K odložení sněmu došlo i z důvodu, aby mohla probíhat diskuse mezi kandidáty, kteří vzešli z vyhledávacího řízení. Na generální synodě začátkem září proběhlo představení a klidná diskuse spíše zdvořilostního a společenského rázu. Následovala diskuse v Brně, kde se začaly otázky a odpovědi již dotýkat některých konkrétnějších témat. Následně se měly uskutečnit diskuse v Hradci Králové na setkání mládeže a na diecézním dnu v Olomouci. Obě akce byly zrušeny a předvolební diskuse tak byly pozastaveny. K volbě patří rozhovor a má ji předcházet. Některá témata se již začala rýsovat a rozhovor by mohl nabývat konkrétnější podobu. Církev se skutečně nachází v nové situaci po stránce duchovní, společenské a hospodářské, na kterou musí odpovědně reagovat. Vedení církve má mít vizi rozvoje církve, vždyť jak připomíná apoštol Pavel, „Bůh nám nedal pravomoc k boření, ale k budování“ (2 K 13,10). A často také promýšlím Ježíšův výrok: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“ (Mt 12,20). Měli bychom narovnávat a snažit se rozsvěcet světlo tam, kde skomírá. K vlastní církvi musíme přistupovat s velkou láskou a snažit se zajišťovat dobré podmínky pro její život v budoucnosti. Toho můžeme docílit moudrými rozhodnutími a drobnou vytrvalou prací, o níž víme, že v Pánu není marná. I když se to tak může zdát, přesto to, co děláme z upřímnosti srdce pro Krista, není marné (1 K 15,58).

Po celou dobu mé služby patriarchy mě provázelo Boží slovo z knihy Přísloví: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky“ (Př 3,5-6). Proto toto Boží slovo cituji i po uplynutí čtrnácti let své služby mnohých spletitých cest, ale i těch, které, jak doufám, je Bůh schopen napřímit a nasměrovat ke správnému cíli.

 

Dne 12. října L. P. 2020                               



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 20.10.2020 01:39 zobrazeno: 15x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus