WebArchiv - archiv českého webu

O cestě Církve československé husitské a jejích hodnotách

Projev na generální synodě duchovních – září 2020

Sestry a bratři, členové generální synody, předstupuji před vás se svým projevem jako v pořadí VIII. patriarcha na konci svého druhého období a současně jako kandidát, který vzešel z letošního vyhledávacího řízení.

Bratr farář Lukáš Bujna, který je tím druhým kandidátem, je mladší než já. V tom je jeho určitá výhoda. Společnost po roce 1989 začala oceňovat a preferovat dynamické mladé lidi nezatížené minulostí, kteří mají vize a vkládají maximální energii do nejrůznějších projektů a plánů. Starší lidé již nestačí tempu doby, hůře reagují na rychle přicházející změny a jejich pohledy a myšlení nemusejí zapadat do nejnovějších názorových trendů. Ale to, co se jeví určitou nevýhodou, může být do jisté míry i určitou výhodou. Touto výhodou je, že jsem v církvi již mnohé za dobu své služby prožil a ušel s ní poměrně dlouhý úsek cesty. A to nejen jako patriarcha, ale i jako farář. Nastupoval jsem na své první místo faráře ve východních Čechách v Semilech v roce 1984. Bylo to v době normalizace a v čase studené války. V té době se pro naši církev nejevila žádná lepší perspektiva na obzoru a církev se snažila přežívat. Na tehdejší Husově fakultě nás v ročníku bylo celkem sedm studentů, z toho čtyři jsme studium dokončili a působíme v církvi dodnes. Naše vyhlídky byly takové, že až nastoupíme, tak k vlastní náboženské obci budeme postupně přibírat další neobsazené náboženské obce a místo nějaké tvořivé činnosti budeme zajišťovat „údržbu“ – doslova i obrazně. Už tehdy se mluvilo o tom, že je církev v krizi, ale tehdy stále ještě měla celkem početnou členskou základnu, i když ze značné části již jen formální. Přesto jsem měl možnost jako mladý farář zakoušet srdečná společenství věřících, kteří si vážili své vlastní církve a účastnili se jejího bohoslužebného a dalšího života. Tito aktivní, tehdy již většinou starší věřící lidé, v minulých dobách prošli výukou náboženství ve škole. Přesto církev žila pod státním dohledem a v sevření politickou mocí. Nebylo pravděpodobné, že by mohl nastat obrat k  jejímu lepšímu vývoji.

To, co se jeví v určité době jako dané a neměnné, se může náhle a nečekaně změnit v pravý opak. O tom nás přesvědčila doba Gorbačovova politického uvolňování a listopadové události roku 1989. Církev a duchovní se dostali náhle do zcela jiného postavení a náhle se pro nás ve společnosti otevřely nebývalé možnosti, které jsme spatřovali u církví na západě. I když se otevíraly dveře škol a různých institucí, dříve pro církev a faráře zcela zavřené, bylo na každém konkrétním duchovním, jak bude aktivní a do jaké míry tyto možnosti využije a jakou pozici si v místě svého působení vydobude. Snažil jsem se tehdy jako třicetiletý farář možnosti využívat a intenzívně se věnoval například vyučování náboženství ve školách a obnovoval bohoslužebná střediska. Je to již třicet let, ale prožívání té doby bylo intenzívní a zkušenosti mimořádné.

Očekávali jsme, že bude na překotné změny reagovat vedení církve. Jeden z tehdejších bratří biskupů při pohledu na mé mladické farářské nadšení z nové situace, která se pro církev otvírá, mi řekl, že v západní civilizaci probíhá proces sekularizace a odcírkevnění a za nějakou dobu bude i u nás chodit do kostela zase jen pár lidí. Tehdy byli v čele naší církve bratři biskupové René Hradský, Jaromír Tuček, Milan Semilský, Vratislav Štěpánek a Vlastimil Zítek, kteří nastoupili do funkcí ještě před rokem 1989. Pouze bratr patriarcha Miroslav Novák odstoupil po roce 1989. Tito starší a církvi oddaní bratři biskupové tvořili bratrské a semknuté společenství. Novým biskupem se záhy stal bratr Michael Moc v plzeňské diecézi.

Nadějnou situací pro církev bylo, že po roce 1989 přicházeli „noví“ lidé, kteří se připojili k jádru věrných, kteří setrvávali v církvi v předcházejícím období. Těmto nově příchozím lidem bylo již často přes šedesát či sedmdesát a vraceli se do církve, ve které prožili mládí. Tito lidé, kteří přišli po roce 1989 a tvořili následující roky či desetiletí důležitou část jádra náboženských obcí, dnes již většinou nežijí.

Patriarchové po roce 1989 byli ze starší generace, jak Vratislav Štěpánek, tak i Josef Špak, který byl zvolen v 65 letech. Kolem roku 2000 – deset let po roce 1989 – nastupovali zcela noví a věkem velmi mladí biskupové – Karel Bican, Štěpán Klásek, Petr Šandera, a mezi nimi dokonce i žena Jana Šilerová. Na Slovensku působil Jan Hradil. Bratr Karel Bican rozvinul v pražské diecézi řadu aktivit vzdělávacích a sociálních. Musel však později na začátku druhého funkčního období odstoupit. Relativně mladý a mediálně známý patriarcha Jan Schwarz, který vystřídal Josefa Špaka, odstoupil v čase hlubokého rozdělení církve. Správcem církve se stal na rok bratr biskup Štěpán Klásek. Tehdejší biskupové měli možnost se plně věnovat úkolům duchovní správy a pastorační činnosti a neřešili ekonomické otázky spojené s platy duchovních. Pravidelně přicházely od státu finanční prostředky na platy duchovních. Bylo tomu tak podle „komunistického zákona“, jen platy byly o něco vyšší. V té době bylo možné navyšovat počty duchovních a pastoračních pracovníků, protože stát nebyl oprávněn posuzovat, kdo je duchovní a kdo není. V roce 1989 měla naše církev 247 duchovních (z toho 141 a mužů 106 žen), v roce 2006 jsme měli celkem 421 placených duchovních a pastoračních pracovníků (182 mužů a 239 žen) a v tomto roce je 246 duchovních a dalších pracovníků, podílejících se na duchovní správě.

Do služby patriarchy jsem vstoupil v roce 2006, tedy v čase, kdy naše církev procházela velmi těžkou krizí za patriarchy Jana Schwarze, která místo toho, aby se řešila uvnitř církve, odehrávala se v mediálním prostoru. Služba patriarchy, kterou jsem tehdy přijal, byla jako taková od počátku po předchozích zkušenostech provázena nedůvěrou, v ekumeně naše církev byla přijímána s rozpaky, v médiích a ve veřejnosti jsme měli jako církev velmi negativní obraz. V té době se řešilo nové financování církví a náboženských společností. Zajišťování platů podle počtu duchovních nahlášených z jednotlivých církví se jevilo v budoucnosti jako neudržitelné. Jedním z modelů možného budoucího financování bylo podle více kritérií – počtu členů, počtu obcí (farností, sborů), podle diakonických zařízení a dalších. Nakonec po složitých jednáních mezi státem a církvemi byl předložen a schválen zákon o majetkovém vyrovnání v roce 2012 a uzavřeny smlouvy s jednotlivými církvemi v roce 2013. Tím se zdálo, že situace je dořešena, ale nebylo tomu tak. Ještě v loňském roce 2019 hrozilo, že Poslaneckou sněmovnou přijatým zákonem přes veto Senátu přijde i naše církev o značnou část z prostředků finanční náhrady. Ústavní soud tomu svým rozhodnutím zamezil. Jednání o budoucím financování platů duchovních provázelo celé moje dvojí funkční období.

V průběhu mého patriarchátu došlo postupně k personální obměně biskupského sboru a do biskupských funkcí nastoupili David Tonzar, Filip Štojdl, Pavel Pechanec, Juraj Dovala a Rudolf Göbel, který byl v tomto roce vystřídán Tomášem Chytilem.

Při zpětném zběžném pohledu může být zjednodušeně řečeno, že moje první období služby patriarchy v letech 2006 až 2013 bylo poznamenáno nejrůznějšími krizemi – jako mediálními případy, krizí procházela i Husitská teologická fakulta, v ústředí probíhala kontrola na základě podnětu, kritika se vztahovala k projektu v Husinci – a dalšími. V té době zasáhla a poznamenala svět, Evropu a naši zemi hospodářská krize. Druhé období bylo relativně klidnější a lze jej označit jako „čas velkých výročí“. Nejintenzivněji jsme se věnovali 600. Husovu výročí v roce 2015. Poslední rok mého druhého funkčního období patriarchátu se stal současně rokem 100. výročí naší církve. Považuji si toho, že jsem mohl spolu s vámi práh 100. výročí překročit. Vstoupili jsme tedy do druhého století, kdy se rozhoduje o její další cestě.

Naše církev, jak jsem ji mohl poznávat, má velké hodnoty. Na prvním místě jsou to lidé. Věřící lidé jsou největší hodnotou církve a bez nich by žádná církev nebyla. V době, kdy se naše církev zúžila z velké lidové církve na menší společenství, máme si vážit každého věřícího člověka. Být věrní v malém, aby nám Bůh svěřil i „větší“ úkoly a otevřel před námi i další možnosti, když to uzná za vhodné.  

To druhé, čeho si na své církvi cením, jsou myšlenky či myšlenková práce. Je potřebné pěstovat vlastní myšlení, vlastní teologii, nepřebírat jen pasivně odjinud, ale promýšlet naše vlastní myšlenkové dědictví reformační a modernistické, které se rodilo z různých zápasů církve. Lidé dnes spíše vyhledávají duchovní prožitek, než aby soustavněji myšlenkově pracovali. Ale církev se neobejde bez zdravě kritické teologie, která slouží k jejímu budování. 

Třetí hodnotou, kterou jsem objevil i při svých cestách, jsou stavby. Naše církev je v prvních desetiletích  s mimořádnou obětavostí vybudovala nebo přejala a adaptovala. Stavby církve mají hodnotu především náboženskou. Je to dům Páně, chrám Boží, viditelné znamení církve v tomto světě, hmotný doklad o její existenci. Dále mají stavby hodnotu kulturní. To znamená, že naše sbory jsou součástí kultury a kulturního života našich regionů, měst a obcí. A pak stavby mají i ekonomickou hodnotu. To znamená, že některé stavby a prostory svým charakterem slouží k ekonomickému zajištění, aby církev mohla konat své poslání.

Poznávat hodnoty církve a z nich čerpat – o to jsem se snažil ve své službě patriarchy, aniž bych se uzavíral pohledům do širokého spektra křesťanství – římskokatolického, pravoslavného i protestantského. Vybavuji si výrok jednoho člověka, který řekl: „Čím jsem starší a čím více poznávám druhé lidi, tím méně si jich dokážu vážit.“ Mohu říci naopak, že čím více jsem poznával a poznávám svoji církev, tím více si vážím mnohých jejích hodnot. Jsem vděčný Bohu, že jsem právě do této církve byl povolán a že jsem v ní mohl i přes svoji lidskou chatrnost i osobní limity konat tuto službu patriarchy po dobu uplynulých čtrnácti let.  

 



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 09.09.2020 11:35 zobrazeno: 25x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus