WebArchiv - archiv českého webu

Odpovědi na otázky pro kandidáty

1) Jaké je dle Vás zásadní kritérium pro vykonávání služby patriarchy?

Jako podstatné kritérium vidím, že ten, kdo je v čele viditelného a organizovaného společenství církve, má mít především rád Krista (J 21,15-18). A také má mít rád církev, v níž je povolán ke službě. Má ji mít rád takovou, jaká je právě v této chvíli, i když je na pohled třeba slabá, křehká, zranitelná a nedokonalá. Nemá upínat svoji lásku k vlastní představě vysněné dokonalé církve, ať již minulosti nebo budoucnosti. Tato přítomná viditelná a nedokonalá církev označovaná názvem jako Církev československá husitská je tvořená námi lidmi, ale současně je to církev Kristova, obdařená jeho milostí, zaslíbeními i požehnáním. 

2) Do jaké míry ovlivňuje a jak by měla ovlivňovat osobnost patriarchy podobu církve své doby?

Osobnost bratra faráře či sestry farářky určitě ovlivňují podobu svěřené náboženské obce. Podobně můžeme říct, že i ten, kdo je zvolen do biskupské služby, zřejmým způsobem ovlivňuje svoji diecézi a atmosféru v ní. Proto to lze říct i o funkci patriarchy. Ale bez dobrých spolupracovníků by byl farář, biskup či patriarcha jen osamělý běžec. Faktorů, které ovlivňují podobu církve, je samozřejmě mnohem více, ale patriarcha jistě alespoň drobným dílem k něčemu dobrému může přispět a napomoci.

3) Mottem letošního výročí církve se stal výrok 100 let služby Bohu, sto let pomoci člověku. Daří se církvi svým reálným životem dostát tomuto heslu? Co a jak má konat, aby heslo v budoucnu naplňovala?

Motto formuloval teolog bratr prof. Zdeněk Kučera a týká se našeho stého výročí. Během uplynulých sta let naše církev rozhodně službu Bohu konala a pomáhala lidem, o tom není pochyb. Chceme-li toto heslo domýšlet i ve vztahu k naší přítomnosti, v níž se tvoří budoucnost, pak si každý z nás sám musí položit otázku: Jak já sloužím Bohu – jako duchovní nebo jako člen církve, jako věřící křesťan? Přináším druhým dobro, radost a světlo? A zda není tato moje služba a pomoc spojena se snahou po větší viditelnosti a okázalosti, anebo s touhou po chvilkovém ocenění a uznání? Současně toto motto můžeme slyšet jako výzvu ke vzájemné spolupráci, neboť sloužit Bohu a pomáhat druhým máme především v církvi společně.

4) Vnímáte současný trend určité decentralizace církve jako problém a pokud ano, jakým způsobem mu chcete ve funkci patriarchy čelit?

Decentralizace znamená v kladném významu přenesení odpovědnosti za rozhodování na organizačně nižší složky ve smyslu subsidiarity. Centralistická struktura v čele s autoritářskou osobou není vůbec zárukou jednoty, ale stejně tak ohrožuje jednotu, když se v církvi nesměřuje ke společnému cíli a každý si chce rozhodovat podle svého. V negativním smyslu znamená decentralizace vytváření si vlastních center rozhodování nezávislých na organizačním uspořádání a odpovědnosti v rámci celku církve. Naše církev má trojstupňové uspořádání: náboženská obec – diecéze – celek církve ve smyslu ústředí a sněmu. Patriarcha má sloužit jednotě církve, jejímu propojování a k bratrskému vědomí sounáležitosti. Trpělivě má zdůrazňovat, že dobro a poslání celé církve je nad partikulárními zájmy.

5) V posledním magazínovém čísle věnovaném tématu bohatství a chudoba se jedna z otázek ankety zaměřila na to, co může být tím pravým „osobním“ bohatstvím… Co je tím Vaším bohatstvím?

Všechno, co člověk má, je mu Bohem jen dočasně svěřeno a nic není jeho vlastnictvím v pravém slova smyslu. Všeho se budeme muset vzdát, odevzdat a nic nám nezůstane. I to, na čem jsme si ve svém životě třeba tolik zakládali a zakládáme, se rozplyne, ztratí a může zaniknout. Čas a okamžiky prožívané ve světle Boží milosti a v jasu Boží tváře (Ž 4,7-8), i když někdy zůstává skryta, chápu a považuji za to, co tvoří skutečné duchovní bohatství věřícího člověka.

6) Pro církev byl vždy důležitý vztah s Husitskou teologickou fakultou. Kudy by se podle Vás měl dále ubírat?

Snažil jsem se vždy udržovat kladný vztah s Husitskou teologickou fakultou a s Karlovou univerzitou. Jsem členem vědecké rady HTF UK a jejích zasedání se pravidelně účastním. Fakulta má zásadní význam pro vzdělávání duchovních a pracovníků církve. Oboustranný vztah a vzájemná spolupráce jsou velmi užitečné, avšak fakulta se řídí univerzitními předpisy a církev má svá vlastní specifika a pravidla. Vzájemná spolupráce je vyjádřena i tím, že v ústřední radě je zástupce HTF UK. Pořádají se společně konference a na církevní akce jsou zváni přednášející z řad pedagogů HTF UK. Je důležité, aby vyučující na HTF UK dokázali studenty nadchnout pro teologii a konkrétně pro husitskou teologii. Pro duchovenské povolání je podstatnou kvalifikací právě studium teologie. Pro ty, kdo mají vykonávat duchovenské povolání, má však značný význam také osobnost a příklad aktivního faráře či farářky. Získávání praktických zkušeností v blízkosti osvědčeného faráře či farářky se nedá nahradit pouze teoretickými znalostmi. Vliv těch, kteří formují myšlení a obzor studentů na teologické fakultě, i těch, kteří uvádějí nové budoucí duchovní do církevní praxe, je často rozhodující a trvalý.

7) CČSH má v rodině církví tradičně svébytné postavení. Jak je nahlížíte pro nejbližší léta ve vztahu k zahraničním církvím i domácí ekumeně?

Svébytnost naší církve spočívá už v naší organizační samostatnosti. Nemáme oporu v nějakém silném zahraničním církevním centru. To nás činí svobodnými, ale i zranitelnými. Proto je pro nás tolik důležité začlenění do ekumenických organizací – domácích i zahraničních. Při slavnostní bohoslužbě ke 100 letům CČSH byla zastoupena zahraniční i domácí ekumena v celé šíři. Tím bylo zjevné, že naše církev i přes svoji svébytnost má v ekumenické rodině církví své místo. Naše svébytnost či identita, vyjadřovaná jako „střední cesta“, je v ekumenickém spektru obohacujícím prvkem pro sbližování tradic pravoslavné, římskokatolické a evangelické. Dlouhodobě máme partnerské vztahy se sousedními evangelickými církvemi v Německu, kdy důraz na křesťanskou víru a lásku, napomáhá překonávat v ekumenické i společenské rovině národnostní rozpory vycházející z bolestné minulosti. Náboženský dialog má dnes ještě širší rozměr a týká se i vztahu k dalším náboženstvím. Na VIII. sněmu v roce 2014 jsme přijali dokument „Církev československá husitská ve vztahu k ekumeně“, vlastně první tohoto druhu, kde jsou vyznačena východiska našich vztahů a přístupy, jak k sesterským církvím v rámci křesťanství, tak také k i k jiným náboženstvím. Od roku 2010 se zúčastňuji setkávání a aktivit tzv. Společného hlasu židů, křesťanů a muslimů.

8) Před časem bylo rozhodnuto o dělení prostředků z církevních finančních náhrad (tzv. restitucí) mezi ústředí a diecéze. Ty o jejich užití rozhodují poměrně samostatně, což vede k znatelnému riziku atomizace církve. Jak mu z pozice patriarchy chcete čelit?

Rozhodnutí o rozdělení finanční náhrady bylo opodstatněné a vycházelo z dojednaných kritérií (například počet náboženských obcí, počet věřících, počet duchovních). Tím byla na jednotlivé diecéze přenesena odpovědnost za získávání prostředků na platy duchovních z této dobře investované finanční náhrady. Ústředí má zajistit platy svých zaměstnanců. Představa, že by se s celou náhradou nakládalo z ústředí, by znamenalo riziko, že kdyby se toto hospodaření centrálně nezdařilo, postihlo by to a ohrozilo celou církev. Je to větší riziko, než, když se do problémů dostane některá z diecézí. Finanční náhrada, kterou jsem v podobě smlouvy se státem – Českou republikou jako jeden ze statutárních zástupců spolupodepsal v roce 2013, má sloužit k zajištění platů duchovních v době, kdy se snižuje příspěvek od státu v přechodném období a až po určité době zcela zanikne. Jedná se o svěřený majetek a takto rozdělené finance, které mají sloužit moudrým nakládáním k dobru církve a k jejímu rozvoji v budoucí době. Atomizace církve je špatná. Samo svěření financí do odpovědnosti jednotlivých diecézí nemusí být příčinou atomizace. Ta vychází z malého vědomí sounáležitosti s Kristem a s církví jako celkem. K atomizaci církve přispívá neznalost řádů a jejich nerespektování, oceňování jen vlastního názoru a aktivit a negativní kritika druhých a další jevy.

9) Jak by měla vypadat a žít moderní náboženská obec?

Užil bych spíše označení „živá obec“ nebo „zdravá obec“. Modernost nemusí být jediným hlediskem pro kvalitu obce a jejího společenství. Jde jistě o otevřenost, reagování na současnou situaci a probíhající změny i uplatňování nových metod komunikace, ale současně kritéria náboženské obce jsou nadčasová, neboť vyrůstají z biblických norem a podoby prvotní církve v novozákonní době. Zdravá obec je tvořena všemi generacemi a je vzájemně propojená. Tím, co jednotlivce a skupiny propojuje, je živý vztah víry k Ježíšovi a podílení se na společném poslání církve. Živá a zdravá obec se projevuje účastí svých členů i dalších příchozích na bohoslužbě, duchovním růstem členů, vzájemnou službou, která přesahuje hranice náboženské obce, vyvářením a budováním vztahů a schopností dávat ve smyslu obětavosti, příspěvků na dílo církve i dobročinnosti pro potřebné. Živá, silná a rozvíjející se náboženská obec je základem církve. Bez náboženských obcí, v nichž se shromažďují a žijí věřící, by nebyla diecéze a ani celek organizované církve. Členové obce mají mít vědomí, že jsou součástí širších útvarů a celků – sousedních náboženských obcí (vikariátů), diecéze a celku církve, a to, co konají, má být v souladu s posláním církve.

10) Pokud byste obhájil svůj post patriarchy, na jaká témata byste soustředil svou pozornost v rámci dalšího voleb. období?

Na počátku svého prvního funkčního období v roce 2006 jsem vyznačil svůj program v několika bodech, celkem jich bylo sedm: 1) znovuobjevování daru liturgie, 2) teologická práce 3) katechetická činnost, 4) pastorace 5) zaměření se na mladou generaci, 6) aktivity vzhledem k veřejnosti a společnosti, 7) rehabilitace husitství.  Tyto vyznačené oblasti jsem se vedle řady jiných úkolů snažil po celou dobu své služby ve funkci patriarchy sledovat a vyvíjet v nich aktivity. Spatřuji jako důležité věnovat se praktickým úkolům i teoretickým otázkám duchovní správy, ať již v kterékoli pozici, a také promýšlení poslání, koncepce a strategie působení církve v aktuálních podmínkách. To však je záležitostí týmu, nikoli jen jednotlivce.

11) Před časem jste další možnou kandidaturu spíš vylučoval, co Vás přimělo ke změně stanoviska?

K přijetí kandidatury na funkci patriarchy v dalším období mě vedl výsledek vyhledávacího řízení, v němž jsem obdržel nejvíce hlasů. Kdybych se umístil na třetím nebo čtvrtém místě nebo nezískal hlasy vůbec, chápal bych to, že jsem již svůj úkol naplnil a nekandidoval bych.

12) Jak vnímáte skutečnost, že byste se v případě znovuzvolení záhy stal druhým nejdéle sloužícím patriarchou po M. Novákovi. Aneb co vám dlouhý čas ve službě patriarchy osobně dal, a co naopak vzal?

Ve vykonávání určité funkce nejde délku, ale o její naplňování. První patriarcha Karel Farský byl biskupem-patriarchou jen několik let a dokázal i v tomto krátkém čase mnohé. To však byla zcela mimořádná osobnost, právem nazývaná novodobým Kristovým apoštolem a svědkem. Na druhou stranu příliš časté střídání lidí ve funkcích nesvědčí o stabilitě poměrů. Prožil jsem jako patriarcha čtrnáct let ve stálém pohybu, někdy i ve velmi těžkých tlacích, ale i ve zvláštní a mimořádné plnosti, přestože jsem nikdy o žádnou církevní funkci neusiloval.

13) Druhým kandidátem je bratr farář Lukáš Bujna. Co na něm oceňujete a v čem naopak myslíte, že jste vhodnějším kandidátem?

Bratr Lukáš Bujna je aktivním farářem ve specifickém prostředí západních Čech. Podílí se jako výrazná duchovenská osobnost na chodu a směřování plzeňské diecéze. Preferuje určitý typ zbožnosti. Pracoval na lekcionáři pro třídílnou bohoslužebnou knihu. Oceňuji, že se dlouhodobě zabývá liturgií, ale naše některé pohledy se liší.

14) Jak byste charakterizoval dnešní mladé, čím se podle vás liší od generace předchozí?

Odlišnost současné mládeže spočívá v tom, že běžně s lehkostí a samozřejmostí využívá nové technologické možnosti soudobé komunikace, které dříve nebyly. S tím je spojeno na jedné stráně soustředění se na to vnější a na druhé straně internet umožnuje anonymitu. Křesťanství je spjato s osobními vztahy a bezprostředním setkáním. Církev má jistě využívat současné komunikační prostředky, ale současně má umožňovat mladým lidem osobní vztahy a setkávání.  Každá generace mladých lidí je adresátem Ježíšova evangelia. V ústředí naší církve nebyla delší dobu obsazena funkce pro práci s dětmi a s mládeží. Tuto situaci jsem se snažil hned po nástupu změnit tak, aby tato práce byla zajišťována kvalifikovanou pracovnicí s teologickým i pedagogickým vzděláním. Druhý pracovník v ústředí se věnuje práci se studenty. Spoluinicioval jsem v roce 2009 celocírkevní setkání mládeže, které se pravidelně každým rokem koná. Důležité je, aby se mladí věřící lidé v celé církvi propojovali, a proto se scházejí každoročně v jiné diecézi. Dosud jsem se účastnil, alespoň krátce, všech těchto setkání. Věnuji se dlouhodobě tvorbě a vydávání katechetických materiálů a výukových příruček, z nichž je zásadní pro církev nová učebnice náboženství, která je výsledkem týmové práce. Mládež v naší církvi je specifická tím, že je tvořena ze značné části dětmi z farářských rodin. I když je ve srovnání s jinými církvemi práce s mládeží v naší církvi v menším měřítku, přesto je velmi důležitá.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 09.09.2020 11:16 zobrazeno: 26x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus