WebArchiv - archiv českého webu

Prosby o Ducha svatého v Liturgii, modlitbách a písních

05.05.2020

Padesátý den po Velikonocích nastávají Svatodušní svátky neboli Letnice, které naši pozornost a soustředěnost zaměřují k Duchu svatému. O něm nacházíme mnohotvárné svědectví v Bibli, v tradici i přítomnosti křesťanství. Působí skrytě v lidských srdcích (Ř 5,5), ale projevuje se i navenek viditelnými plody (Ga 5,22-24). Významné svatodušní motivy obsahuje Liturgie – bohoslužba, kterou pravidelně nebo příležitostně slavíme. O Ducha svatého také prosíme společně i osobně v modlitbách a písních.

V naší Liturgii již v samotném úvodním apoštolském pozdravu zaznívá: „Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého se všemi vámi!“ (Liturgie podle patriarchy Karla Farského, 2004, s. 27). V novozákonním řeckém znění je výraz „společenství Ducha svatého“ (2 K 13,13). Je tím vyjádřeno, že Duch svatý vytváří skutečně společenství církve a buduje pravé vztahy mezi křesťany. V Liturgii podle dr. Karla Farského je slovo „účastenství“, které pro nás může znít archaicky. Ale toto slovo patří i do bohatství současného českého jazyka (srov. Aleš Klégr, Tezaurus jazyka českého, Lidové noviny Praha 2007, s. 1062). Jedná se původně o staročeské slovo „účastenstvie“ (Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 526). Je tím míněna aktivní účast Ducha svatého, jeho působení v křesťanské bohoslužbě. Skrze něho se stává bohoslužba křesťanů smysluplná, neboť má být konána v Ducha a v pravdě (J 4,24).

Prosba o Ducha svatého se při bohoslužbě zařazuje ke čtení z Písma a kázání, abychom správně slyšeli a porozuměli zvěstovanému Slovu. V původní Farského liturgii byla uvedena modlitba inspirovaná východní tradicí: „Rozsvěť v srdcích našich světlo svého božského poznání…“ (Liturgie (mše), in: Zpěvník 1924, s. 197). V současných bohoslužebných knihách naší církve jsou varianty podle církevního roku, nebo pro jednotlivé neděle a svátky.

Duch svatý či Duch Boží je vyznáván s Otcem a Synem v Krédu, které navazuje na zvěstování. Ve druhé části Liturgie se svátostí večeře Páně je důležitou modlitbou tzv. epikléze. Řecký výraz epikalien znamená vzývat, přivolávat, dovolávat se. Tato epikléze (epiklésis) je dosvědčena ve 4. století u Cyrila Jeruzalémského (Sv. Cyril Jeruzalémský. Mystagogické katecheze, 1997, s. 22, s. 61, s. 65). Prosba o Ducha svatého se vztahuje jednak k prosbě o posvěcení přinášených darů chleba a vína – a pak ke společenství věřících, aby bylo pro jejich přijímání Duchem posvěceno. V Liturgii Farského je tato epikléze spojena s odkazem a připomenutím letniční události v Jeruzalémě (Sk 2) a s obrazy ohně i vanutí. „A toužíme jen: Tak jako jsi učedníkům Ježíšovým v oné slavné chvíli seslal Ducha svého, jak on jim byl slíbil: Obnov stejným nadšením týž oheň svatý v srdcích našich. Mocným vanem tvůrčí životnosti své ať týž Duch pravdy pronikne i k duším našim, tobě posvětí nás a sjednotí s tebou, Otcem věčným skrze téhož Krista, Pána našeho…“ (Liturgie, 1924, s. 204). V modlitbě nad dary prosíme, aby Bůh skrze Ducha „posvětil chléb a kalich vína spásnou přítomností svého Syna“ (Liturgie, 2004, s. 45). V dalších variantách této modlitby nad dary prosíme, aby je Bůh posvětil a byl mezi námi přítomen Pán Ježíš Kristus (Tamtéž, s. 45), a aby nám Duch otevřel oči, abychom za těmito dary viděli Kristovu oběť (Tamtéž, s. 45).

Epikléze je součástí modlitby za sjednocení. Prosíme Boha o Ducha svatého před přijímáním svátosti večeře Páně, aby nás posvětil a sjednotil s Kristem i mezi sebou navzájem (Liturgie, 2004, s. 55-56). Současně nás Duch sjednocuje s církví žijící a zápasící v tomto světě, ale i s církví vítěznou, která je s Pánem v nebi a bez ustání jej chválí (Tamtéž, s. 57).

V závěrečném požehnání, které má také trojiční charakter, je vysloveno přání, aby milost Ducha svatého zůstávala nejen s námi, ale i s budoucími. Slova jsou spojena s gestem žehnání a s naznačením symbolickým pohybem rukou, že Duch svatý je sesílán, sestupuje a přichází shůry.

Svatodušní spiritualitu dokládají mnohé modlitby a písně. V pravoslaví je velmi rozšířená modlitba: „Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, všudypřítomný a vše naplňující, pokladnice všeho dobra a dárce života, přijď a učiň si z nás svůj příbytek, očisti nás od každé poskvrny a spas naše duše, ty, který jsi dobrý“ (Olivier Clément, Tři modlitby. Otče náš. Modlitba k Duchu svatému. Modlitba svatého Efréma. Kostelní Vydří 1997, s. 37; srov. Božská liturgie svatého Jana Zlatoústého a svatého Basila Velikého. Praha 2012, s. 18). V západní tradici se k nejčastěji zhudebňovaným velmi známým duchovním textům řadí „Veni Sance Spiritus“ a Veni Creator Spiritus“. Svatodušní modlitby jsou plné symboliky obrazů a přirovnání ze světa Bible i mystiky. V modlitbě opata a arcibiskupa Anselma z Canterbury (zemř. 1109) je Duch svatý přirovnáván ke hvězdě, která orientuje při plavbě na moři, a také k bezpečnému přístavu v nebezpečném ztroskotání (Cesty člověka k naději a smíření. Modlitby padesáti století. 1990, s. 78). Jan Blahoslav užívá obrazný příměr „libé horko nebeského slunce“ (Na každý den. 1978, s. 52-53). V modlitbě autora z doby probuzenectví jsou užívány výrazy, jako je oživení, probuzení a rozvlažení (Tamtéž, s.  51-52).

Bohatství svatodušních zpěvů a písní poskytují kancionály katolické i evangelické a také náš husitský Zpěvník (č. 261-268; č. 333-335 a další). V našem Zpěvníku patří k nejoblíbenějším a nejčastěji zpívaným písním píseň „Přijď, ó Duchu přesvatý“ (Zpěvník ČCSH, č. 261). Byla zařazena v Českém misálu do formuláře na Hod Boží svatodušní a jako autor překladu tohoto středověkého hymnu z latiny je uveden Alois Tuháček (Český misál, sešit IV., 1920, s. 103). Velmi starobylou písní je také píseň, jejíž první sloka zní: „Otče, náš Pane, dejž nám Ducha svatého. Prosíme, ať se stane pro Krista, Syna tvého. Ať nás učí božského zákona pravdu znáti, proroctví falešného pilně se vystříhati.“ Karel Farský ji označoval jako píseň „husitskou“ (Zpěvník písní duchovních pro církev československou. Vydání páté, 1924, s. 93). Autorem textu této písně na starší nápěv je Kliment Bosák, původním příjmením Ursin. Přezdívka vyjadřovala jeho původní příslušnost k františkánskému řádu, zřejmě však přestoupil k utrakvismu a byl ovlivněn i luterstvím. Jeho písně obsahující reformační myšlenky se objevovaly v utrakvistických i evangelických kancionálech (Jan Kouba, Slovník staročeských hymnografů. Praha 2017, s. 34-41). Text písně „Otče náš, milý Pane, dej nám Ducha svatého“ je poprvé znám v kancionálu habrovanských bratří z roku 1535 (Tamtéž, s. 37). V této písni, která je prosbou o Ducha svatého, je v první sloce patrná reformační nauka s důrazem na význam kázání Božího slova, poznání pravdy Božího zákona i na bdělost před falešným učením a ve druhé sloce je zřejmá nauka o vyvolení věrných (Josef B. Šimek, O žalmech, chvalozpěvech a písničkách. Praha 1948, s. 29). Píseň nacházíme jak ve zpěvnících církve podobojí, tak v evangelických ale i katolických zpěvnících. V pobělohorském období byla tato píseň přejata i do Šteyerova kancionálu s tím, že v textu byla z věroučných důvodů provedena drobná úprava (Marie Škarpová, „Mezi Čechy k pobožnému zpívání náchylnými“. Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity. Praha 2015, s. 156). Tato píseň byla tematicky vřazována mezi písně ke kázání, jako tomu bylo v Třanovského kancionálu (Tranovského kancionál. Liptovský Mikuláš 1971, č. 332) či českobratrském evangelickém zpěvníku (Evangelický zpěvník, 1979, č. 433), ale také mezi písně svatodušní, jako je tomu v našem Zpěvníku (Zpěvník CČSH, č. 264). Tato píseň je po staletí nepřetržitě zpívána v jednotlivých církvích, ale i při ekumenických akcích.

Liturgie, modlitby i písně dokládají skryté působení Ducha svatého v církvi každé doby i hloubku křesťanské zbožnosti. Odkazují k jistotě a spolehlivosti Ježíšova zaslíbení, že Otec dává svého Ducha těm, kdo ho prosí (L 11,13) a dává ho v plnosti (J 3,34).

Tomáš Butta

 

 

 

 



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 14.05.2020 12:44 zobrazeno: 98x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus