WebArchiv - archiv českého webu

Uvažování o zvěstování slova a přijímání svátosti v čase šířící se nákazy

22.03.2020

V březnu roku 2020 nastala v naší zemi, ale je i v dalších státech, neobvyklá situace, kdy není možné konat bohoslužby a shromáždění z důvodu všeobecného zákazu shromažďování lidí ve snaze zabránit šířící se nákaze. Pokládáme si otázky, jak církev má v takové extrémní situaci naplňovat své poslání a jak na ni reagovat. Jak prožívat neděli, jak hlásat evangelium a lze v takových přísných opatřeních vůbec sloužit svátostí? 

První otázkou je, jak máme jako věřící prožívat neděli, když není možné se shromáždit v kostele, ve sboru, v modlitebně. Víme, že Ježíš zdůrazňoval pomoc druhým před rituály a náboženskými předpisy (Mk 2,23-28; Mk 3,1-6). Ale i on zachovával obyčej a chodil pravidelně ve sváteční den do synagógy – shromáždění (L 4,16). Přicházel také o svátcích do chrámu (L 2,42; J 7,14). Přesto máme v evangeliích svědectví o tom, že určitý čas do žádné synagógy v sobotu nechodil. Bylo to tehdy, když pobýval na poušti a tehdy se od všeho vzdálil a byl o samotě po dobu čtyřiceti dnů. Je zvláštní a ojedinělá situace, kdy jsme mimo shromáždění, kdy trávíme čas v samotě a odděleni od druhých. A může to být i delší období.

Pro křesťany vždy bylo a je důležité shromáždění, utváření společenství. Církev žije jako Kristovo tělo ve vztazích a ve společenství těch, kteří se setkávají na konkrétním místě (1 K 14,26; 1 K 16,19; Žd 10,25). Nemusí to být velké a početné shromáždění, ale i docela malé, tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Kristově jménu (Mt 18,20). Tato malá shromáždění dvou jsou dosvědčena v Novém zákoně v případě dvou žen Marie a Marty, v jejichž domě Ježíš kázal (L 10,38-42) a v případě dvou učedníků, kteří byli s Ježíšem u stolu ve vesnici Emauzy (L 24,28-30). I to nejmenší společenství dvou nebo tří je společenství církve. I ve dvou nebo ve třech lze uskutečnit bohoslužbu církve, a to nejen ve sboru, ale i na jiném místě.

Pro zvěstování, hlásání a kázání Božího slova je možné v tomto čase nouze využívat různé komunikační prostředky, kterých naše doba poskytuje celou řadu. Už v novozákonní době se šířilo zvěstování Krista a jeho učení nejen živým kázáním, ale i psaným textem (dopisy). Boží slovo se může šířit i v této těžké době s omezením osobního kontaktu mezi lidmi pomocí současné techniky například prostřednictvím zasílaných textů, přenášeného hlasu i obrazu. Boží slovo může působit i na dálku. Přesto ani zvěstování není úplné bez osobního vztahu, kontaktu a dialogu. Zvěstování Božího slova má také svůj osobní a vztahový rozměr a není šířením sdělení anonymním příjemcům. Proto součástí zvěstování je i živý hlasový kontakt s posluchačem pomocí mobilních telefonů a na větším významu nabývá i písemná komunikace prostřednictvím internetu.

V tomto zcela mimořádném čase se hledají způsoby, aby co nejméně docházelo k fyzickému kontaktu mezi osobami a tím k přenosu infekce. Řešení se hledá v tom, že křesťané nebudou určitou dobu svátost večeře Páně vůbec přijímat, soustředíme se na slovo. Také se v případě eucharistie hovoří o tzv. duchovním přijímání. V západní katolické církvi je běžná praxe vysluhování laikům pod jednou. Věřící přijímají chléb – tělo Kristovo, a doporučuje se, aby nyní kněz pokládal svátostný chléb přímo na ruku přijímajícímu a ten si jej vkládal do úst sám.

V byzantských církvích je nemocnému vysluhována svátost podobojí – tělo i krev Krista. Forma namáčení chleba (hostie) do vína v kalichu (intinkce) se obecně uplatňovala při vysluhování svátosti nemocným. Středověcí husité vysluhovali svátost podobojí způsobou všem věřícím, tedy také nemocným, kterým přinášeli nejen tělo Kristovo, ale i jeho krev. Na koncilu v Bazileji jim bylo vytýkáno, že mají tuto praxi. Námitky byly zdůvodňovány obavou, aby nedošlo ke zneuctění svátosti. Husité na této praxi trvali.

Pokud máme jako novodobí husité zachovat praxi vysluhování podobojí, pak je v takové situaci třeba se vyrovnat s otázkou jejího praktického vysluhování v době mimořádně přísných hygienických opatření. Jako možná podoba přijímání laikům je podávání namočené hostie na lžičce přijímajícímu tak, aby se duchovní nedotýkal jeho úst. Každý z přijímajících by měl mít svoji zvláštní lžičku. Pokud konají mimořádné bohoslužby v malém počtu kněží, je také možným řešením, aby každý z duchovních měl svůj vlastní kalich, ze kterého přijímá. Není vyloučeno ani přijímání kněze samotného, když ostatní nepřijímají. To bývala zvyklost při bohoslužbách v našich náboženských obcích, než bylo zavedeno společné přijímání. V současné bohoslužebné knize je uvedeno: „Nepřistoupí-li nikdo ze shromážděné obce, přijímá duchovní sám.“ Vyloučena není tedy ani tato možnost tzv. zástupného přijímání, kdy ostatní z přítomných nemohou přistoupit z přísných hygienických důvodů, aby nebyla šířena nákaza a nedošlo k ohrožení zdraví a života druhých.

Co se v této situaci ukazuje jako zvlášť významné pro pěstování a posílení našeho duchovního života, je modlitba. Modlitba je osobní niternou záležitostí. I když je člověk zcela sám, má modlitbu. Laik si může číst tištěné modlitby i některé liturgické modlitební texty, žalmy i slova písní ze Zpěvníku, modlit se vlastními slovy. Zejména se pak modlit denní modlitbu Páně. Skrze modlitbu jsme spojeni s církví i v čase, kdy od sebe navzájem musíme být prostorově vzdáleni.

Dne 22. března 2020                                                        

Tomáš Butta



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 14.05.2020 12:35 zobrazeno: 76x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus