WebArchiv - archiv českého webu

Církev československá husitská v roce 100. výročí

Od svého počátku v uplynulých sto letech procházela CČSH různými etapami. V prvních desetiletích v době první republiky byl patrný rozvoj jejího náboženského života a mnohých aktivit kulturních, sociálních a výchovných. Církev však procházela i dobami krizí a obdobími, kdy musela čelit tlaku dvojí totality - nacistické, tak i komunistické. Radikálními politickými a společenskými změnami v roce 1989 jsme vstoupili jako křesťané do svobodnějšího prostředí, ale výrazně určovaného sekularizací. Výročí je příležitostí k hlubšímu sebepochopení církve a její úlohy dnes v naší společnosti, ale i v širších civilizačních souvislostech.

Historická data související se vznikem

Církev československá husitská vznikla na počátku 20. století z hnutí katolického modernismu v návaznosti na dědictví české reformace. Jejímu vzniku předcházely Vánoce roku 1919, kdy byly spontánně slouženy reformními kněžími bohoslužby v českém jazyce v mnoha katolických kostelech, a to i přes zákaz tehdejší církevní hierarchie. Datem jejího vzniku je 8. leden 1920. V tento den došlo k zásadnímu rozhodnutí, že bude utvořena nová samostatná církev. Stalo se to v Národním domě v Praze na Smíchově při jednání Klubu reformních kněží, v jehož čele stál ThDr. Karel Farský (1880-1927), modernisticky orientovaný kněz a profesor náboženství. Dne 11. ledna 1920 byla při bohoslužbě v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí tato nová církev veřejně vyhlášena. Přihlásila se k odkazu české reformace – Mistra Jana Husa, husitů a českých bratří. V jejím programu došlo k určitému souznění s názory T. G. Masaryka o vyzdvižení humanitních hodnot české reformace a významu náboženství pro moderního člověka. Státem byla Církev československá uznána 15. září 1920. Vznik samostatného Československého státu byl významným dějinným předpokladem pro vznik Církve československé (husitské).    

Provolání z ledna 1920    

Důležitým motivem při vzniku Církve československé husitské bylo úsilí o rehabilitaci Kristova evangelia a křesťanství před moderní českou společností, v níž probíhal proces odklonu od církve a křesťanství. Z provolání „Národu československému“, zveřejněného 11. ledna 1920, je zřejmé, že představitelům šlo především o křesťanskou církev, která má svůj základ v evangeliu Ježíše Krista. „Československá církev je založená svým jménem „církev“, to je „sbor Páně “ na základě evangelia Kristova.“  Současně je v dokumentu vyzdvižena svébytná národní křesťanská kultura, k níž patří Cyril a Metoděj, Mistr Jan Hus a Čeští bratři. Hus je zde označen jako „svatý mučedník kostnický“. Nová církev se tak přihlásila k odkazu české reformace a zejména husitství, jak to později vyjádřila i svým doplněným názvem „husitská“ na VI. sněmu v roce 1971. Významným motivem prohlášení je zásada svobody svědomí a náboženského přesvědčení: „Chceme, aby konečně byla učiněna přítrž náboženským bojům v národě, a žádáme si svobody svědomí a náboženského přesvědčení nejen pro sebe, nýbrž i pro každého jiného.“  Zásadu nenásilného a současně vnitřně přesvědčivého získávání pro Ježíše Krista a křesťanské hodnoty chce Církev československá husitská uplatňovat i v současnosti.

CČSH v čase ekumenismu

První duchovní naší církve byli původně římskokatoličtí kněží. Mezi věřícími obou církví panovalo z počátku značné nepřátelství, zejména spory o užívání kostelů. V kázání a projevech zaznívala silně protikatolická rétorika. Ale bylo tomu tak i z druhé strany. Jakoby zde ožívaly historické vzpomínky na dávné boje husitů s římskými katolíky. Vzájemné vztahy se však začaly postupně proměňovat. Můžeme připomenout tři faktory přispívající k přiblížení obou církví. Prvním je stavba nových sborů. Tím skončil spor o historické kostely, které zůstaly římskokatolické církvi. Nová církev začala stavět nové sbory. Tím druhým sbližujícím momentem byl II. vatikánský koncil, na kterém se projevily nové přístupy. Některé z nich byly blízké reformním požadavkům, které vedly k založení Církve československé, například mše v národním jazyce. Třetím faktorem se stala zkušenost totality a protináboženského tlaku, ve kterém se křesťané různých konfesí sblížili. Prošli jsme přes všechny rozdíly významnou etapou ekumenismu. Důležitá je například dohoda o vzájemném uznávání křtu z roku 1994. Žité ekumenické vztahy probíhají na úrovni náboženských obcí a farností i na rovině představitelů církví. Klademe důraz na obecně křesťanský charakter naší církve a tím i na ekumenickou spolupráci. Církev československá husitská je členem Světové rady církví, Konference evropských církví, GEKE (Leuenberského společenství) a je členem Ekumenické rady církví v České republice.

Na co klást důrazy dnes?

Křesťanství stojí na jednotlivcích, na konkrétních osobnostech víry. Podíváme-li se do Bible, tak jsou tam příběhy jednotlivců – Abraham, Mojžíš, apoštol Petr, apoštol Pavel a další. Budoucnost církve spočívá na každé jednotlivé osobnosti a na její víře. Současně víra vyžaduje společenství. Církev je žité společenství založené na osobních vztazích. Člověk potřebuje vztahy, potřebuje s druhým hovořit, touží zakoušet zázemí důvěry ve společenství církve. Víra se projevuje i vřelým a kladným vztahem k církvi, která je jistě předně duchovní skutečností, ale má i konkrétní organizovanou a místní podobu. Nezastupitelný význam má duchovenská funkce, neboť v Církvi československé husitské je z tradice přejata a uplatňována svátost kněžského svěcení.  Duchovní – farář či farářka mají být věřícími a odborně připravenými pomocníky druhým pro jejich orientaci v duchovním životě. Co je pro nás charakteristické, je určitá otevřenost, rys tolerance a respekt k názoru druhých. Nazýváme naší pozici „střední cestou“. Jedním z rysů naší církve je její demokratický charakter ve smyslu prvokřesťanského bratrství. Správa církve a rozhodování v ní není záležitostí jen biskupů a kněží, ale podílejí se na ní laičtí zástupci. V naší církvi je také patrná rovnoprávnost mužů a žen – svěcení žen a jejich služba se uplatňuje od roku 1947. Zřetelným rysem našeho společenství je svoboda, svoboda svědomí, dobrovolnost. To jsou jistě přitažlivé hodnoty, ale v církvi přece jen nemůže vládnout ve všem svoboda, či dokonce libovůle. Důležité je, aby jako v uplynulých sto letech, tak i v budoucím čase, tato svoboda byla využívána ke službě Bohu a pomoci lidem. To je i mottem našeho výročí.

 



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 22.01.2020 02:08 zobrazeno: 201x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus