WebArchiv - archiv českého webu

Úvaha o historii a poselství svatováclavského chorálu

Slovo na úvod koncertu k 90. výročí znovuotevření kostela sv. Václava Církví československou husitskou v září roku 1929

Vážení přítomní, sestry a bratři, 

tento kostel sv. Václava na Zderaze v Praze 2 – Novém Městě slaví své jubileum týkající se jeho obnovy a znovuotevření před 90 lety v roce 1929. Dovolte, abych na začátku dnešního koncertu vyslovil úvahu o svatováclavském chorálu. I v těchto místech v různých dobách nespočetněkrát zazníval, když naše vlast a její obyvatelé procházeli různými dějinnými událostmi v průběhu plynoucích staletí.

Vznik písně „Svatý Václave“ je kladen do 13. či 14. století. Přesto zdroje této písně, podobně jako její starší sestry – písně „Hospodine, pomiluj ny“ sahají až ke slovanské liturgii, jak dává tušit recitativ v řeckém jazyce „Kyrie eleison“. I když je píseň „Svatý Václave“ lidovou duchovní písní „neliturgickou“, jejím autorem byl zřejmě vzdělaný kněz a teolog, který byl obeznámen s životem a kulturou na panovnickém dvoře. 

V první sloce je Václav oslovován jako „svatý“ – což je náboženské označení pro Božího svědka a služebníka, jenž po smrti stanul v Boží blízkosti. Současně je označován jako „vévoda České země“ –  držitel a vlastník území, a „náš kníže“. Výraz kníže je vládce podřízený panovníkovi, tedy Bohu či Kristu. Ve druhé sloce se před námi otevírá mystický výhled ke světu vítězné Boží církve v nebi. Staročeské slovo „dvorstvo“ znamená dvořanstvo či dvůr. Kristus jako vládce je v nebi obklopen dvořany – anděli a světci. Třetí sloka je prosbou o ochranu před zlem odkazující k modlitbě Páně a její prosbě „zbav nás od zlého“ (Mt 6,13b). Zakončením každé sloky je zvolání „Kriste eleison“, které znamená „Kriste, smiluj se.“ V některých verzích je „Kyrie eleison“ – „Pane, smiluj se.“ Připojena byla čtvrtá sloka s mariánskou tématikou. Pátá sloka obsahuje známou a často citovanou prosbu v těžkých dobách českého národa „nedajž zahynúti nám ni budúcím“.Důraz na „Českou zemi“ v první a páté sloce navozuje prohlubující se uvědomělé vlastenectví doby jejího vzniku, které se klade do 12. století. Tato píseň je hlubokou meditativní modlitbou nad světcovým hrobem a hudebním skvostem románské doby.

Přestože se původně jednalo o „neliturgickou“ lidovou duchovní píseň, pronikla do kostelů a patřila mezi čtyři písně povolené pražskou synodou v roce 1408. Mistr Jan Hus zařazoval na svátek sv. Václava její zpěv jako píseň lidu před nebo po kázání v Betlémské kapli. Ani husitský táborský radikalismus, formulovaný v nauce Mikuláše z Pelhřimova, odmítající vzývání svatých, nedokázal zamezit oblibě svatováclavské písně mezi věřícími. Většinový utrakvismus považoval tuto píseň za národní hymnu a za výraz vlastenecké sounáležitosti. Zpívala se při důležitých událostech, jako bylo vyhlášení kompaktát v Jihlavě v roce 1436 a při korunovaci husitského krále Jiřího z Poděbrad v roce 1458. Text písně s vyobrazením sv. Václava se vyskytoval na husitských pavézách.V Jistebnickém kancionálu sice tuto píseň nenacházíme, ale je zde zařazena staročeská prosa o sv. Václavu k jeho svátku.  V době utrakvismu byla svatováclavská píseň součástí graduálů a kancionálů určených pro literátská bratrstva. V utrakvistickém Speciálníku královéhradeckém z rozhraní 15. a 16. století je její vícehlasé zpracování. Ojedinělý je ozvuk svatováclavské písně ve Zpěvníku Jednoty bratrské od Lukáše Pražského s názvem „Pane, věčný králi“, neboť jinak ji bratrské a evangelické zpěvníky opomíjejí, na rozdíl od utrakvistického prostředí, kde svatováclavská úcta měla své místo. Pro husity představovali svatý Václav a svatá Ludmila i důležitý doklad o starobylosti přijímání podobojí svátosti večeře Páně. Například kněžna Ludmila, ačkoli laik, přijímala také krev Krista z kalicha. Podobně i kníže Václav, který byl s kalichem vyobrazován. Husitský kněz Bohuslav Bílejovský se ve své Kronice České zmiňuje o kalichu, ze kterého přijímala kněžna Ludmila, že byl s posvátnou úctou uchováván v Mělníku. 

Svatováclavský chorál zazněl při vniku Církve československé husitské dne 8. ledna 1920 v závěru shromáždění Klubu reformních kněží v Národním domě na Smíchově, tak také dne 11. ledna v roce 1920 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze v závěru bohoslužby, při které byla veřejně nová křesťanská církev vyhlášena. Z důvodu její starobylosti, vlasteneckého charakteru i jejího rozšíření mezi věřícími ji zařadil dr. Karel Farský do svého Zpěvníku vydaného v roce 1922. 

V liturgických knihách Církve československé husitské se vyskytuje Památka knížete Václava v den 28. září.  Je tomu v první bohoslužebné knize, tzv. Českém misálu z let 1919-1920, kterou připravoval, z latiny překládal a uspořádal dr. Karel Farský. Mešní formulář pro svátek knížete Václava je dílem prof. Aloise Tuháčka, který volněji přistupuje k předloze Římského misálu. Je zde zařazeno tradiční čtení z knihy Moudrosti ze 6. kapitoly a jako evangelní čtení stať z Matoušova evangelia ze 16. kapitoly o následování Ježíše Krista. Vyskytuje se zde tato závěrečná modlitba: „Popřej, milosrdný Bože, lidu svému, který dnes památku světce a knížete Václava slavnostně oslavuje, trvalého pokoje, aby nerušen nepřízní a úklady nepřátel mohl se věnovat dílu míru ku prospěchu vlastnímu i všeho lidstva…“.  V Tuháčkově misálu ze 40. let 20. století je také zařazena Památka knížete Václava (28. září). I zde je jako čtení evangelia zařazena perikopa ze 16. kapitoly Matoušova evangelia. Liturgický formulář obsahuje texty prostoupené vyprávěním a motivy z legend, zejména staroslověnské. V části „Tužby“ je Václav připomenut a charakterizován těmito slovy: „Knížeti Václavu, pokornému služebníku Páně, rozvážnému a mírumilovnému vladaři, že v těžké zkoušce rozvahou svou ochránil náš národ před úklady nepřátel a zachoval jej dobám budoucím, naše vděčná buď paměť“. V současné třídílné Bohoslužebné knize Církve československé husitské v části „Svátky a památné dny během roku“ nacházíme také Památku knížete Václava, který má své ustálené místo v našem liturgickém kalendáři.  

Obrazy či sochy sv. Václava se vyskytují v nepřeberné míře. Jeho postava je oděna v brnění a na hlavě má knížecí čapku, později přilbu. Jeho atributy jsou meč, štít s orlicí a korouhev, na které v husitské době byl vyznačen kalich. Vyobrazení sv. Václava se vyskytuje – i když spíše jen ojediněle – v některých sborech Církve československé husitské, jako jsou sbory v Praze 7 – Holešovicích nebo v Turnově. Specifickým místem, kde se od počátku Církve československé husitské udržuje svatováclavský odkaz, je kostel sv. Václava Na Zderaze v Praze 2 – Novém Městě. Zde se nachází na přední stěně lodi renesanční obraz znázorňující českého světce se dvěma anděly i barokní fresky na stropě kostela vystihující Václavovo mučednictví i oslavení. Umělec a mystik František Bílek vytvořil reliéf na přední desce bohoslužebného stolu, kde je kněžna Ludmila společně s mladým Václavem, svým vnukem, kterému vštěpuje víru a vzdělání, lásku k Bohu a k vlasti.   

Kníže svatý Václav náleží mezi svědky Ježíše Krista v jejich nepřeberné bohatosti a rozmanitosti duchovního obdarování. Současně se tato osobnost z dávné minulosti vztahuje bezprostředně k naší společné národní a státní tradici. Kéž akce spojené s letošním výročím tohoto kostela přispívají k připomínání našich dějinných kořenů a k pěstování víry, úcty a lásky ke své vlasti. 


Září L.P. 2019



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 07.11.2019 01:27 zobrazeno: 7x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus