WebArchiv - archiv českého webu

Mt 16,24-27 Kníže Václav a jeho charakteristika jako Ježíšova následovníka

Kázání na svátek sv. Václava a k 90. výročí kostela sv. Václava Na Zderaze v Praze 2 – Novém Městě – září 2019

Kniha Moudrosti 6,1-11; 1 Pt 2,21-24

Sestry a bratři, 

tento zářijový čas a toto místo naši pozornost zaměřuje ke knížeti Václavovi. Václav se narodil na knížecím dvoře a tím byl určen pro vladařskou dráhu. Jeho otec byl český kníže Vratislav I. a jeho matka Drahomíra. Jeho babička Ludmila se ho ujala a vychovávala ho. Jeho bratrem byl Boleslav I., který ho nechal zavraždit a zmocnil se po něm vlády.

Začteme-li se do staroslověnské legendy o Václavovi, tak to není životopis politika a vladaře, ale je to svědectví o křesťanském mučedníkovi a světci. Jeho život byl poznamenán utrpením, úklady a příkořím, a je tak autorem staroslověnské legendy přirovnáván k Ježíšovi (První staroslověnská legenda o svatém Václavu. In: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Vyšehrad Praha 1969, s. 55-56). I on měl probodený bok a opouštěl tento svět se slovy: „V ruce tvé, Pane, poroučím svého ducha“ (L 23,46) (s. 56). Proto se po staletí na jeho svátek čte úryvek o následování Ježíše Krista, o sebezapření a nesení kříže. Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24). 

Ve staroslověnské legendě je vznešeným i dramatickým způsobem podán Václavův příběh a současně je vyslovena jeho charakteristika. Obraťme se k tomuto legendárnímu prameni prostoupenému však duchem evangelia: „Milostí boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl“ (cit. s 55). Z tohoto úryvku poznáváme, jaký měl Václav vztah ke knihám, jaký projevoval vztah k lidem, jaký byl jeho vztah ke kostelu a bohoslužbě, a především jaký byl jeho vztah k Bohu. 

Legendy líčí Václava jako vzdělaného muže a panovníka. „Dobře se naučil knihám“ (cit. s. 55). A ještě podrobněji se v legendě dovídáme, že „jeho bába dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze a on si je dobře osvojil. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře“ (cit. s. 54). Jaké to byly knihy, ke kterým měl Václav takový vztah? Slyšíme, že pomocí knih pronikal do kultury slovanské i latinské. Byly to zřejmě církevní spisy a liturgické příručky jako Žaltář. Byly to především knihy Písma svatého. Jaký je náš vztah ke knihám? V čase, kdy se k nám dostávají informace z nejrůznějších komunikačních prostředků, má stále kniha své místo. I pro nás má význam hodnotná křesťanská literatura, která napomáhá našemu duchovnímu vzdělávání. Ve středověkém pojednání s názvem „Následování Krista“ je řečeno: „Je velký rozdíl mezi moudrostí osvíceného člověka a vědomostmi sečtělého a vzdělaného učence. Mnohem vznešenější je to poznání, které prýští shora, vléváno Bohem, než které se namáhavě získává lidským důvtipem“ (Následování Krista, vyd. 1968, cit. 111). Václavovo vzdělání nebylo jen účelovou přípravou na politickou dráhu, ale mělo důležitý vnitřní duchovní rozměr. 

Tím druhým inspirujícím příkladem knížete Václava je jeho vztah k lidem. Na pozadí jeho jednání vůči potřebným, strádajícím a trpícím jsou Ježíšovy skutky milosrdenství (Mt 25,35-36). Slabým přehlíženým lidem, těm, kteří se nacházeli na okraji tehdejší společnosti, věnoval svoji pozornost a konkrétní pomoc. Jeho pojetí vlády jako služby druhým mělo silný sociální a humanitní akcent. Je to vyjadřováno i v četných obrazech z jeho života, jak vykonává skutky milosrdenství. 

Některé politické systémy dávají příležitost těm bohatým, aby byli ještě bohatší. Jiné politické uspořádání zase naopak preferuje chudé a ti bohatí mají být zbaveni svého bohatství a majetku. Snahy o vytvoření majetkové rovnosti ve jménu spravedlnosti mohou vést k ještě větší nespravedlnosti a křivdám, jak nám dějiny dokládají. Společnost je tvořena lidmi chudými a bohatými. Kníže Václav projevoval vztah lásky vůči všem bez ohledu na jejich majetek. Tato Václavova láska vůči všem vychází z přikázání Ježíše. Řídit se přikázáním lásky a následovat Ježíše znamená neopovrhovat chudými lidmi a nemít závist a nenávist vůči bohatým.

Dostáváme se k Václavovu vztahu ke kostelu a k bohoslužbě. Kostely sehrávaly v životě Václava mimořádnou roli od dětství. Na území tehdejších Čech se nacházely nejstarší kamenné kostely - sv. Klimenta na Levém Hradci a Panny Marie v Praze na Hradě. Další starobylé kostely byly například v Tetíně a Budči. O Václavovi se v legendě píše, že kdekoliv se slavilo posvěcení chrámu, tak tam Václav jezdil a účastnil se těchto slavností (s. 53). Podporoval stavbu nových kostelů, které byly součástí hradisek. Vystavěl kostel sv. Víta na Pražském hradě. Křesťanský kostel byl pro něho místem, které rád vyhledával. Václav nechodil do kostela, aby tam přebýval v tichu a samotě – i když i to je samozřejmě dobré a užitečné – ale především se aktivně účastnil bohoslužby. Byl sice laikem, světským vládcem, neměl kněžské svěcení, přesto se zapojoval do liturgie, jak to tehdy bylo možné. Za jeho vlády se rozvíjí křesťanská bohoslužba a Václav zval do Čech kněze různých národností z různých oblastí. Někteří lidé vyslovují názor: „Do kostela se rád chodím podívat, ale víra, církev, bohoslužba, to mně nic neříká.“ Jenomže kostel je především místem bohoslužby, kde má být vzdávána společná úcta Bohu. I tento kostel, který nese Václavovo jméno, byl vybudován pro bohoslužbu a naplňuje své určení tehdy, bude-li vyhledáván věřícími lidmi a pokud se zde bude konat bohoslužba a bude oslavován Bůh. 

A tím se dostáváme k té nejdůležitější charakteristice Václava. U vládců a panovníků bychom mohli vypočítávat jejich vítězné bitvy, dobytá území, úspěšná diplomatická jednání, vybudované stavby, shromážděné bohatství a další. Ale to podstatné je pohled do srdce vladaře i do srdce každého člověka bez ohledu na jeho postavení. O Václavovi je řečeno: „Věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jak jen mohl“ (s. 55). Víra celým srdcem vystihuje Václavovu charakteristiku a jeho zaměření. Víra není jen názor, ale má být záležitostí celého srdce (Dt 6,5; Mt 22,37). 

Lidský život je ohraničen časem, který nám je na této zemi vyměřen. Václav měl vyměřen času nepříliš mnoho, a přesto jej dokázal naplnit vírou a konat to, co je prospěšné, co přináší lidem v trápení úlevu, v nesnázích pomoc a ve sklíčenosti radost.

Sestry a bratři, děkujeme dnes Bohu za jeho svědka knížete Václava. Děkujeme za tento kostel, který nese jeho jméno. Z tohoto kostela a jeho kamenných zdí na nás dýchají staletí. Oproti této stavbě znázorňující symbolicky Boží věčnost je náš čas na této zemi jen nepatrným úsekem. Kéž tento čas dokážeme jako Václav naplňovat hlubokou vírou a vytrvalým konáním dobra v následování Ježíše Krista. K tomu kéž nám Bůh dává v hojnosti svoji milost. Amen.

 




Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 07.11.2019 11:57 zobrazeno: 6x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus