WebArchiv - archiv českého webu

Rozhovory s Carlem R. Rogersem

Kirschenbaum, Howard; Land Henderson, Valerie: 
Rozhovory s Carlem R. Rogersem
Známý psychoterapeut Carl R. Rogers absolvoval během svého života řadu rozhovorů s významnými osobnostmi nejen psychologie, ale i dalších oborů. Tyto rozhovory jsou vždy setkáním dvou hlubokých myslitelů, pro něž je dialog cestou, jak znovu promýšlet vlastní postoje a názory. Rogers v této knize rozmlouvá s chasidským filozofem M. Buberem, protestantským teologem P. Tillichem, behavioristickým psychologem B. F. Skinnerem, vědci a filozofy M. Polayim a G. Batesonem. Jsme v ní mimo jiné svědky živých polemik, hájení odlišných pozic, nesouhlasu, které dávají nahlédnout do bohatého myšlenkového a duchovního světa všech zúčastněných. Kniha je nesmírně inspirující četbou pro všechny, které zajímá nejen osobnost Carla R. Rogerse, ale i intelektuální atmosféra doby, v níž žil a s řadou dalších lidí působil.
Carl R. Rogers byl jedním z nejvlivnějších psychologů a psychoterapeutů 20. století, zakladatel humanistické psychologie. V Portále vyšly jeho knihy Způsob bytí a Být sám sebou.

Ukázka z knihy:

CARL ROGERS: Rád bych předtím, než začnu s dr. Buberem hovořit, sdělil publiku, že se zajisté jedná o nepřipravený dialog. Kvůli počasí jsem sem musel jet celý den, a tak jsem se s dr. Buberem setkal

až před jednou nebo dvěma hodinami, třebaže v jeho spisech jsem se s ním setkal už dávno.

     Myslím, že první otázka, kterou bych vám, dr. Bubere, chtěl položit, může znít maličko neomaleně, ale rád bych ji vysvětlil a pak už tak třeba znít nebude. Zajímalo mě, jak to, že přestože jste tak hluboce žil v mezilidských vztazích a získal takové porozumění lidskému jedinci, nestal jste se psychoterapeutem? (Buber se směje.) Ptám se proto, že se mi zdá, že řada z nás začala pociťovat

a zakoušet podobná zjištění, která jste vyjádřil ve svých spisech, ale velmi často jsme se k nim dostali prostřednictvím své psychoterapeutické zkušenosti. Myslím, že na terapeutickém vztahu je něco,

co nám – téměř formálně – dovoluje vstoupit do hlubokého a blízkého vztahu s nějakým člověkem, a tak se zpravidla takovým způsobem dozvíme něco hlubokého. Vzpomínám na jednoho svého

přítele psychiatra, který říká, že se nikdy necítí tak celý, tak moc osobou jako při svých terapeutických rozhovorech. A já tento pocit sdílím. Proto by mě, pokud to není příliš osobní, zajímalo, jaké „kanály vědění“ vám umožnily poznat tak hluboce lidi a vztahy.

MARTIN BUBER: Hmmm. To je spíš biografická otázka. Myslím, že místo jedné odpovědi musím dát dvě. Jednou je to, že tak úplně cizincem v oblasti, řekněme, psychiatrie nejsem, protože když jsem

byl kdysi dávno studentem, studoval jsem tři semestry psychiatrii na tom, co se v Německu označuje jako Psychiatrische-Klinik. Velice mě to zajímalo. Ale víte, nestudoval jsem psychiatrii, abych se stal psychoterapeutem. Studoval jsem ji tři semestry nejprve s… – v Lipsku, kde byli Wundtovi žáci. A poté u Mandela v Berlíně a třetí semestr u Bleulera, což bylo ze všeho nejzajímavější. Byl jsem tehdy velmi nezkušený a nepříliš chápající mladík. Ale měl jsem pocit, že se chci něco dozvědět o člověku – o člověku v takzvaném patologickém stavu. I tehdy jsem pochyboval o tom, je-li to ten správný výraz. Chtěl jsem takové lidi vidět, a pokud možno se s nimi setkat, a jak si pamatuji, navázat vztah, skutečný vztah mezi tím, co označujeme jako „příčetný člověk“, a tím, co je pro nás patologický jedinec. To jsem se do určité míry dozvěděl – alespoň jak se takové věci může dozvědět dvacetiletý kluk. (Uchechtne se.)

      Ale co způsobilo to, nač se ptáte, bylo asi dáno především něčím jiným. Šlo prostě o určitý sklon setkávat se s lidmi. A pokud možno změnit něco v tom druhém, ale rovněž mu dovolit, aby změnil . V každém případě jsem tomu… neodporoval. Začal jsem jako mladý člověk. Měl jsem pocit, že nemám právo chtít druhého změnit, pokud sám nejsem otevřený tomu, aby mě změnil on v míře, v níž je to legitimní. Něco je třeba změnit a jeho dotek, jeho pojetí to víceméně může učinit. Nemůžu být takříkajíc nad ním a říct: „Ne! Stojím mimo hru. To ty jsi blázen.“ A tak od svých… Mělo to dvě fáze. První fáze probíhala do roku 1819 [má na mysli 1918], tedy do mých zhruba čtyřiceti let. A tehdy, v roce 1819, jsem cítil něco dost zvláštního. Měl jsem pocit, že mě silně ovlivnilo něco, co právě tehdy končilo, tedy první světová válka.

Vyšlo v nakladatelství Portál, www.portal.cz

 

Přebal v příloze.

 

Přílohy:

pngPřebal knihy



Václav Drašnar publikováno: 10.10.2016 12:40 zobrazeno: 570x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus