WebArchiv - archiv českého webu

Ladislav Heryán: Exotem na této zemi

V nakladatelství Portál vychází kniha známého salesiánského kněze a pedagoga, „pastýře undergroundu“, je putováním po stopách Božího milosrdenství na této zemi. V krátkých příbězích se setkávají dva světy: svět Heryánovy kněžské každodennosti vyplněný setkáními s lidmi z různých vrstev společnosti, vesměs ale z jejích okrajů, a svět biblických poselství a podobenství. Ty vnášejí do naší současnosti paprsky pochopení a smyslu, ale také nastavují zrcadlo naší pýše a sobectví. Heryán ukazuje, jak je svět naplněn Božím milosrdenstvím, které nás v každé chvíli vybízí k tomu, abychom změnily naše uvažování a nechali se jím prostoupit. Jednotlivé kapitoly-příběhy knihy zaujmou bezprostředností a upřímností, s jakou nahlížejí v Boží perspektivě aktuální dění kolem nás, a prohlubují touhu po obrácení srdcí.
Knihu najdete na pultech knihkupectví nebo můžete objednávat na: www.portal.cz

Ukázka:

Ježíšova trojnožka

Je Popeleční středa a já stojím nad troskami Jericha. Jericha v Izraeli, nikoli Jericha, známé pražské kavárny. Jericha, slavného města, jehož hradby Izraelci prolomili pouhým troubením na polnice a jež následně, stejně jako mnohá další města na jihu i na severu, řádně vyplenili.

„Bůh Starého zákona je krutý, krvavý a mstivý!“ slyším často od křesťanů i nekřesťanů. Pravdou je, že v době, kdy měli Izraelci Jericho napadnout, tam již dávno byly jen rozvaliny a že kniha Jozue, která krvavé dobytí zaslíbené země popisuje, je zřejmě pouhou ideologií jednoho královského dvora (archeologie nelže). Je ovšem ideologií, kterou někteří lidé zřejmě potřebují. Jako třeba onen muž, moravský křesťan, jehož jsem na vlastní uši slyšel pronést pro mne naprosto neuvěřitelná slova: „Já, kdybych měl studnu, ze které by pily moje děti, a přišel by se se svými dětmi napít muslim, vzal bych pušku a všechny bych je postřílel!“

Šokovalo mne to, nezmohl jsem se na slovo, ale ono to ani nevadí, protože s takovými lidmi diskuse nemá žádný smysl. Jen jsem přesvědčen, že tomuto člověku jednou nedají z té studny napít ani jeho vlastní děti. Sejeme-li smrt, sklízíme smrt. Jsme-li krutí, je to zřejmě proto, že i náš Bůh je krutý. Můj Bůh je však Bohem života. Já, kdybych měl studnu, bych z ní nabídl vodu komukoli. Jestliže by Bůh Starého zákona byl krutý, nebyl by ho Ježíš nazval svým i naším Otcem, a tento svět by se již dávno utopil v krvi.

Jsou i subtilnější formy krutosti. Jsem kněz, a tedy připravuji snoubence na svatbu a sezdávám je. Snažím se s nimi především sblížit. Jedním z párů je lékárnice a lékař. Ona Češka, kterou zároveň připravuji na křest, on zde vystudovaný Keňan, evangelík. Jede-li metrem, slyší, jak se o něm lidé baví, aniž by tušili, že jim rozumí. Má strach. Zrovna nedávno mu někdo řekl: „Vrať se domů, ty černá svině!“ Ještě nás čeká dlouhá cesta k lidskosti. Ježíš byl jako Orientálec jistě snědý (ona sladká tvář „západního“ Ježíše se až postupně vyvinula v západní ikonografii).

Chceme-li ubrat na krutosti, malosti a násilí našich životů, nabízí cestu například doba postní. Správně bychom ovšem měli říkat „doba čtyřicetidenní“, v římskokatolické, tedy latinské církvi tempus quadragesimae. Její český ekvivalent „postní“ je vyjádřením jen jednoho jejího aspektu. Jejím smyslem je obrácení, jež nás má připravit na obnovu křestního slibu při velikonoční vigilii, a její program udává evangelium Popeleční středy.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nebuťte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,1–6.16–18)

Jsem asi blázen, vždy se totiž na dobu postní těším, jenže v tom jsem tak trochu osamocený. Jednou se u piva ptám chlapů v hospodě, do níž jsme spolu zašli po mši: „Jak budete dobu postní prožívat?

Slyšeli jsme přece Čiň pokání a věř evangeliu, co tedy budete činit?“ Dostává se mi nejrůznějších odpovědí, od „nebudu se dívat na televizi“ přes „nebudu kouřit“ až po „nebudu pít alkohol“ (pije Birell). Jsou to sice předsevzetí obdivuhodná a na mě příliš vysoká, ale přesto se s cílem postní doby zcela míjejí. Co bude s člověkem na jejím konci? Stane se duchovním atletem, který už do konce života nevezme do ruky sklenku? A proč? Bude rád, že se na čtyřicet dní dokázal zkrotit? A co to evangelium, které dalo postní době konkrétní program? Ony odpovědi u hospodského stolu jsou jen dalším důkazem pokřivení náboženskými ideologiemi, které člověk sklízí, neslyší-li radostnou zvěst evangelia.

Od evangelia odtržená ideologie postní doby začíná již tím, že je vnímána jako doba pokání. Ale co je pro tebe pokání? Co to slovo vlastně znamená? A proč se vlastně kaješ? Protože to chce Bůh? Opravdu? A co teda budeš konkrétně konat? Nebudeš pít, ano. Takže pokání je vlastně sebezápor?

Je paradoxní, že i když se „pokání“ stalo výsostnou značkou určitého pojetí křesťanství, Ježíš toto slovo nikdy nepoužil. Slova „čiňte pokání“ jsou překladem řeckého metanoeite, tedy doslova  „změňte smýšlení“, ale jelikož Ježíš nehovořil řecky, nýbrž aramejsky či hebrejsky, zcela jistě říkal „šuvú“, obraťte se, vraťte se (zpátky k Hospodinu). Vraťme se však k řečtině: metanoeite kai pisteuete eis ton euangelion, „změňte smýšlení a uvěřte v radostnou zvěst, (kterou vám nabízím)“ je přece v příkrém rozporu s oním „čiňte pokání!“. Jako by první Ježíšova slova v evangeliu měla být vyhrůžkou!

Slova o pokání se do našich myslí dostala přes latinský překlad, kde je Ježíšovo metanoiete přeloženo jako penitemini, tedy „mučte se, trestejte se“! Co je to „pokání“? Je to mučení a trestání se? Jak se to má k době postní a k Ježíšovu poselství vůbec?

Jsem přesvědčen, že rozpor mezi skutečným Ježíšem a ideologizovanou podobou jeho poselství křesťany hluboce křiví, a že právě tento rozpor je jedním z kořenů nábožensky motivované nenávisti a krutosti, ať vyslovené, či subtilní a skryté. Jeho plodem je totiž strach a nenávist a krutost jsou jen jeho vnějšími projevy.

Vraťme se tedy konečně k evangeliu Popeleční středy. Jeho základním kontextem jsou slova proroka Joela, který rovněž o Popeleční středě promlouvá: „Navraťte se (šuvú!) k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem!“ (Jl 2,13)

 

Přílohy:

jpgObálka



Václav Drašnar publikováno: 25.08.2016 10:44 zobrazeno: 785x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus