Září 2021
Husitství je historickou epochou náležející do středověku (P. Spunar, Kultura českého středověku, s. 457). Inspirovalo v různých dobách některými svými akcenty.
V postojích a myšlenkách Mistra Jana Husa byly rozpoznávány reformátorské a reformační prvky, i když jeho zápas se odehrál sto let před vystoupením Martina Luthera. Hus zaujal své čestné místo mezi reformátory a jeho odkaz byl udržován v protestantismu. Avšak Hus nese současně znaky katolického kněze silně asketicky a moralisticky zaměřeného. Zdůrazňuje se Husův přínos pro rozvoj českého jazyka a jeho význam pro národní uvědomění. Přesto Hus zastával křesťanský přístup, kdy není směrodatná příslušnost k určitému národu, ale kvalita života člověka, ať náleží k jakémukoli národu. U betlémského kazatele se setkáváme v jeho kázáních a spisech se silným sociálním akcentem. Tento jeho důraz na prosté a utiskované, chudé lidi byl ideologicky zneužit v době komunistické totality jednostrannou interpretací, ačkoliv Hus jako kazatel a duchovní autorita oslovoval tehdejší společnost v různých jejích vrstvách.
Husův sociální důraz na solidaritu s chudými lidmi vycházel z novozákonního poselství, kdy „chudým se zvěstuje evangelium“ (L 7,22). V Bibli v Novém zákoně v Listě Jakubově také čteme o poměrech v prvotní církvi, která Husovi a dalším představitelům české reformace byla inspirujícím vzorem: „… nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Pak přijde chudák v ošuntělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě, kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?“ (Jk 2,1-4). Jan Hus toto biblické místo cituje v české Postile a aktualizuje je: „A jistě v tom takměř vešken svět blúdí ze viece váží svět člověka bohatého oděného, než pokorného chudého. Ale ne tak Bóh, jenž nepřijímá osob…ctnost člověka činí Bohu vzácna“ (Postila, Praha 1952, s. 419-420). Vzor prvotní církve byl ideovou inspirací při založení komunity věřících v Táboře, jak o tom čteme v knize Skutky apoštolů. „Všichni, kteří uvěřili, měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,44-45).
Další z akcentů a znaků husitství, který se dnešnímu člověku vybaví, je vojenská schopnost a dosažená mnohá vítězství v bitvách. Tento vojenský důraz byl mocnou posilou pro legionáře bojující za samostatnost státu v době první světové války i v čase ohrožení vlasti nacismem a v druhé světové válce. Ale v české reformaci se můžeme setkat i s pacifismem Petra Chelčického a jeho odmítnutím boje a války a spojování křesťanství s jakýmkoliv násilím. Je zřejmé, že husitství poskytuje inspirační pestrost ve svých důrazech, které různým způsobem oslovovaly v různých dobách až po současnost.
Otázkou je, co z husitství přesahuje do naší doby a čím je aktuální v 21. století. I přes všechny možné interpretace národní, politické, ekonomické či sociální se ukazuje, že jádrem tohoto mnohovrstevného středověkého hnutí je sféra náboženská, oblast víry a spirituality. V letošním roce byla vydána nahrávka zpěvů z Jistebnického kancionálu (Tiburtina Ensemble, Barbora Kabátková, Supraphon 2021). Interpreti či interpretky k tomuto významnému prameni husitského zpěvu přistupovaly bez předpojatosti a bez optiky nejznámějších revolučních skladeb, nýbrž objevovaly v něm hloubku středověké zbožnosti těch, kteří toužili po obnově církve, po poznání poselství Bible a kteří v českém mateřském jazyce vyjadřovali prožitek z přijímání svátosti večeře Páně s důrazem na kalich.
Nositelem náboženského, duchovního odkazu husitství jsou křesťanské církve, které se hlásí k dědictví české reformace, jako jsou zejména Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská a naše Církev československá husitská, která má označení tohoto hnutí přímo ve svém názvu od roku 1971. V české reformaci a programu čtyř pražských článků šlo o reformu církve římskokatolické, církve západní. Paradoxně reformní a reformační důrazy husitství nebyly přijaty oficiální církví, a tak vznikaly alternativní modely církve ve snaze přiblížit se ideálu prvotní Kristovy církve. Radikální táborství našlo odvahu rozejít se s tradicí a vytvořit nové vlastní organizační uspořádání.
Většinový pražský utrakvismus jako „střední cesta“ hledal vyváženost vůči římskokatolické církvi i radikálním směrům. Český utrakvismus, jehož hodnoty jsou nově objevovány, zachovával větší respekt k tradici a byl uspořádán na modelu zemské církve.
Jednota bratrská navazující ideově na táborství, se z izolované a pronásledované skupiny stala výběrovým společenstvím a v předbělohorském období přitahovala i šlechtice.
Z husitství můžeme v 21. století čerpat zejména jeho křesťanský náboženský obsah, který má nadčasový charakter.
Husitství je zdrojem národního sebevědomí a zdravého vlastenectví bez nenávisti k druhým. Sociální cítění a solidarita s druhými vychází z uvědomění si hodnoty každého člověka před Bohem. Z pestrého odkazu husitství a české reformace můžeme poznávat, jak je náročné hledání pravdy, hájení svobody a výchova k vzájemné toleranci.