Projev bratra patriarchy Tomáše Butty v Chelčicích dne 17. 9. 2026.

Tím, kdo „vrátil“ Petra Chelčického do českých dějin, byl historik František Palacký (14. 6. 1798 – 26. 5. 1876). Petr Chelčický je obestřen záhadou a není snadné ho někam společensky zařadit. Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě píše, že nelze s určitostí říci, jakého byl Chelčický stavu a povolání. Podle Františka Šmahela byl „prostý zeman nejnižší stavovské příčky“. V pohledu Jaroslava Boubína nebyl Chelčický svobodný sedlák, za kterého byl považován podle staršího bádání, ale patřil k vyšším společenským vrstvám. Byl drobným šlechticem.

Také není snadné jeho zařazení do náboženských poměrů té doby. V Čechách v 15. století existovaly podle popisu samotného Chelčického čtyři skupiny – první skupinu tvoří římští katolíci, druhou husité, jejichž názory představovali pražští univerzitní mistři a kněží, třetí táboři a čtvrtou jsou různé sekty. Chelčický měl nejblíže k táborům, ale nesouhlasil s jejich bojovou praxí. Psal proti tomu, aby se Boží zákon hájil či prosazoval zbraněmi.

Petr Chelčický (kol. 1380 – kol. 1450) byl mimořádný spisovatel, který však nebyl školeným teologem ani mistrem svobodných umění, ale laikem, který zanechal pozoruhodné literární dílo psané v českém jazyce. K jeho nejdůležitějším spisům náleží O boji duchovním, O trojím lidu řeč, Postila a Síť víry. Petr Chelčický obsahově vychází z Bible. Jeho spisy jsou v podstatě výklady biblických knih, respektive vybraných biblických oddílů.

V Bibli a její řeči hrají významnou roli názorné obrazy, přirovnání, podobenství, alegorie. Chelčický ve svých spisech tyto biblické obrazy užívá. Například ve spise O boji duchovním se vyskytuje obraz bojovníka v plné zbroji podle pojednání apoštola Pavla v listě Efezským (Ef 6,10-17). Ve spise Síť víry je to zase obraz rybářské sítě, neboť první učedníci a apoštolové Ježíše Krista byli rybáři (L 5,1-11). V souvislosti s naším tématem Chelčického protestu proti panování a útisku nás zajímá zejména spis O trojím lidu řeč. V něm je rozvíjen obraz lidského těla, přesněji Kristova těla. Tento obraz je přejat od apoštola Pavla z jeho 1. listu křesťanům do Korintu (1 K 12,4-30), kde říká: „Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jeho částí“ (1 K 12,27). 

Jestliže apoštol Pavel používá tento obraz těla, tak má na mysli obec a společenství křesťanů, kde se má projevovat vzájemnost, sounáležitost a jednota. Jako v lidském těle jsou jednotlivé části propojeny, podle apoštola Pavla mají křesťané tvořit společenství, kde jsou si všichni před Bohem rovni. Během staletí, jak se proměňovala křesťanská církev a propojovala se se světskou společností, tak se měnil i výklad tohoto Pavlova obrazu těla. Ve středověku se ve 12. století uplatňoval výklad, že toto tělo tvoří tři skupiny – ti, kteří vládnou, ti, kteří se modlí, a ti, kteří pracují. Jinými slovy šlechta a páni, duchovenstvo a rolníci. Chelčický je označuje jako „sedláci“ nebo „obecný lid“, případně „robotný lid“. Všechny tři skupiny podle teorie středověké křesťanské společnosti mají být navzájem harmonicky propojeny a vzájemně si mají sloužit. Páni chrání druhé svým mečem, duchovní vyučují druhé a modlí se za ně a třetí skupina rolníků zajišťuje obživu jak pro pány, tak pro duchovní.

S touto vžitou středověkou představou ideální křesťanské společnosti, propojující církev se světem, však právě Chelčický rozhodně polemizuje a kritizuje ji, neboť ve středověku vedla ve skutečnosti v praxi k útisku právě té třetí skupiny. Chelčický ve svém spise barvitě popisuje útisk obecného lidu: „Ti, ješto meč drží, jiné menšie údy dáví, zarmucují, tepů, sázejí do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysli, že jako uvadlí chodie…“

Podle Chelčického moc světská jako taková vychází z pohanství a nemá svůj původ u Ježíše Krista a v jeho učení. Chelčický se opírá o Ježíšovo slovo k učedníkům: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20, 25-25).

Proti tomuto pojetí středověkého trojího lidu staví Chelčický vzor prvotní církve, který spočívá v tom, že přestanou takové rozdíly v těle, ale bude se projevovat rovnost bez panování jedněch nad druhými a bez jejich útisku. Podle Chelčického lidé obdarovaní Duchem se dokáží shodnout skrze lásku a spojit v pravou jednotu.

Pro nás je dnes středověké nevolnictví a závislost na druhých, kteří o nás v mnohém rozhodují, těžko představitelné. Nevolnictví bylo v době osvícenství zrušeno v roce 1781 a ke zrušení roboty došlo až v revolučním roce 1848. Nerovnost, donucení a poddanství ve společnosti, kterou středověk považoval za naprostou samozřejmost, v novodobé demokratické společnosti nemají mít již své místo. Přesto určitá nerovnost ve společnosti stále existuje. Mohou se vyskytovat různé formy útisku, omezování svobody, ponižování druhých a zbavování lidské důstojnosti. Petr Chelčický jako věřící křesťan byl tím, kdo projevil ve své době rozhodný nesouhlas se situací, kdy jeden člověk ovládá druhého, omezuje ho, utlačuje ho a využívá ke svému prospěchu. Petr Chelčický ukázal svými radikálními názory, vycházejícími z Bible, směrem k lidské důstojnosti, svobodě a spravedlivé společnosti, která není založena na násilí a útisku, ale na vzájemnosti, soucitu, dobrovolné službě a pomoci druhým.