Historické zamyšlení bratra patriarchy o konverzi v pobělohorské době pronesené v červnu 2025.
Vážené dámy a pánové, sestry a bratři!
Chtěl bych vás všechny pozdravit a pohlédnout v tomto krátkém historickém zamyšlení do dávné minulosti pobělohorského období, kdy společnost procházela velkými proměnami, které se netýkaly jen politických poměrů v naší zemi, ale také náboženské víry. O raném novověku se hovoří jako o „věku konverzí“. Konverze je změnou náboženského vyznání a přestoupením k jiné víře, buď z vnitřních motivů, nebo vnějších důvodů.
Konverze se stala předmětem odborného výzkumu, neboť existuje značné množství dobových spisů na toto téma, jak z prostředí evangelického, tak i katolického, zejména z let 1622 až 1631. Dalšími prameny jsou vzdělavatelská literatura, cestopisy, osobní paměti, seznamy nebo právní dokumenty.
V Čechách od 15. století existovalo dvojvěří – vedle katolíků zde byla většinová utrakvistická církev. Činnost rozvíjela i Jednota bratrská. A následně pronikáním luterství a kalvinismu v 16. století a počátkem 17. století se Čechy stávaly místem značné a ne zcela snadno rozpoznatelné náboženské plurality.
Tato různá konfesní příslušnost byla patrná také v případě popravených pánů na Staroměstském náměstí. Představitelé stavovského odboje, jak vyšší šlechtici, tak i nižší šlechtici rytířského stavu a měšťané byli náboženského vyznání utrakvistického, luterského nebo členy Jednoty bratrské. Byli v posledních chvílích před popravou posilováni svými duchovními – utrakvistickými a luterskými, českými i německými. Služebníkům Jednoty bratrské to povoleno nebylo. Jediný římský katolík, Diviš Černín z Chudenic, se o samotě modlil. Doufal do poslední chvíle v milost císaře, které se mu však nedostalo.
Změnu multikonfesního charakteru země přinesl výsledek bitvy na Bílé hoře, porážka stavovského povstání a odstrašující poprava jeho představitelů na Staroměstském náměstí.
Císař a král Ferdinad II. se rozhodl pro plošnou rekatolizaci. Největší nebezpečí spatřoval panovník v Jednotě bratrské, luteránech a v utrakvismu ovlivněném luterstvím a kalvinismem označovaným jako novoutrakvismus. Vůči staroutrakvistům byla uplatňována taktika postupně je přimět ke splynutí s Církví římskokatolickou. Císař se však rozhodl zcela zlikvidovat utrakvismus jako takový, i v jeho konzervativní podobě. K tomu přispěla dvě jeho opatření. Prvním bylo vypovězení nekatolických duchovních ze země roku 1621 a druhým byl zákaz přijímání podobojí laiky ve stejném roce. Následovalo odstraňování symbolu kalicha z veřejného prostoru, z kostelů a městských znaků a vypuštění svátku Mistra Jana Husa z kalendáře. Vypovězení nebylo zdůvodněno nábožensky, ale politicky tím, že nekatoličtí duchovní konají rozvratnou činnost proti panovníkovi a byli to oni, kteří podněcovateli ke vzpouře.
Dne 31. června 1627 byl vydán patent nařizující všem nekatolickým šlechticům buď konverzi ke katolické víře, nebo se museli vystěhovat ze země. Přijetí katolického vyznání mělo být výrazem jejich loajality k panovníkovi. Další skupinou se stali měšťané z královských měst, kterým katolické vyznání otevíralo cestu ke kariéře. Poddaní neměli právo se vystěhovat, buď museli přijmout katolickou víru, nebo tajně utéci. Exulanti byli těmi, kteří omítli konverzi. K exulantům patřil i Jan Amos Komenský, který byl knězem Jednoty bratrské a nezřekl se své víry a konfesní příslušnosti.
Přibližme si tři dobová svědectví, jak se tři konkrétní lidé s těmito politickými a náboženskými proměnami vyrovnávali. Prvním je Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, který pocházel ze staré české rytířské rodiny. Sepsal Paměti – zápisky z let 1624-1648, ve kterých podává svědectví o způsobech násilné rekatolizace. Odešel do exilu a jeho tři synové vstoupili do saského a švédského vojska, avšak část jeho dětí zůstala v Čechách a přistoupila ke katolictví. Deklaruje svůj názor, že náboženství je věcí vlastního svědomí a světská vrchnost nemá mít nárok do vyznání zasahovat. Druhou postavou je Jiří Bydžovský, autor Kroniky mladoboleslavské. Tento významný měšťan a primátor města odmítl přestoupit ke katolictví a odešel jako exulant do Pirny. Vrátil se se švédským vojskem zpět do Mladé Boleslavi, kde však byl uvězněn, pod nátlakem přistoupil ke katolické víře a stal se tak formálně katolíkem. Napsal dějiny města Mladé Boleslavi a dochoval tak cenné svědectví jak o předbělohorské době, tak i o průběhu rekatolizace tohoto města s tradicí víry církve podobojí i Jednoty bratrské.
Třetím svědkem doby je Pavel Miškovic, který napsal Kroniku lounskou. Hlásil se původně k utrakvismu a popisuje náboženskou proměnu v Lounech a hromadnou „dobrovolnou“ konverzi obyvatel ke katolictví. I on sám se takto podrobil změně konfese s tím, že takto všichni přece chodili do stejného kostela a měli stejného Boha a vyhnuli se tak zbytečným těžkostem a utrpení.
V závěru si dovolím připojit několik myšlenek pro naši současnost. Pohled do historie nejen pobělohorské nám ukazuje, jak je nebezpečné spojení politiky a náboženské víry. Totalitní režimy vyžadují nejen pro všechny závazné politické přesvědčení, ale v řadě případů prosazují i náboženské či ateistické přesvědčení. Církve se obtížnou cestou dějinami dopracovaly ke svobodě svědomí a náboženského vyznání, které patří k lidské důstojnosti. V Deklaraci Římskokatolické církve o náboženské svobodě, přijaté na II. Vatikánském koncilu, je řečeno: „…nikdo nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí…“ Všichni lidé mají být prosti takového nátlaku, jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci. Pro naši Církev československou husitskou je svoboda svědomí důležitým principem od samého počátku, kdy na počátku 20. století vznikla v návaznosti na odkaz české reformace. Právě proto si vážíme těch, kteří se řídili svým svědomím a pro svoji víru trpěli nebo dokonce položili své životy. Ve svém původním smyslu znamená konverze hluboké vnitřní náboženské motivy, jako je biblicky chápané obrácení se k Bohu a k jeho proměňující lásce, která v nás chce překonávat a přemáhat každou nesnášenlivost, zlo a nenávist vůči druhým. Jak to vyslovuje prorok Izajáš: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství“ (Iz 30,15). V naší znovu konfliktní době se ukazuje přístup při hledání pravdy v dialogu a v lásce nepostradatelný nejen pro rozvíjení ekumenické spolupráce křesťanských církví, ale pro lidské soužití jako takové.