Dne 5. 10. 2024 se konala ekumenická bohoslužba u Žižkovy mohyly u Přibyslavi, při které pronesl kázání bratr patriarcha Tomáš Butta.
Vážení účastníci dnešního setkání u Žižkovy mohyly u Přibyslavi, milé sestry a milí bratři, všechny vás zdravím!
Při této příležitosti bych chtěl promluvit na téma Božího zákona – jeho autority a závaznosti, a také o hodnotě odpuštění a o cestě k jednotě i přes překážky.
Jan Žižka byl svým zaměřením voják a bojovník, který trávil velkou část svého života ve válečných taženích. Během jednoho takového tažení i umírá. Bylo to před 600 lety právě zde u Přibyslavi. O jeho víře a postojích svědčí jeho dopisy a tzv. vojenský řád. I když autory a pisateli byli nejspíše táborští a orebitští kněží z jeho blízkosti, tak přesto se v nich zrcadlí Žižkovo chápání křesťanské víry a jeho náboženské přesvědčení.
V dopise z roku 1422 se představuje jako „Jan Žižka z hradu Kalicha – správce obcí České země příchylných a plnících Boží zákon“. Staročeské slovo „příchylný“ znamená mít sklon k něčemu, mít v něčem zálibu i lnoucí a oddaný. Zmínky o Božím zákoně jsou nejen v jeho dopisech, ale i v jeho tzv. vojenském řádu. Boží zákon byl pro Žižku nejvyšší řád nad všemi jinými řády a zákony. Jako takový je platný pro všechny. Všichni mu podléhají a všichni jsou si před ním rovni bez ohledu na svůj původ nebo postavení. Žižka jako voják chápal Boží zákon tak, že je to nejvyšší norma – řád, který vyžaduje respekt, oddanost a poslušnost. Připomíná tak starozákonního rozhodného vůdce a udatného bojovníka Jozua, který se neměl uchylovat od Božího zákona ani nalevo ani napravo (Joz 1,7).
Žižka se vyznačoval úsilím o důsledné naplňování Božího zákona a jeho prosazování. Čteme-li Žižkův vojenský řád, tak tam narazíme na přísné trestání „podle Božího zákona“. Vojevůdce a válečník Žižka představuje chápání Božího zákona ve smyslu starozákonního přístupu výlučnosti a odplaty. S tím se v Bibli ve Starém zákoně skutečně setkáváme. V české reformaci byl Boží zákon všeobecně považován za nejvyšší normu, ale Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra a Petr Chelčický mu rozuměli jako zákonu lásky, jako zákonu Kristovu.
Můžeme si položit otázku: Když Jana Žižku charakterizuje přísnost, nesmlouvavost a nekompromisnost, věděl o hodnotě odpuštění? Spolu s dalšími představiteli vyzýval v čase rozkolu k odpuštění a smíření. Dopis z roku 1422 obsahuje tuto výzvu: „Prosím vás, abyste všichni vespolek po dnešní den věrně všechny nechuti (sváry), hněvy, kyselosti (zatrpklosti), které jste mezi sebou měli, konečně odpustili, tak abyste se mohli spravedlivě modlit Otčenáš a říkat: „Odpusť nám naše viny, jak i my odpouštíme našim viníkům“. Pod tímto dopisem vybízejícím k vzájemnému odpuštění a urovnání sporů je na předním místě Žižkovo jméno.
Žižka se účastnil bohoslužby a modlil se Otčenáš. Obracel se touto modlitbou k Bohu. A v této modlitbě je i prosba za odpuštění (Mt 6,12). Člověk si má uvědomovat, že sám potřebuje Boží odpuštění, a proto má být schopen druhým odpouštět (Mt 6,14). Jinak zůstávají stále všechny sváry, hněv a hořkost přítomné a táhnou se s námi dále. Jsou třeba skryté, ale v některých chvílích a situacích se znovu zjevně projeví. Schopnost druhému odpustit, vzájemné odpuštění znamená vytvořit prostor pro nový začátek. Znamená to, že vše hořké, trpké a palčivé ponecháme minulosti. Ježíš Kristus je dárce a zdroj tohoto odpuštění (Ef 4,32). On otvírá prostor pro nový začátek, pro důstojné lidské soužití. Odpuštění vytváří prostor nového začátku ve složitých osobních vztazích a našich komplikovaných lidských příbězích, ale i v příbězích a dějinách církví a národů.
Když čteme Žižkovy listy, tak nás upoutá, že se tam opakovaně vyskytuje staročeský výraz „být za jeden člověk“, což znamená zůstat v jednotě. Žižkovi šlo o jednotu na základě shodného přesvědčení a pochopení Božího zákona a čtyř pražských článků, prosazovaných přinucením a násilím. Druhá strana ve jménu pravé víry postupovala stejným způsobem. Toto zúžené pochopení jednoty patřilo do doby středověku. Ale toto pojetí jednoty přetrvává i v přítomné době. Chceme tvořit jednotu jen s těmi, kteří mají shodný názor jako my, kteří sdílí stejné přesvědčení jako my a mají blízký pohled na svět jako my.
Ježíšovo chápání jednoty je však velkorysé, široké, neboť on odkrývá Boží záměr cesty k pravé jednotě (Ef 1,10). On chce znepřátelené spřátelit a vzdálené učinit si blízkými (Ef 2,11-18). Na této cestě k plné a pravé jednotě v Kristu je však mnoho překážek. Tyto překážky jsou z minulosti dávné i nedávné. Místo aby se odstraňovaly tyto překážky, vznikají nové a brání na cestě k jednotě – křesťanskému a lidskému sblížení.
Ať poznáváme Boží zákon jako zákon lásky. Ať dokážeme žít z daru odpuštění a trpělivě zdoláváme mnohé překážky na cestě k jednotě v Kristu.
Kéž nám k tomu Bůh svou milostí pomáhá!