Projev bratra patriarchy Tomáše Butty v Chelčicích dne 19. 9. 2024.
Petra Chelčického charakterizuje důsledný návrat k Bibli a jejímu poselství a jeho pochopení křesťanství jako cesty víry v následování Krista, která je prosta jakékoliv politické moci, donucování a užití násilí k prosazení reforem. Toto uskutečňování reforem a obnovy je možné ve smyslu návratu k pramenům Bible, k autoritě Ježíše Krista a vzoru prvotní církve.
Jedním z významných inspiračních zdrojů Petra Chelčického byl Mistr Jan Hus a jeho spisy. Chelčický se zřejmě osobně s Janem Husem setkal, když pobýval v exilu v jižních Čechách. Jan Hus napsal česky svůj spis Výklady kréda, desatera Božích přikázání a modlitby Páně na počátku svého exilu, když v roce 1412 odešel z Prahy. V tomto svém spise Hus ve výkladu přikázání „Nezabiješ“ uvádí, že se všechna přikázání z druhé desky týkají lásky k bližnímu, ale nic není tak v rozporu s touto láskou k člověku jako zabití bližního.
Hus se vyrovnává s obecně uznávaným názorem, že světský stav má oprávnění bránit se a bojovat. Ale toto bojování je podle Husa velmi nejisté a těžké, neboť válka má být vedena s ohledem na příčinu, pravidla a cíl. I bojovník má mít lásku k tomu člověku nebo lidu, proti kterému bojuje. Neboť křesťan má milovat i svého nepřítele. Ale toho se bojovníci nedrží. Podle Husa v boji nelze zachovávat a projevovat křesťanskou lásku. Hus uplatňuje měřítko lásky na válečnictví. A dokládá to konkrétně na vlastnostech lásky, jak je představena apoštolem Pavlem ve svém hymnu ve 13. kapitole 1. listu do Korintu: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá“ (1 K 13,4-7).
Hus užívá členění biblické pasáže na šestnáct vlastností či projevů. Láska je trpělivá, avšak bojovníci nechtějí strpět křivdy a popouzejí k boji. Laskavost či dobrotivost je projevem Ducha svatého. Ten však v bojovnících vyhasnul, neboť nejsou dobrotiví, ale naopak se snaží všemožnými způsoby protivníkům uškodit. Láska nezávidí. Ale kde je větší závist než mezi bojovníky? Láska nečiní nic zlého, ale bojovníci v boji své bližní okrádají, pálí jejich domy, nemilosrdně je bijí, trápí a hubí. Láska se nevychloubá. Ale kde je větší pýchy než mezi bojovníky? Láska nehledá svoji čest. Bojovníci však hledají svůj prospěch a svoji čest. Láska se neraduje ze špatnosti, ale bojovníci mají radost, když způsobí zlo a protivníka potupí. Láska má radost z pravdy. Ale bojovníci užívají mnohé lži a chtějí své protivníky znevážit. Láska všemu věří, a Hus dodává „podle Písma“. Ale bojovníci nevěří, že by Bůh dokázal lépe odplatit, a snaží se své protivníky zničit. Láska doufá, ale bojovníci nedoufají, že pokoj by jim k blahoslavenství prospěl více než boj. Láska vytrvá, ale bojovníci od bratrské lásky odpadají, protože svého bližního jako sebe nemilují. Křiví bojovníci nemají ani pravou víru, ani lásku a ani naději. Má-li pán, kníže, rytíř nebo panoš správně bojovat, musí nejprve ďábla, svět a tělo přemoci a pokáním pomstít křivdy, které učinil proti Bohu. Hus jednoznačně upřednostňuje duchovní boj před tělesným. Pravé Boží rytířství je naplňovat Desatero a konat skutky milosrdenství. Hus zdůrazňuje, že Kristus a apoštolové bojovali mečem duchovním a nikoli tělesným. Cituje pasáž z listu apoštola Efezským (Ef 6,10-17) a vykládá jednotlivé části výzbroje a výstroje alegorickým způsobem. Tato biblická pasáž se později stala základem spisu Petra Chelčického O boji duchovním.
Prof. Petr Čornej uvádí, že původně „husitský program nápravy církve a společnosti s tělesným násilím vůbec nepočítal, ba téměř kategoricky ho vylučoval.“ Výlučně náboženský a duchovní charakter měly poutě na hory, jak o nich podrobněji pojednává prof. František Šmahel. Podnětem pro poutě na hory bylo pronásledování kališníků – stoupenců vysluhování svátosti oltářní podobojí způsobou laikům. Podle kronikáře Vavřince z Březové se na svátek sv. Máří Magdalény (22. července 1419) shromáždilo na horu Tábor u Bechyně velké množství lidu obojího pohlaví a také maličkých dítek, přes čtyřicet tisíc osob, a s velikou zbožností přijímali svátost těla a krve Páně pod obojí způsobou. Podle Kroniky české (Historia Bohemica) Eneáše Silvia Piccolominiho se na hoře Tábor sešlo „na třicet tisíc lidí a tam na rozlehlých polích postavili tři sta stolů a u nich podávali lidu svátost kalicha“. Tisíce věřících z různých míst se setkávali k bohoslužbě na horách, jimž dávali biblická jména. Shromáždění se konala na různých místech jižních, západních a východních Čech od jara do podzimu 1419. Místy těchto shromáždění jsou v jižních Čechách hora Burkovák zvaná Tábor, Beránek u Mladé Vožice, Bradlo u Kamenice nad Lipou, kaple sv. Markéty u Horní Cerekve. V západních Čechách je to hora Bzí u Blovic, Olivetská - Zelená Hora u Pomuku, v Posázaví vrch Melechov u Ledče nad Sázavou a ve východních Čechách Oreb u Třebechovic a Tábor u Lomnice nad Popelkou.
Tato náboženská shromáždění zasáhla i samotného Petra Chelčického. Právě na „horách“ viděl ideu křesťanského bratrství uskutečňovaného v praxi. Teprve s časovým odstupem se Petrův pohled na události jara a léta 1419 poněkud změnil. Samu ideu poutě na horu vnímal více spirituálně než doslovně. Tou horou je pro něho obrazně Kristus, jak později psal ve své Postile. Vypuknutí husitských válek se pro Petra Chelčického stalo velkým vystřízlivěním. Petr se zřetelně vymezil vůči husitským souvěrcům a jejich přesvědčení, že vládu Božího zákona lze vybojovat i silou. Stavěl se proti husitským snahám prosazovat vládu Božího zákona silou, jak to činili táboři. Ale vyslovoval se nesouhlasně i proti pojetí obranné války, jak to formuloval Mistr Jakoubek ze Stříbra. Pacifistické názory Chelčický držel od počátku. Chelčický se postavil na odpor celé české společnosti laické i kněžské, učené i neučené. Společenským ideálem husitství se tehdy stal rytíř Kristův, věrný křesťan, který se opásá mečem a jde bojovat za Boží pravdu, jak to uvádí ve své publikaci o Petru Chelčickém dr. Jaroslav Boubín. A právě v této době píše Petr Chelčický spis O duchovním boji. Tento Chelčického raný traktát je výkladem slov apoštola Pavla ze závěru listu Efezským: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy… Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj… Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry… Přijměte také přílbu spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží“ (Ef 6,11-17). V porozumění Petra Chelčického této biblické pasáži se jedná o spirituální obsah, nikoli o instrukce k fyzickému boji. Duchovní boj má být veden proti lidským špatnostem, které má člověk sám v sobě přemáhat, jak Chelčický v tomto traktátu podrobně rozebírá a objasňuje.
Po bitvě u Lipan roku 1434 a v čase kompaktát 1436 vzniká Chelčického Postila. V ní reaguje na situaci, v níž se Čechy ocitly po období válčení. Podle jeho přesvědčení husitské války nepřinesly očekávanou nápravu v církvi a společnosti, jak uvádí ve své publikaci o Chelčickém Ferdinand Schulz. Chelčický toužil po radikální a neodkladné proměně, totiž po nápravě života mezi křesťany ve smyslu Kristova evangelia. Neznal žádný jiný cíl nápravných snah nežli dokonalý a všeobecný návrat k původní praxi Krista a apoštolů. Návrat ke skutečnému životu bez válek a bez účasti a nátlaku hrubé světské moci.
Víra, poznání a jednání Petra Chelčického měly svůj základ v Písmu svatém. Autoritou je pro něho zejména Nový zákon. Ale znal i Starý zákon a citoval též apokryfní knihy. Chelčický se s důkladností zabýval studiem Písma a znal je téměř zpaměti. Orientoval se na českém překladu Bible, jeho znalost latiny nebyla dostatečná, jak sděluje v Replice proti Mikuláši Biskupcovi ve 28. kapitole. Nejstarší celá česká Bible byla přeložena do češtiny za Karla IV. dominikány a rozvoj biblických překladů byl patrný právě v době husitské, kdy se Písmo svaté šířilo mezi laiky. Chelčický byl laikem, jak ho charakterizoval Lukáš Pražský, ale na rozdíl od něho Jan Blahoslav Chelčického počítal mezi kněze. Petr byl však zřejmě hospodářem či zemanem ve vsi Chelčice. Jeho literární činnost je mimořádně rozsáhlá a bez znalosti Bible jeho myšlenkovému světu nemůžeme porozumět.
Chelčický ve své Postile vykládá s důkladností biblické oddíly pro jednotlivé neděle a hlavní svátky verš po verši. Nejprve se zaměřuje na doslovný výklad, pak na duchovní, zvěstný smysl. Ten je pro něho nejdůležitější. Užívá též hojně alegorický výklad. Poselství Písma aplikuje a aktualizuje na poměry své doby. Chelčický cituje nejčastěji Písmo a jiným citátům se na rozdíl od Jana Husa vyhýbá. Ale přesto i on cituje někdy církevní otce. Užívá s oblibou různá přirovnání. Například: „Jako v moři ryba rybu hltá, tak člověk člověka násilím hubí“. Předlohou pro Chelčického byla Husova česky psaná Postila, přesto je jeho dílo osobité a cenné svojí jazykovou, zvěstnou i historickou hodnotou. I v tomto literárním díle pozdního období jako na počátku je patrný jeho odpor k násilí a tomuto postoji zůstal Petr Chelčický věrný po celý život. Tento radiálně důsledný evangelní postoj ho charakterizuje jako svébytnou osobnost české reformace.