Kázání bratra patriarchy Tomáše Butty k 90. výročí Sboru Jakoubka ze Stříbra v Příbrami v říjnu 2026.
Sestry a bratři,
na dnešní neděli, kdy slavíme 90 let zdejšího sboru husitské církve v Příbrami, připadá čtení z Nového zákona o největším a nejdůležitějším přikázání z Bible, doslova ze Zákona, z židovské tóry. Ježíšův výrok o dvojpřikázání lásky je zasazen v Matoušově evangeliu do série polemických rozhovorů, které se odehrály mezi Ježíšem a farizei a dalšími židovskými skupinami té doby.
Jestliže bychom z Bible vůbec nic neznali, jen toto dvojpřikázání lásky k Bohu a k člověku, které je totiž tím základem, tak známe hodně. Podle starověkého latinského církevního otce Augustina je toto dvojpřikázání lásky klíčem k pochopení celé Bible. Dvojpřikázání lásky bylo častým námětem kázání Mistra Jana Husa. Pro něho byl Bůh nejvyšší dobro, nad které již nic lepšího nelze pomyslet. Ten má být milován nade vše ostatní. Podle Husa se přikázání lásky k člověku naplňuje zcela prakticky skutky milosrdenství. O lásce a milosrdenství k lidem Hus pouze nekázal, ale uskutečňoval je praktickým způsobem. V Betlémské kapli probíhala podpora chudých lidí ze strany těch, kteří na tom byli lépe a mohli se s potřebnými rozdělit. Ruku v ruce tak šla s Husovým kázáním, proměňují lidská srdce, aktivita sociální a diakonická, spočívající v konkrétní pomoci potřebným.
Toto dvojpřikázání lásky bylo důležité a zásadní pro dr. Karla Farského, ale i pro prof. Františka Kalouse, zdejšího faráře, který je vysvětloval ve školní výuce náboženství dětem, ale přibližoval a promýšlel je i ve svých kázáních pro dospělé věřící. Vykládal je i pozdější farář František Božovský. Z jednoho jeho kázání budu později přímo citovat.
V případě Ježíšova mistrně vyjádřeného souhrnu toho nejpodstatnějšího v Zákoně, židovské tóře, ale i prorocích, jsou na pozadí dvě místa ze Starého zákona. O lásce k Bohu je přikázání v knize Deuteronomium 6. kapitole a lásce k bližnímu v knize Leviticus v 18. kapitole.
V promýšlení tohoto stěžejního výroku Ježíšova učení můžeme rozpoznávat za prvé zřetelné uspořádání, za druhé vnitřní propojení a za třetí, že jeho smysl spočívá v naplnění Zákona – Desatera.
V uspořádání těchto dvou přikázání je patrné, že láska k Bohu je postavena Ježíšem na první místo. Tato láska k Bohu se projevuje trojím způsobem – srdcem, duší a myslí. Srdce to je naše nitro. Je to schopnost citu, cítění. Duše – to je pak životní síla, a mysl, to je naše schopnost uvažování a rozumně myslet. Přilnutí k Bohu srdcem, dát do služby životní sílu, vůli, a současně je zde míněno stálé pamatování na Boha i hluboké promýšlení, hloubání o něm a jeho vůli. Bůh není poznáván na povrchu, není něčím vnějším, ale je hloubkou veškeré skutečnosti. V případě lásky k člověku je podle Ježíše předpokladem láska vůči sobě samému, která má být zdravá a spojená se sebeúctou. Nemá však být zaměřena jen na sebe, vždyť pravá láska dokáže myslet víc na druhé než na sebe, jak to Ježíš ukázal lidstvu svou obětí za druhé (J 13,1).
Obě přikázání jsou propojena, jsou spojena těsně v jedno. Milovat Boha bez lásky k člověku není možné (1 J 4,20). Ale platí to i obráceně. Milovat člověka bez lásky k Bohu není úplné. Ježíš propojuje v tajemství své osobnosti lásku k Bohu i k člověku. Milujeme-li Ježíše, milujeme Boha i člověka současně.
Ježíš mluví o naplnění. Láska naplňuje Zákon a jeho přikázání (Ř 1,10). Teprve láska dává smysl Desateru a ukazuje nám jej v pravém světle. Desatero jsou dvě kamenné desky. Desky pevné, ale tvrdé a těžké, jako je těžké dodržování jeho předpisů v každé době. Ježíš ukazuje a dokládá, že naplněním tvrdého, chladného a těžkého Desatera je láska. Ta teprve do všech těch nařízení, zákazů, předpisů, nároků, přináší hřejivost, laskavost, vděčnou ochotu a vřelé osobní dobrovolné nasazení se pro Boží věc i spontánní kladný přístup k druhým a jednání s nimi tak, jak nám by bylo milé, aby druzí tak jednali s námi. Pokud máme lásku k Bohu, tak na jeho místo nic a nikoho nestavíme. Pokud bychom měli druhého skutečně rádi, tak mu neubližujeme, nezradíme vztah důvěry, nebudeme mu nic zcizovat, nebudeme o něm mluvit jen negativně, nebudeme mu závidět a toužit po tom, co má on, a my ne. Skutečná láska podporuje to, co je dobré. Nedostatek lásky způsobuje mnohé zlo a dává prostor jeho šíření ve světě i v lidských srdcích, životech i myslích.
Láska k Bohu a láska k člověku je nejen naplněním Bible, ale i naplněním a obsahem smyslu církve, a také naplněním smyslu náboženské obce i smyslu chrámu, kostela, sboru. Jak to vyjádřil i bratr farář František Božovský ve svém kázání, které si dovolím citovat: „Milovat Boha znamená milovat jeho jméno, jeho zákon, jeho příkazy a i příbytek, jímž je i tento sbor. Láska k Bohu se projevuje také láskou k člověku. Je to Boží nařízení milovat slabého, chudého, potřebného, ovdovělé, osiřelé i cizince, dokonce i nepřátele, kteří jsou v nouzi“. „Nový zákon zdůrazňuje lásku sociální, přátelskou, bratrskou, lásku k lidem projevující se přívětivostí a laskavostí“ (Den, jenž učinil Hospodin, cit. s. 72 – 73).
Sestry a bratři, nakonec vidíte, že dnešní biblický text pro tuto neděli a pro tuto slavnost nemohl být vybrán lépe. Ať Boží láska naplňuje naše srdce, naše setkávání, naši církev i vztahy mezi církvemi a lidmi. Ať i tento sbor s husitským kalichem je znamením Boží lásky i závazkem proměňování naší lidské lásky Kristovým Duchem. Amen.