Kázání bratra patriarchy v úřadě ústřední rady v září 2026.
Sestry a bratři,
přečtená slova Ježíše z Matoušova evangelia bychom mohli stručně vyjádřit jako „Bratrské napomínání a shoda v církvi“, případně „Kázeň a svornost“. Prvním tématem je jednání s tím, kdo se určitým závažným způsobem provinil. Ježíš předkládá praktický postup – nejprve osobní rozhovor jednotlivců s dotyčným, pak rozhovor několika lidí, a nakonec řešení před společenstvím církve. A apoštol Pavel v návaznosti na Ježíše zdůrazňuje způsob celého tohoto postupu „v duchu mírnosti“ (Ga 6,1).
Ten, kdo se nedokáže oprostit od zlého jednání a proměnit svůj život, stává se tak tím, kdo do společenství učedníků nepatří. Ale o něm není rozhodnuto s konečnou platností církve, kterou tvoří jen lidé, ale je to pouze v rozhodnutí samotného Boha, který je Ježíšem představen jako milující Otec všech lidí (Mt 5,45) a jedině on odděluje zlé od spravedlivých (Mt 13,49).
Dějinná církev je poznamenána nejen selháváním, ale i neshodou. Existují různé názory, pohledy, zájmy lidí ve společnosti i v církvi. Těžko se shodnou dva lidé, natož větší společenství, například sněmu či celé církve. Jak se může dojít ke shodě? V totalitním režimu se k jednotě a ke shodě dochází nátlakem, represí a zastrašováním. Shoda může mezi lidmi vzniknout i tak, že někdo prosadí názor s takovou vehemencí, že ti druzí ve své liknavosti a lhostejnosti nakonec tento názor přijmou. Jindy se lidé v zájmu jednoty vlastního názoru zřeknou, a tak vznikne shoda. Cenné je, když se ke shodě dojde vnitřním zaměřením všech přítomných. V takovém případě se hovoří o jednomyslnosti. Ke shodě, společnému souhlasu, se dochází obtížně v době názorového rozdělení, jako je ta naše. Shoda na tom, co je dobré, správné a je v souladu s Boží vůlí, je darem a plodem Kristova Ducha. V řeckém textu je užito sloveso symfoneó, které znamená shodovat se, dohodnout se, smluvit se. Od toho je slovo symfonie, které znamená hudba. Souhlas a shoda – to je jako nádherně znějící hudba s mnoha hlasy, která však tvoří celek velebné a harmonické hudební skladby a společné písně. Ve Vulgátě je latinský výraz consentire, který znamená jednat ve shodě, souhlasit, shodnout se. Od toho je consensus – shoda, jednomyslnost, svornost.
Ježíšovo slovo o postupu při zjednávání kázně v církvi nacházelo odezvu a uplatnění v pastoračních spisech a pravidlech od dob staré církve, zvláště v době reformace a je inspirující i dnes. Abychom nezkresleně tento oddíl z Matoušova evangelia mohli pochopit, jsou nám k pomoci různé výklady a komentáře k Matoušově evangeliu. Jedním z významných starších komentářů k Bibli, i když jen ve formě poznámek, je Šestidílná Bible kralická. Zpravidla je vžitá představa, že Jednotě bratrské šlo o praktický život věřících křesťanů a teologie pro ně nebyla tak důležitá. To je do určité míry pravda. Odmítali od počátku vlivem jihočeského radikálního originálního laického myslitele Petra Chelčického univerzitní učenost. Může totiž vést k domýšlivosti a přezírání druhých, a také k přehlédnutí toho, že moudrost evangelia je pro ty prosté a pokorné, a ne pro ty, kteří si myslí, že už všechno ví a spoléhají na svoji chytrost. Na druhé straně bylo v Jednotě bratrské rozvinuté hluboké teologické myšlení. Dokladem toho jsou právě i výklady v Šestidílné Bibli kralické (s. 2218-2219). Zde se ukazuje zcela zřetelně jejich hluboké teologické poučení a myšlení, které má samozřejmě dopad do praktického života církve a věřících.
Některé jejich ozřejmění tohoto Ježíšova slova se pokusím zužitkovat a doplnit o vlastní postřehy. Oddíl začíná: „Zhřešil-li by pak proti tobě tvůj bratr…“ . Zde se hovoří o „zhřešení“, o „hříchu“. V době kralických mělo jasný obsah. Jaké bychom měli my užít slovo, když pojem hřích je vyprázdněn, přeznačen a tím dnes nesrozumitelný? Například bychom mohli hovořit o provinění, ublížení druhému, porušení pravidel vzájemného soužití. Provinění druhého může být proti nám samotným, proti někomu druhému anebo přímo proti Bohu, jak tento trojí dopad provinění vyznačují Kraličtí. „Tvůj bratr“ chápou jako „tvůj bližní“. Ten, kdo se něčeho dopustil, je stále bratr a bližní, na kterého se vztahuje pravidlo lásky. Vždyť všichni máme jednoho Otce jako bratři a sestry (Mt 23,9) a máme milovat bližního jako sebe sama (Mk 12,31). Kraličtí rozlišují provinění proti druhým lidem a proti samotnému Bohu. I když každé provinění vůči druhému člověku je i znevážením Boha, neboť člověk nese jeho obraz (srov. Gn 9,6).
V Bibli kralické je užit termín „potresci ho“. Tento staročeský termín „trestanie“ se hojně vyskytuje například u Jana Husa, Petra Chelčického a dalších. Nám zní hodně tvrdě, jako by se jednalo již o samotný trest, ale má více významů jako varování, napomínání, pokárání. Ekumenický překlad užívá zde slovo pokárání, jinde blízký výraz kárání (1Te 5,14; 1Tm 5,20; Tt 1,13). Od toho máme v církvi „Kárný řád“, který má své biblické pozadí, nejen světské právní prvky. Kraličtí také vidí (v Ježíšově slově) tři stupně kázně. První stupeň je rozhovor mezi čtyřma očima. Podle Kralických je to v případě něčeho, co není ještě veřejně známo. Má to zůstat jen v neveřejné osobní rovině. Ale způsob řešení z očí do očí má platit v církvi i obecně.
Druhým stupněm je osobní rozhovor za účasti svědků v počtu dvou nebo tří (Dt 19,15; 1Tm 5,19). Tímto svědectvím dalších osob je zaručena věrohodnost a platnost řečeného, aniž by se to dalo v budoucnu popřít, což se může stát.
Třetím stupněm je oznámení církvi, které Kraličtí vysvětlují jako sdělení sboru, sborovému společenství (srov. 1 Tm 5,20).
To, co je zde zcela zásadní, je, že se výlučným prostředkem nápravy stává slovo. Má být řečeno tomu, kdo se proviní. Žádné jiné způsoby trestání a nápravné prostředky zde nejsou uvedeny, jak je známe ze Starého zákona i z pozdější neblahé inkviziční praxe středověké církve.
Je na tom, kdo je osloven, zda uposlechne nebo neuposlechne – v rozhovoru s jednotlivcem, se skupinou svědků anebo v celém společenství. Pokud neuposlechne – nevezme slovo vážně – je jako pohan. Podle Kralických se stává někým, kdo je od společenství Božího lidu odloučen (srov. Ef 2,12). Vyloučení těch, kteří závažným způsobem svým jednáním porušují společenství církve, se stává v některých případech nezbytné. Nemusíme to nutně vnímat tak, že Jednota bratrská byla elitní výběrové společenství usilující o „čistou Kristovu církev“, ale že je to určitá ochrana společenství církve před narušujícími a rozkladnými vlivy. I v naší církvi máme podle Kárného řádu jako nejzazší opatření vyloučení z církve (Kárný řád, § 29 písm. D). Většinou dotyčný člověk odejde sám.
Můžeme Ježíšovo slovo rozdělit na dva samostatné tematické oddíly. První je o vyrovnávání se s přestupky a selháváním lidí v církvi. Druhé se týká modlitby a shody. Ale Kraličtí vykladači ukazují, že je to spojeno. A dokonce se k tomu váže i Ježíšovo následující slovo o odpuštění (Mt 18,21-35).
Není tedy závěrem, že se z křesťana stane zase pohan. Ale důležité je, že se za něho stále mají věřící modlit. A není vyloučen ani z odpuštění, které dokonce není omezeno počty, kolikrát odpustit (Mt 18,22). Neboť všichni potřebujeme Boží odpuštění a milost, nejen ti, kteří viditelně selhali.
Kéž nám Bůh dává v naší církvi dostatek moudrosti k překonávání všeho toho, co naše společenství pro lidskou slabost narušuje a ukazuje nám Duchem svého Syna cesty ke shodě, svornosti a jednotě.
Amen.