Kázání bratra patriarchy na církevním zastupitelstvu v červnu 2026.
Sestry a bratři,
svědectví z listu Koloským z 3. kapitoly je popisem prvokřesťanské bohoslužby. Podobně je tomu v knize Skutky apoštolů ve 2. kapitole, kde jsou ve stručnosti vyjádřeny čtyři charakteristické rysy bohoslužby v apoštolské době – vyučování apoštolů, společenství, svátost večeře Páně a modlitba. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). A podrobněji je pak popsán apoštolem Pavlem v jeho 1. listě do Korintu v 11. kapitole průběh bohoslužby se svátostí večeře Páně, jejíž součástí byla tehdy i agapální hostina, tak také ve 14. kapitole bohoslužba slova s různými charismatickými projevy. A zde v listě Koloským jsou spatřovány jako podstatné tři části křesťanské bohoslužby: Za prvé „Kristovo slovo“, tedy evangelium, jako druhý zpěv a třetím je díkůvzdání, kterým je děkování za chléb a kalich při slavení večeře Páně.
Různé sbory, různá místa, různé důrazy, různé zvyklosti a tradice, různá obdarování, různé prostředí, ať již židovské nebo pohanské, a přece v novozákonní době je slavena jedna bohoslužba s podstatnými znaky, která spojuje všechny křesťany a propojuje všechny místní církve navzájem. A tato bohoslužba je především konána v Duchu svatém ve jménu Ježíše Krista a skrze něho směřuje vše k oslavě Boha Otce.
Křesťanská bohoslužba má od počátku nepominutelnou stránku slova. Ale nejde o lidské slovo, naše představy, naše názory, naše myšlenky, ale o slovo Kristovo. Proto jsou křesťané v Kolosech vybízeni: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství…“ (Ko 3,16). Doslova, aby se Kristovo slovo v nás „zabydlelo“. Opakem bohatství a plnosti Kristova slova v nás je chudoba slova, když se Bible a Ježíšovo učení ocitne někde na okraji zájmu. Zvěstování a vyučování z Písma, Kristovo slovo je základem bohoslužby a duchovního života církve. Stále můžeme při bohoslužbě objevovat hloubku bohatství Kristova slova. A Kristovo slovo je současně slovem věčného Otce. Jak říká Ježíš v Janově evangeliu: „A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal“ (J 14,24). Kristovo slovo má být východiskem všeho vyučování a povzbuzování v církvi. Z něho čerpáme skutečnou hlubokou moudrost. Apoštol vybízí: „se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte…“ Učíme se především od samotného Ježíše Krista. On je tím nedůležitějším Učitelem, který říká: „Učte se ode mne“ (Mt 11,29). Současně se mají křesťané učit navzájem, jak to zdůrazňuje apoštol. Není zde rozlišení, které se později v církvi prosadilo, na ty, kteří na jedné straně učí a na ty, kteří na druhé straně naslouchají. Všichni se od sebe navzájem přece mohou učit. Nejen ten, kdo je k tomu vyškolen a pověřen. I farář se tož může učit od věřících, učitel od žáků a rodič od dětí. A jak je to s tím napomínáním či povzbuzováním? Řecký zde užitý výraz umožňuje obojí vyznění, jak napomínání, tak i povzbuzování. Někteří lidé si libují v upozorňování na nedostatky druhých, ať již skutečné nebo domnělé, a nešetří kritikou a výtkami na jejich adresu. Ale nestačí jen poukazovat na to, co je špatné, ale také ukazovat sám na sobě to dobré, vést k tomu a povzbuzovat druhé. To vyžaduje velkou kazatelskou a pastorační i životní moudrost.
To druhé, co spolu s Kristovým slovem k bohoslužbě patří, je zpěv, chvála a oslava Boha hudbou. Bez zpěvu, bez hudební stránky není bohoslužba vpravdě bohoslužbou. Říká se, že zpěv je „prařečí“ liturgie. Zpěv má blízko k srdci – prameni všech citů, pocitů a emocí. Proto apoštol mluví v souvislosti se zpěvem a hudební stránkou bohoslužby právě o srdci. „S vděčností v srdci oslavujte Boha.“ Jsou zde uvedeny tři typy hudebního projevu „žalmy, chvály a zpěvy“ (Ko 3,16). Podobně je tomu i v listě Efezským, kde je charakteristika hudebních projevů a pořadí při raně křesťanské bohoslužbě toto: „žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně“ (Ef 5,19). V obou shrnutích jsou žalmy uvedeny jako první. Žalmy pocházejí z židovského prostředí a křesťané je jako jedinečný poeticko-hudební výraz víry v Hospodina přejali do své bohoslužby s tím, že klíčem k jejich pochopení je sám Ježíš Kristus, neboť o něm i žalmy svědčí (L 24,44). Chvály a písně vznikaly do počátku v křesťanském prostředí jako vlastní tvorba Duchem obdařených věřících, třebaže i zde jim byly zřejmě předlohou jedinečné biblické žalmy (srov. 1 K 14,26). Kde se rozvíjí zpěv a hudba, tam je při díle Duch svatý, neboť on je zdrojem inspirace v tvorbě, ve které se setkávají dar víry a dar umění, hluboký duchovní prožitek i schopnost poetického a hudebního tvoření. Duch svatý jako tajemný zdroj inspirace je přítomen při tvorbě nových písní. Projevuje se jeho skryté působení, když taková píseň vzniká a skládá se její text nebo se rozvíjí melodie. Ale on musí být i v srdci těch, kteří píseň zpívají. Teprve Duchem svatým se stává píseň v pravém slova smyslu písní duchovní. Tak jako má být otvírána často Bible, abychom slyšeli Kristovo slovo, tak má být otvírán i častěji zpěvník, abychom mohli Boha vděčné společně chválit.
Třetím znakem starokřesťanské bohoslužby je díkůvzdání. „Všechno cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze něho děkujte Bohu“ (Ko 3,17) „A podobně v listě Efezským zaznívá výzva: „Vždycky za všechno vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5, 20). Pro děkování Bohu skrze Krista nebo v jeho jménu je užit řecký výraz eucharistein, které znamená vděčně děkovat, vzdávat díky. Z tohoto slova se ujal výraz eucharistie pro svátost večeře Páně, jejíž důležitou pevnou součástí je právě děkovná modlitba, tzv. eucharistická modlitba.
Není podstatné, zda tím apoštol Pavel skutečně má na mysli tuto jedinečnou děkovnou modlitbu při nedělní bohoslužbě nad chlebem a kalichem s vínem ve shromáždění, nebo jde spíše o stálé projevování vděčnosti Bohu věřícího během týdne, bez ohledu na to, jaký je právě den. Stálé žehnání, děkování a prosby na způsob Žalmu 63.: „Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně“ (Ž 63,5). Není zde totiž zřejmý jakýkoliv rozdíl mezi postojem víry křesťana během nedělní a sváteční bohoslužby a během rytmu všedních dní. Mezi posvátným prostorem kostela a jakýmkoliv jiným prostorem. Není rozlišení v tom, zda se jedná o bohoslužbu v nějaké zvláštní slavnostní liturgické podobě nebo o službu Bohu a lidem ve všedních dnech (srov. Ř 12. kap.) O bratru dr. Karlu Farském se tradovalo, že jeho liturgická služba byla sice spojena s určitou vznešeností, ale současně působil zcela lidsky přirozeným a bezprostředním dojmem. Jak se projevoval za stolem Páně, tak se projevoval i v životě.
Přesto pro křesťany prvních dob měla společná bohoslužba a pravidelná shromáždění jedinečný a nenahraditelný význam (Žd 10,25). Byla neobyčejnou a vyhledávanou příležitostí k čerpání z bohatství Kristova slova, ke společné chvále a zpěvu i vděčnému děkování Bohu za Ježíše Krista, za jeho lásku, spásu a pokoj.
Ať i my dokážeme v naší církvi a v našich náboženských obcích ve společných shromážděních čerpat z bohatství Kristova slova, z bohatství písní i z bohatství svátostného života s Kristem. K tomu nám, Bože, dávej milost a blízkost svého Ducha. Amen.