Kázání bratra patriarchy v Bystřici na evangelickém Dnu církve v červnu 2026.

Sestry a bratři,

dnešní bohoslužebné shromáždění se koná v časové blízkosti svátku apoštolů Petra a Pavla. Zjednodušeně vyjádřeno: k apoštolu Petrovi se přihlašují římskokatoličtí křesťané a odvozují od něho svoji starobylou instituci papežství. Evangeličtí křesťané mají zase vřelý vztah k apoštolu Pavlovi. Reformátor Martin Luther vytěžil své učení o ospravedlnění pouhou vírou a milostí právě z apoštola Pavla a jeho listů Římanům a Galatským. Přestože apoštol Petr a apoštol Pavel jsou dvě různé osobnosti, avšak jedné církve. Ve svědectví z listu Galatským, které jsem zvolil, poznáváme jejich vzájemný vztah. Vidíme, že Petr a Pavel byly samostatné osobnosti bez vzájemné závislosti na sobě. Petr měl vůdčí postavení mezi Dvanácti a byl důležitou autoritou v jeruzalémské obci. V rámci křesťanů z židů. Pavel si získal uznání jako horlivý misionář mezi pohany a mnohými národy. I jejich povolání a setkání s Kristem bylo různé. Apoštol Petr se setkal s Ježíšem Kristem během jeho pozemského života. Šel s ním celou cestu od chvíle, kdy ho povolal jako rybáře od Galilejského jezera. Ale mohl ho poznat nejen během pozemského života, ale i po jeho vzkříšení. Pavel neznal Ježíše „podle těla“, ale poznává ho jako vzkříšeného a vítězného u Damašku (1 K 9,1;1 K 15,8).

Pavel přijal evangelium přímo od Krista, jak to připomíná a dokládá v listě Galatským. „Ujišťuji Vás, bratři a sestry, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem jej nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus“ (Ga 1,11-12). Pavel zažil evangelium bytostně ve svém životě. Křesťanství není jenom učení o morálce, osvojit si určitá morální pravidla a hodnoty, i když to je jistě důležité. Ale křesťanství je především setkat se s mocí evangelia, jehož zdrojem je sám živý Kristus. Na Pavlovi se evangelium projevilo v jeho obrácení. Ale obrácení není vnější změna, nýbrž vnitřní proměna. Jaký byl Pavel před setkáním s Kristem a jaký byl potom? Nejdříve patřil k fanatickým nepřátelům Krista a jeho církve (Sk 8,3), a pak jeho nejoddanějším služebníkem, který je ochotný pro něho spolutrpět (Ko 1,24). A o to jde v dnešním křesťanství: zažívat moc Kristova evangelia ve svém životě, která se projevuje vnitřní proměnou. Uvědomovat si, že jen Kristova ničím nezasloužená milost nás staví na nohy a otevírá nám nové životní perspektivy, které jsme dosud neviděli. Proto také apoštol Pavel si uvědomoval, že vše dobré v něm působí Boží milost (1 K 15,10), a tím byl také tak pokorný (1 K 15,9). Nebyl tím, kdo se vyvyšuje svojí velkou vírou a hlubokým poznáním nad druhé. Věděl, že bez Boha a jeho milosti by nebyl ničím. Někdy se můžeme cítit ve své víře a v církvi již unavení, rozmrzelí, příliš zahlceni úkoly, povinnostmi a starostmi. Vytrácí se nám radost a činíme již mnohé ze setrvačnosti a zvykovosti. A pak je dobré si vzpomenout na svůj život, který jsme žili před svým obrácením, jaký byl náš prázdný sebestředný život, než jsme poznali Krista, než vstoupil do naší cesty jako Pavlovi u Damašku, kdy nám s láskou řekl: „Jdeš nesprávným směrem, přesně opačně, než bys měl jít.“ A když nemáme ve svém životě za sebou takové období životní krize a naše cesta víry s Kristem má od dětství plynulejší charakter, pak je důvod k vděčnosti, že nás Bůh ušetřil nějakých těžkých životních omylů a pádů.

Pavel po svém obrácení se stal služebníkem Kristovým. V dějinách církve a v Božím plánu šíření evangelia lidem z mnoha národů zaujímá Pavel zcela jedinečné a výjimečné postavení. Bůh ho svou milostí vyvolil a povolal, jak to přímo takto podává: „Ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům“ (Ga 1,15-16). Vyvolení ještě před narozením „v těle matky“ připomíná proroky Izajáše (Iz 49,1) a Jeremjáše (Jr 1,4-10) i Jana Křtitele (L 1,15, srov. též Ž 71,6). Božím záměrem bylo, aby právě Pavel se stal nositelem Kristova evangelia, apoštolem s jedinečným úkolem, ale i mimořádně těžkým a náročným.

Tíže a náročnost tohoto apoštolského úkolu spočívá v odpovědnosti vůči Bohu, a ne ve snaze získat sice největší přízeň u lidí a zalíbit se jim. „Kdybych se chtěl zalíbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Ga 1,10), říká Pavel.

V antické rétorice existoval osvědčený úvod při vystoupení řečníka tzv. „příznivé naladění posluchačů“. To znamená nezačít svůj projev hned nějakou ostrou kritikou či výtkou posluchačů, kterou bychom si je hned odradili. I apoštol Pavel tento osvědčený úvod užíval ve svých kázáních i dopisech. Neznamená to však získat si a udržet si přízeň za každou cenu a zalíbit se vždy a všem posluchačům jako hlavní cíl. Přízeň davu si může získat i ten, kdo se svým projevem od pravdy zcela vzdaluje. A líbivost může znamenat podbízivost, to je, říkat vždycky jen to, co chtějí druzí slyšet. Být věrným služebníkem evangelia v každé situaci, navzdory různým náladám, proměnám, vlivům. O to šlo apoštolu Pavlovi. O to šlo také Janu Husovi, Martinu Lutherovi a mnohým dalším, kteří zakusili moc Kristova evangelia ve svém životě. Stali se jeho služebníky a nositeli evangelia pro druhé, aniž by hleděli na přízeň či nepřízeň mocných a oblíbenost či neoblíbenost u lidí. I my jsme pozváni být služebníky evangelia jako duchovní i laici, jako faráři i pracovníci církve a všichni věřící. A tento úkol nést Kristovo evangelium a dosvědčovat ho svým životem nás spojuje také jako křesťany z různých církví, tak, aby poselství záchrany v Kristu zbavovalo tíže a úzkosti lidské duše, aby toto poselství pravé radosti rozradostňovalo lidská srdce a hluboký pokoj prostoupil lidská nitra.

K tomu ať nám Bůh dopřeje svoji hojnou milost, sílu a požehnání! Amen.