Kázání bratra patriarchy na neděli Exaudi v kapli Farského koleje v květnu 2026.
V Janově evangeliu ve 14. – 16. kapitole se nachází tzv. Ježíšova řeč na rozloučenou. Její části jsou zařazeny v lekcionáři po Velikonocích před svatodušními svátky. Promýšleli jsme výroky o cestě, pravdě a životě (J 14,6), o zaslíbení příchodu Ducha pravdy a utěšitele (J 14,16-17) a také o sjednocení v lásce se Synem a s Otcem v Duchu svatém (J 14,23). Řeč na rozloučenou pronášel Ježíš v jeruzalémském večeřadle. A na tuto řeč na rozloučenou navazuje tzv. Ježíšova velekněžská modlitba, která je zaznamenaná v 17. kapitole Janova evangelia. Kde se Ježíš tuto modlitbu modlil? Mohl se ji modlit ještě v jeruzalémském večeřadle nebo také cestou do Getsemanské zahrady. Současně tato Ježíšova modlitba přesahuje čas a prostor. O Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě máme jen velmi krátké svědectví, které se týká jejího obsahu: „Otče, odejmi ode mne tento kalich, ale ne, jak já chci, nýbrž tvá vůle se staň“ (Mk 14,36; Mt 26,39; L 22,42). Naproti tomu tato Ježíšova modlitba zaznamenaná v Janově evangeliu je velmi obsažná, dlouhá a podrobná.
Tak jako v Getsemanské zahradě Ježíš svůj zápas vyhrál, je i tato modlitba v Janově evangeliu označována jako modlitba vítěze (J 16,33).
Obsah Ježíšovy modlitby, přesněji její úvodní přečtené první pasáže, má tři části a zaměření. Nejprve se Ježíš modlí za sebe, pak za učedníky a potom za celou církev a její jednotu.
Ježíš se modlí za sebe? „Otče, přišla má hodina, oslav svého Syna“ (J 17,1). Modlitba za sebe nemusí být výrazem sebestřednosti. I mnohé žalmy jsou přece prosbou jednotlivce, který prosí, aby mu Bůh dopřál zvítězit (Ž 116). A modlitby osobností z dějin křesťanství jsou také modlitby za sebe. Některé byly i zhudebněné a máme je v podobě písní ve Zpěvníku. Takovou modlitbou je prosba Františka z Assisi, aby ho Bůh učinil nástrojem pokoje (Zpěvník CČSH, č. 296). Nebo modlitba Tomáše Akvinského, aby mu Bůh daroval rozum, kterým bude hledat Boha a lásku, která ho bude přetvářet (Zpěvník CČSH, č. 298). V jiné z písní zase prosíme: „Pomoz mi, můj Pane, abych nežil planě“ (Zpěvník CČSH, č. 312). Člověk má myslet na sebe, na svůj úkol, na to, aby mohl obstát a k tomu je potřebná Boží milost a pomoc, která dává sílu k vítězství. Ježíš obstál, také my bychom měli prosit, abychom obstáli. Ježíš se modlí za druhé: „Za ně prosím“ (J 17,9 a). V modlitbě za druhé překračujeme sami sebe. V tom je velikost a důležitost přímluvné modlitby. K ní zaznívá řada výzev v Novém zákoně, v listech apoštolů (1Tm 2,1-4; srov. Jk 5,16 b). Vztah k druhým se také odráží v naší modlitbě za ně.
Dostáváme se k modlitbě za jednotu. Ježíš se modlí: „Nechť jsou jedno jako my“ (J 17,11; srov. 17,20-23). Uprostřed všeho rozdělení, oddělování se jedněch od druhých, vymezování se vůči nim, někdy i nevybíravým a hrubým způsobem, máme napomáhat k porozumění, svornosti a větší jednotě. A za to se modlit, jako Ježíš se za to modlí, když vidí rozdělený svět, rozdělenou církev, různá společenství a mezilidské vztahy. Stará moudrost to vyjadřuje takto: „Nesvorností velké věci se rozpadají a svorností naopak malé věci rostou“. Modlitba Ježíše Krista, tak jak ji zaznamenal evangelista Jan je zcela mimořádná a jedinečná. Je to jednak rozhovor Syna s Otcem. Je to také modlitba Velekněze, který přinesl nejvyšší oběť za druhé, za nás. A je to také modlitba Oslaveného, který přemohl svět.
Přesto i naše modlitba má svůj význam a důležitost. A to jak modlitba za sebe, za druhé, tak i za jednotu, která odráží tajemství Božího života v lásce.
Amen.