Kázání bratra patriarchy na Hod Boží velikonoční v dubnu 2026.
Sestry a bratři, velikonoční pokoj Vám všem!
I když kazatel pronese během své služby a života nespočet velikonočních kázání, přesto staneme-li před tajemstvím Kristova vzkříšení, vždy nás to musí naplnit hlubokou pokorou.
Písmo svaté a vyznání církve vyznívá zcela jasně a jednoznačně: „Bůh Otec vzkřísil svého Syna a Ježíš vstal z mrtvých“ a odvalený kámen a prázdný hrob je toho viditelným znamením. Ale přesto naše víra prochází někdy nejistotou a propadáme se do pochybností. Proto máme o velikonočních svátcích vždy znovu jedinečnou možnost pronikat hlouběji k tajemství Ježíšovy smrti na kříži a k jeho slavnému vzkříšení.
Na Hod Boží velikonoční se čte Janovo evangelium – oddíl z 20. kapitoly. V Janově evangeliu je zaznamenáno trojí zjevení Ježíše jako Vzkříšeného (J 21,14).
První se odehrává u hrobu v zahradě. K druhému dochází v Jeruzalémě v domě ve večeřadle. A místem třetí události je Tiberiadské jezero zvané také jako Genezaretské jezero v Galileji.
Hlavní postavou prvního vyprávění je Marie z Magdaly. Ve druhém je ústřední postavou apoštol Tomáš a ve třetím vystupuje apoštol Petr.
Jestliže bychom chtěli stručně vyjádřit, co pro tyto tři postavy znamenalo setkání se vzkříšeným Ježíšem, pak v případě Marie Magdalské je to cesta od pláče k radosti. Pro apoštola Tomáše to znamenalo cestu od pochybností k víře. A apoštol Petr překonává strach a získává odvahu z lásky k Ježíšovi. V tuto neděli na Hod Boží velikonoční je však naše pozornost soustředěna na Marii Magdalskou a na zahradu s hrobem, která je prostoupena jejím pláčem.
I když také zde vystupují učedníci a apoštolové Petr a Jan, přesto zde v Janově evangeliu má Marie ústřední roli a úkol.
Když Marie přišla k hrobu v zahradě velmi časně ráno, spatřila, že je hrob, do kterého byl Ježíš pohřben, odklopený a na vchodu do něj neležel kámen. Okamžitě to šla sdělit učedníkům. Dva z nich přišli, dokonce přiběhli. Ale Ježíše nenašli. O jednom z nich je dokonce řečeno, že když nahlédl do hrobové jeskyně, která byla prázdná, tak uvěřil. Ale někteří vykladači Bible to chápou tak, že uvěřil Marii, že někdo Ježíšovo tělo odnesl. Je zde řečeno, že se vrátili domů, neboť o vzkříšení dosud nevěděli (J 20,9). Návrat domů bývá v Bibli obrazem pro něco dobrého, správného, naplněného jistotou a pokojem. Zvláště když tento obraz vystihuje návrat k Bohu, k Ježíšovi. Ale v tomto případě se jedná o pravý opak. Návrat domů je zde jako rezignace na zájem o Ježíše, na jeho hledání. Je to výrazem jejich rezignace víry. Ježíš je pro ně již jen minulostí. Uzavírají se ve svém soukromí. I dnes pro mnohé lidi může být Ježíš jen dávnou minulostí, o kterém sice svědčí mnohé kříže u cest a vzácné obrazy, ale k dnešnímu životu má daleko. Člověk se uzavírá sám v sobě a nic, co ho přesahuje, nehledá.
Zcela jiný přístup je Marie Magdalské. Ona stále na Ježíše myslí a zůstává v zahradě u jeho hrobu. Její láska trvá. I když se láska někdy může proměnit v pláč, smutek a bolest, jako tomu bylo v případě Marie z Magdaly. Ale ona Ježíše stále hledá. Chtěla mu prokázat svou úctu i přesto, že ho svět odmítl, že byl lidmi potupen, zesměšněn a zabit. Podobně i jako další ženy, které přišly s vonnými mastmi v ranní čas ke hrobu, jak se o tom píše i v dalších evangeliích (L 24,1). „Koho hledáš?“ zaznělo k Marii během velikonočního rána. Cesta víry je jako proces stálého hledání. Marie hledala Ježíše, přesněji řečeno, Ježíše mrtvého, jeho zesnulé lidské tělo. Nenapadlo by jí hledat Ježíše živého. Nejen toho, kdo patří do minulosti, kdo jí dříve pomohl, kdo jí ukázal správný směr života. Nenapadlo jí hledat toho, kdo je živý v přítomnosti a toho, kdo je jako Otcem oslavený Syn Pánem nekonečné budoucnosti. Ježíš se dává poznat tomu, kdo ho hledá, jako to bylo v případě Marie Magdalské. Ale prorok Izajáš sděluje: „Dal jsem se nalézt těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali“ (IZ 65,1; Ř 10,20).
Ve velikonočním příběhu se dotýkáme velikého tajemství. Marie Magdalská první poznává vzkříšeného Krista a chce ho samou radostí obejmout, dotknout se ho. Už během pozemského života se chtěli mnozí lidé Ježíše dotknout (L 6,14), dokonce třásní jeho roucha (Mk 6,56). Dotknutí, či dotýkání například svatých soch bývá přičítán magický účinek a působení. Zde hranice mezi vírou a pověrou může být velmi nezřetelná. V případě Marie z Magdaly se jednalo o spontánní projev lásky a snahu zadržet Ježíše v tomto pozemském světě. Vzkříšení Ježíše však není návratem do tohoto našeho světa, ale odchodem do věčnosti k Otci mimo tento náš čas a prostor. Krista se nemůžeme dotknout, nemůžeme ho uchopit svými smysly a zmocnit se ho rozumem, ale můžeme k němu přistupovat pouze srdcem. Vyjádřil to církevní učitel Augustin ve svém velikonočním kázání, ve kterém uvažuje nad Ježíšovými slovy k Marii: „Nedotýkej se mě, dosud jsem nevystoupil k Otci“ (J 20,17). Hovoří o „dotýkání se srdcem“ velikonočního tajemství. „Dotknout se srdcem znamená věřit“ (Augustin, Velikonoční promluvy I., s. 183).
Ježíš dává Marii úkol, když jí říká: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu…“ (J 20,17). Ježíš hovořil o Bohu jako o Otci ve dvojí rovině. Jednak jako o svém Otci. Oslovoval ho: „Můj Otče“ (Mt 26,39). Jeho vztah k Otci byl zcela mimořádný. „Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30). Druhou rovinou je, že Bůh je Otec všech. Ve křtu jsme také my přijati za syny a dcery. Stáváme se v Kristu navzájem bratři a sestry. Zde vidíme, že Ježíš nemá na mysli jen jednotlivce Marii z Magdaly, apoštola Tomáše či apoštola Petra, ale současně společenství, svou církev. Právě na ní se má projevovat nejen kříž, ale i moc Ježíšova vzkříšení a nového života.
Sestry a bratři, ať velikonoční poselství o Ježíšovi vzkříšeném a živém na věky věků nám pomáhá v naší cestě od zármutku k radosti, od pochybností k víře a od obav a strachu k odvaze být jeho vytrvalými učedníky a věrnými svědky i v této době. Amen.