Kázání bratra patriarchy na Velký pátek v dubnu 2026.
Sestry a bratři!
Dvě jisté skutečnosti jsou o Ježíšovi všeobecně známé a uznávané. První fakt je, že Ježíš žil. A druhým faktem je, že byl ukřižován. Ježíš neodešel z tohoto světa přirozenou smrtí, nedožil se dlouhého věku, nezemřel – slovy Bible – „stár a sytý dnů“ (Gn 25,8; Gn 35,29; 1 Pa 23,1; 2 Pa 24,15; Jb 42,17). Tak zemřeli praotcové Abraham i Izák, králové David a Jojáda i věřící a trpělivý Job. Ježíš nezemřel ani nějakou nešťastnou náhodou. On byl obžalován, odsouzen a pak odstraněn násilnou smrtí. Důvodem jeho smrti bylo, že byl považován v oblasti náboženské za rouhače a v oblasti politické za vzbouřence. Byl ale ve skutečnosti Ježíš opravdu rouhačem, za kterého ho považovali Židé? A vzbouřencem, jak se jevil Římanům?
Důvodem Ježíšova odsouzení byl jeho spor o pojetí Boha. Jinak chápal a představoval Boha Ježíš, jiné pojetí Boha a nejvyšší náboženské autority měli Židé a jiné zase Římané. Podle Ježíše je Bůh Bohem osobním, který je láska. Pro Židy je jím Bůh zákona, přesněji sám zákon, který určuje, co je správné a co nikoliv, a za co má být člověk odsouzen a potrestán, když tento zákon nedodržuje a přestupuje. Pro Římany byl nejvyšším božstvem císař. Panovníkovi a všemocnému vládci měla být vzdávána nejvyšší úcta. V tomto náboženském konfliktu stál na jedné straně Ježíš a jeho představení Boha lásky a na druhé straně náboženství zákona neúprosné spravedlnosti a pak pozice Římanů s jejich politickým bohem – kultem moci a síly božského císaře. Je jasné, že tento spor a konflikt byl hluboký, nesmiřitelný a zásadní. Podle židovského pojetí byl Ježíš rouhač proti Bohu a z římského pohledu se jevil jako vzbouřenec proti státu. Ježíš již během svého pozemského života byl ve sporu s židovskými farizeji a zákoníky o výklad Zákona. Byl pro své jednání obviňován, že porušuje svým jednáním Zákon. Během pašijových událostí se tento spor vyostřil. Navíc se k němu připojilo další obvinění, že Ježíš předpovídal pád a zničení jeruzalémského chrámu. Vedle zákona byl právě chrám další jistotou židovského náboženství, zejména pro velekněze a kněze. Vrcholným obviněním bylo, že se Ježíš označoval za Božího Syna a za Syna člověka z Danielovy apokalypsy. A sám takto o sobě hovořil.
Pašijový příběh podle Matouše popisuje tento vrcholný moment náboženského sporu mezi Ježíšem a tehdejším vrcholným orgánem židovskou radou takto: „Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání“. Velekněz Kaifáš se dotázal shromáždění, které tvořili zákoníci a starší. „Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti!“ (Mt 26,65-66).
Ježíš byl tedy chápán jako rouhač a byl odsouzen za rouhání se proti Bohu. Rouhání znamená urážení Boha, jeho tupení, hanění a zlořečení mu. Podle Mojžíšova zákona měl být takový člověk odsouzen k smrti. V knize Leviticus je uvedeno: „Kdo bude lát Hospodinovu jménu, musí zemřít.“ (Lv 24,16/24,10-16/; srov. Nu 15,30). Člověk se různými způsoby může rouhat Bohu a znevažovat ho myšlenkami, slovními výroky i jednáním. Činí tak někdy z hořkosti ze zklamání i nevědomě. Ale klást Bohu palčivé otázky, prožívat pochybnosti a nejistotu, to není rouhání, ale může to být upřímný zápas víry. Rouhání je to, o čem mluví prorok Izajáš: „Vždyť bloud mluví bludy a jeho srdce páchá ničemnosti, dopouští se rouhání a scestně mluví proti Hospodinu“ (Iz 32,6).
Ježíš byl židovskou radou odsouzen za rouhání, neboť se podle ní stavěl na Boží místo. Prohlašoval se za Božího Syna (srov. J 5,19; J 10,36). Běžně kněží nesměli roztrhnout své roucho. Podle Mišny mohl však velekněz roztrhnout své roucho v mimořádně závažné situaci. To velekněz Kaifáš učinil, aby tak dal najevo rozhořčení a pohoršení nad Ježíšovým rouháním.
Na Ježíšovi však nebyl vykonán trest za rouhání. Tím by mělo být ukamenování (srov. Lv 24,16). On však umírá podle římského práva jako vzbouřenec na kříži. Provinil se proti římskému státu. Skončil jako politický zločinec. Vykonavatelem trestu byla římská moc, kterou představovali vojáci. Římští vojáci vystupují v pašijových událostech. Zřejmě to byli také oni, kteří ho v Getsemanské zahradě zatýkali (srov. Mt 26,55). Tuto moc římského impéria představuje Pilát Pontský, který nakonec vyslovil poslední slovo a vydal Ježíše, aby byl ukřižován (Mt 27,26). Je to zvláštní ironie, že Ježíš zemřel jako politický vzbouřenec a narušitel pořádku státu. Vždyť Ježíš proti Římanům nikdy nevystupoval, nevyzýval k otevřenému boji a vzpouře proti nim. Nakonec přesto skončil na kříži vedle vzbouřenců (Mk 15,7) či povstalců (Mt 27,38; 27,44). Ježíš neprosazoval svou vizi Božího království spravedlnosti a dobra násilím. Každé prosazování říše spravedlnosti a dobra násilím již samo o sobě takovou vizi činí nevěrohodnou. Ježíš nevyzýval k násilí a nenávisti, ale k lásce vůči všem, i vůči nepřátelům. Nevede na smrt druhé jako vládci a diktátoři světa, ale sám za druhé a za svět umírá. Ježíš byl odsouzen za rouhání z hlediska židovského zákona a za vzbouření podle římského práva.
Rouhání se však ve skutečnosti nedopustil Ježíš, ale jeho soudci – velekněží, rada i lid. Naplnilo se tak slovo Žalmu 35: „Rouhali se, šklebili se škodolibě a cenili na mě své zuby“ (Ž 35,16) a jak to je viditelně podáno středověkými malíři zobrazujícími Ježíšovo odsouzení a ukřižování, na kterého se šklebí tváře zfanatizovaného davu.
Ježíš se nedopustil vzpoury, té se dopustil Barabáš (Mk 15,7; srov. L 23,19.25), který nakonec na svátek lidu byl propuštěn a získal svobodu. Ježíšovi nešlo o povstání proti někomu a proti něčemu, ale o povstání člověka k pravé důstojnosti a o povstání k novému životu. Pašijové události odkrývají svět a lidi v jejich kritické situaci: Ani náboženské autority církve ani politické autority světa nejsou samy o sobě zárukou pravého poznání Boha a života v právu, spravedlnosti a dobru.
Toto poznání nás přivádí k velké pokoře, k spolehnutí se na Ježíše a k vděčnosti za jeho trpící a vítěznou lásku projevenou na kříži. Ať nás velikonoční poselství obdarovává novou silou víry, abychom povstávali ze všech svých klopýtnutí k důstojnému životu Božích synů a dcer. Ať i přes všechny nejistoty, bolesti, utrpení a stíny smrti kříže, dopadající na náš svět, neztrácíme nikdy naději, že pro Ježíše, který se za nás obětoval, dá nám Bůh s ním povstat k novému životu, který již nepomine. Amen.