Kázání bratra patriarchy Tomáše Butty na 3. neděli v postní v březnu 2026.
Na třetí postní neděli připadá čtení z Janova evangelia o setkání samařské ženy s Ježíšem. K Bibli, abychom jí porozuměli, můžeme přistupovat různými způsoby. Osvědčený způsob, který se uplatňoval ve starověku a rozvinul se ve středověku, je rozlišení historického a duchovního smyslu, nebo také doslovného a obrazného. Duchovní smysl se pak ještě rozlišuje na alegorický, morální a eschatologický. Jednodušeji vyjádřeno: Co znamená biblické svědectví pro naši víru, lásku a naději?
V případě našeho čtení ze 4. kapitoly Janova evangelia se jedná o příběh zasazený do naší historie, do konkrétního času a místa. Na druhou stranu jeho poselství přesahuje čas a prostor.
Jedná se o dobu starověku na počátku našeho letopočtu, o území Samaří, městečko Sychar ležící nedaleko Šekemu, 76 km od Jeruzaléma. Postavy příběhu jsou Ježíš, učedníci, samařská žena a Samařané. Děj se odehrává tak, že učedníci odcházení něco nakoupit do města. Ježíš jako unavený poutník přichází ke studni, kde je samařská žena. Žádá od ní napít a rozvine se mezi nimi rozhovor.
Základní reálií v příběhu je voda. Zkušenosti z nedostatku vody přivádějí člověka k vědomí závislosti. Voda je tím, co je nepostradatelné k životu. Voda je darem. Voda je současně obrazem věčného života. Studna je obrazem v Písni písní: „Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanonu“ (Př 4,15). U proroka Izajáše je užit obraz pramenů spásy (Iz 12,3). V Šestidílné Bibli kralické je na jedné straně hmotnou reálií voda a na straně druhé je obrazem spásy ve vzájemném propojení. Samařanka šla pro vodu hmotnou a nalezla vodu duchovní (Šestidílná Bible kralická s. 2 347).
Duchovní význam pro poznání víry soustřeďuje naši pozornost na osobu Ježíše, se kterým se Samařanka setkává. Přichází v pravé poledne jako poutník, kterého zmáhá únava a zakouší žízeň. Boží moc se skrývá v Ježíšově slabosti. Ježíš je v události postupně poznáván jako prorok (J 4,19) se schopností nahlížet druhým do nitra a života. Pak se o něm hovoří jako o Mesiáši, který má přijít (J 4,25). Nakonec je Samařany vzýván jako Spasitel světa (J 4,42) – Salvator mundi (Vulgata).
Morální výklad či takový výklad, který povzbuzuje ke skutkům lásky, můžeme spatřovat v tom, že žena dává poutníkovi napít. Nepřátelství mezi Židy a Samařany ztrácí svůj osten, když se jedná o konkrétního člověka, který potřebuje pomoci. Samařanka naplňuje skutek milosrdenství. „Žíznil jsem a dali jste mi pít“ (Mt 25,35).
V repertoáru hudebního souboru Spirituál kvintet je píseň „Poutník a dívka“, která obsahově vychází z této biblické události. Nachází se i ve zpěvníku Svítá č. 163. V písni Spirituál kvintetu je ještě jedna závěrečná sloka navíc. Je tam apokryfní prvek, kdy žena, která dala poutníkovi napít, byla odměněna zázračným způsobem, že obyčejný džbán „zazářil kovem ryzím“, proměnil se ve zlato. V biblickém příběhu však žena nebyla odměněna zlatem, ale mnohem větším darem a odměnou. Džbánu či vědra si žena vůbec nevšimla (J 4,28).
A v čem spočívá naděje vyplývající z tohoto příběhu a rozhovoru Ježíše se Samařskou ženou? Je tím vize sjednocení lidí v pravé úctě k Bohu, bez pozemských chrámů, bez rozdělení mezi věřícími, bez odlišování v jejich rituálech, neboť pravá bohoslužba bude v Duchu a v pravdě (J 4,23). Je to výhled k budoucímu Božímu království, ale současně se s Ježíšem již tato skutečnost dotýká naší přítomnosti.
Postní čas je cestou k uvědomění si závislosti na vodě a hmotných skutečnostech, které k našemu životu potřebujeme, a jsou pro nás nezbytné. Současně je postní čas duchovní cestou ke studni nevyčerpatelného dobra a prameni spásy v Kristu. Amen.