Mt 24,36-44 O onom dni a hodině neví nikdo

Adventní kázání bratra patriarchy z přelomu listopadu a prosince 2025.

Sestry a bratři,

přeji vám všem milostí a pokojem naplněný advent!

Opakování adventu v církevním roce je jako návrat na začátek. Od loňského adventu jsme prošli liturgickým rokem a zase došli zpět na začátek k adventu. Co všechno se v tomto období odehrálo! Co vše jsme prožívali ve svých životech, v dějinách naší země, ve světě, v naší církvi! Opět se před námi adventem otevírá naděje, že se přiblížíme více ke Kristu a jeho království, přesněji řečeno, že se on přiblíží k nám.

Advent podle křesťanského chápání zahrnuje v sobě trojí příchod Krista – minulý, přítomný i budoucí. Ten první příchod v minulosti znamená, že Kristus již přišel na tento svět (J 16,28), že věčné Slovo se stalo tělem (J 1,14) a s ním přišlo světlo (J 12,46). O Vánocích si budeme znovu přibližovat, jak a za jakých okolností Ježíš přišel do tohoto světa, jak se narodil. Ten třetí přítomný příchod je duchovní. Ježíš k nám přichází ve svém slovu (Mt 7,24) v Duchu Božím (J 16,13), v daru svátostí, jako je jedinečná svátost večeře Páně (Zj 3,20). Přichází mezi nás tam, kde je shromážděna jeho církev (Mt 18,20). Setkáváme se s ním v tichu, v modlitbě, i dalšími způsoby a cestami k nám neviditelně přichází.

Ten budoucí tzv. druhý příchod Krista je nejzáhadnější. I když v případě prvního a třetího příchodu to není snadné pochopit a není to možné bez postoje víry. Přesto ten druhý budoucí příchod Ježíše Krista na konci věků je obestřen největším tajemstvím. Vyjadřuje to výrok: „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi ani Syn, jenom Otec“ (Mt 24,36; Mk 13,32 srov. Sk 1,7).

To, že o tom neví nikdo z lidí, je celkem pochopitelné. I když víme jako lidstvo mnohé, to počáteční, týkající se vzniku světa, ale i to úplně konečné – jeho poslední smysl se vymyká našemu poznání. Andělé jako stvořené duchovní bytosti to také nemusejí znát. Ale to, že to Syn neví, je velmi zvláštní! Dokonce v některých rukopisech jsou slova „ani Syn“ vynechána. Jiní teologové a novozákonní badatelé naopak říkají, že právě to jsou autentická slova Ježíše a potvrzují jeho lidství. Podle církevního učitele Augustina ono Synovo „neví“ znamená, že to Ježíš v tu chvíli nechtěl svým učedníkům oznámit, ale jako Boží Syn to věděl. Podle dalších vykladačů se výrok vztahuje jen k době, kdy Ježíš byl na zemi, ale když se vrátil opět do své slávy, tak o svém druhém příchodu a jeho načasování jistě ví. Jan Hus při výkladu tohoto Ježíšova výroku zdůrazňuje tajemství posledních věcí světa. A podobně i Jakoubek ze Stříbra říká, že čas světa a jeho dovršení je záležitost Boží a ne lidská.

V oddíle podle Matouše v Lekcionáři A, který čteme na 1. neděli adventní v letošním roce jsme vyzýváni k bdělosti. V tomto oddíle či části řeči Ježíše se vyskytují tři tituly, kterými se on sám označuje. Jsou jimi Syn, Syn člověka a také Pán.

Syn je označení z již promýšleného výroku. Na jeho pozadí jsou rodinné vztahy. Vztah otce a syna, který nám přibližuje vztah Ježíše jako Syna ke svému Otci v nebi. „Všechno je mi dáno Od Otce, nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn …“ říká Ježíš na jiném místě v Matoušově evangeliu (Mt 11,27; srov. J 5,19-20). Nepředstavujme si hned složité, komplikované a někdy velmi napjaté rodinné vztahy mezi rodiči a dětmi. Někdy různá zprvu drobná nedorozumění přerůstají časem v hluboké odcizené. Ale nemusí být chyba jen na dětech, nýbrž i na rodičích. I nejlepší rodiče mají své mezery a nedostatky. O tom, jaký je Bůh Otec se dovídáme z Bible. A on je skutečnou a pravou láskou (1J 4,8). Ježíš jako Syn naplňuje Otcovu vůli, neboť zná jeho moudrost, spravedlnost a lásku přijímá a sdílí jeho záměry. Je plně s ním sjednocen.

Titulem „Syn člověka“ se Ježíš častěji označoval. „Až přijde Syn člověka …“ (Mt 24,37). V souvislosti s jeho druhým příchodem znamená tento titul nastolení vlády lidskosti. Dějiny lidstva jednáním mnohých vládců jsou poznamenány tvrdostí, násilím, hrubou mocí, krutostí, bezohledným jednáním bez soucitu. Naproti tomu Ježíšovo království přinese lidskost v jejím jasu, vznešenosti a ušlechtilosti v plném rozvinutí a vše temné, kruté, bezcitné, nebude mít v tomto budoucím království žádné místo.

Třetí titul je Pán. „…nevíte, v který den váš Pán přijde“ (Mt 24,42). Výraz „pán“ se dá neformálně lidově vyjádřit jako „šéf“. Tak to také někteří činí, když o Bohu mluví jako o „Nejvyšším šéfovi tam nahoře“. Šéfové mohou budit v zaměstnání obavy, když nečekaně vstoupí někam na kontrolu. Mohou být proto neoblíbeni a vzdáleni druhým. Lidé by nejraději nad sebou žádné šéfy neměli a nechtějí podléhat nějaké autoritě, někomu „tam nahoře“. Někteří se cítí být šéfy sami sobě a nad nimi již nikdo není. Je jistě zkušenost se špatnými šéfy a lidskými selhávajícími autoritami. Přesto každá organizace potřebuje vedení. Avšak všichni šéfové, páni, vlastníci, zaměstnavatelé, bossové, ředitelé, nadřízení jsou jen dočasnými, ale skutečný majitel a Pán všeho teprve přijde.

Jestliže první titul se vztahuje k rodině, druhý k lidstvu a jeho dějinám, pak třetí k pracovnímu prostředí a služebním vztahům, a tím i k církvi.

Právě všude tam, se má projevit naše adventní očekávání příchodu a blízkosti Ježíše Krista – v rodinách, ve světě, v pracovním prostředí, v církvi. Advent v rodinách znamená spolehnutí se, že se má prosadit skutečná láska a prostoupit naše všelijak pošramocené vztahy.

Advent přináší do světa naději, že nad krutostí útiskem či lhostejností ke zlu, získá vládu lidskost. A v pracovním prostředí a lidském uskupení, a především v církvi máme vědět o tom, že tou pravou, jedinou a spolehlivou autoritou je Ježíš.

V čase adventu odevzdejme vše do Boží milosti a očekávejme s vírou, že náš Pán jistě přijde. Amen.