Kázání k 100. výročí Sboru dr. Karla Farského ve Vysokém nad Jizerou – 20. září 2025.

Biblické texty: Sk 7,44-50; J 4,19-24

Sestry a bratři,

setkáváme se dnes k slavnosti 100. výročí Sboru dr. Karla Farského ve Vysokém nad Jizerou. Je to pro nás důvodem, abychom promýšleli, jaký význam má chrám, kostel, sbor pro nás dnes.

Základní charakteristika chrámu je vyjádřena Božím výrokem skrze proroka Izajáše: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby“ (Iz 56,7). Cituje jej také Ježíš, když navštívil jeruzalémský chrám (Mt 21,13).

Církevní otec Jan Zlatoústý v jednom ze svých kázání říká: „Nejkrásnější ozdobou chrámu je ticho a pokoj.“

Mistr Jan Hus podrobně vykládá smysl chrámu ve své české Postile, kde na konci jsou jeho kázání k posvěcení kostela. V návaznosti na slova Kristova říká, že kostel je domem ustanoveným a posvěceným k modlitbě (Postila, s. 453). Je určen pro chválu a čest Bohu, aby se v něm kázalo Boží slovo, sloužily mše, bylo zakoušeno Boží odpuštění a byly pronášeny modlitby za hodné věci (Postila, s. 452-453).

Jan Amos Komenský označuje chrám jako „dílnu zbožnosti“. Podle něho mají být chrámy všude, kde bydlí lidé. V malé vesničce k tomu má být určen jen soukromý domek, zato v lidnatých místech má být chrámů dostatečné množství (Obecná porada III., s. 361). Podle Komenského se nevyžaduje žádná stavební nádhera, jen pěkný vzhled a nedotčenost světskostí.

Jak chápal chrám dr. Karel Farský, který s tímto sborem v Krkonoších je spojen a který je označen jeho jménem? Podle Farského je Bůh všudypřítomný a nelze jej omezovat na prostor kostela. Proto je možné slavit bohoslužbu pod širým nebem v přírodě. Příroda a celý vesmír je Božím chrámem. Farský k tomu ovšem říká, že příroda může být někdy nevlídná. Kvůli tomu je potřebné mít zázemí, které je chráněné, uzavřené, útulné. Proto je potřebný chrám zbudovaný lidskýma rukama (Postila, s. 72-73). Chrám podle Farského však není cílem, ale je sváteční školou víry pro každodenní život.

Pro 100. výročí zdejšího sboru jsem zvolil čtení z proroka Izajáše z 66. kapitoly. V tomto Božím slově slyšíme dvě důležitá sdělení, která se týkají chrámu. To první je, že žádný chrám neobsáhne Boží velikost a vyvýšenost, neboť Bůh přesahuje vše. A současně to druhé poselství nás ujišťuje, že Bůh se sklání k pokorným.

Podle proroka Izajáše chrám neodkazuje sám k sobě, ale k tomu, který převyšuje vše. K tomu, jenž je stvořitelem nebe a země (Gn 1,1). Jeruzalémský chrám, ale i úchvatné středověké křesťanské katedrály či nádherné barokní chrámy chtěly napodobit svojí architekturou stavbu vesmíru – klenbu nebes a krásu a dokonalost Bohem zamýšleného světa. Lidská díla jsou jistě pozoruhodná, ale přesto proti vesmíru je každá lidská stavba jen velmi omezeným a pomíjejícím dílem. To si uvědomoval již král Šalomoun, který byl vyvolen k vybudování velkolepého chrámu v Jeruzalémě. Ve svojí modlitbě při posvěcení dokončeného chrámu se vyslovuje takto: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1 Kr 8,27). A apoštol Pavel pronesl ve městě Athény, kde bylo množství pohanských svatyň a chrámů, tato slova: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli“ (Sk 17,24). Ani Karlu Farskému, který podporoval stavbu nových sborů, nešlo o omezování Boží všudypřítomnosti v soukromém uzavřeném a vymezeném prostoru. Mimochodem Farský se s velkou pozorností zabýval vesmírem, sledoval nové vědecké objevy i filozofické úvahy. A tvoření a řád v přírodě chápal jako jeden z projevů Boží moci a moudrosti. On chtěl stavbami sborů vytvořit důstojné prostředí pro modlitební usebrání, pro hlásání slova a slavení liturgie a svátostí. Přál si, aby naše sbory byly místem setkávání sester a bratří v Duchu Kristově, v přátelském, laskavém a pokojném duchu.

Podle proroka Izajáše žádný lidský chrám neobsáhne a nepostihne Boží vyvýšenost, a přesto se Bůh sklání k těm pokorným.

Podle zásady výkladu Písma Písmem je možné určité místo v Bibli pochopit pomocí podobného místa. Klíčem k pochopení a objasnění poselství našeho čtení z 66. kapitoly knihy proroka Izajáše je verš 15. z 57. kapitoly: „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: "Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných“ (Iz 57,15).

V době působení proroka Izajáše izraelský lid ztratil království, ztratil chrám, ztratil zemi, žil podmaněný v babylónském zajetí. Jeho neblahou situaci vystihují výrazy jako „utištěný“, „ubitého ducha“. V Bibli kralické jsou výrazy „chudý“ a „skroušeného ducha“. Je to vykládáno tak, že se jedná o pokorného člověka. A právě k takovým pokorným lidem se Bůh snižuje, sklání, a je v jejich blízkosti (Ž 22,25; Ž 51,19).

Právě tehdy, když je člověk v tísni, když prožívá těžkosti, prochází zkouškami, je mu Bůh nablízku. Ale je s ním proto, ne aby se stále trápil, aby prožíval neustálou tíseň, aby ho zkoušky zlomily, ale proto, aby mu daroval svobodu, posilu a radostnou naději. Jak to slyšíme z úst proroka Izajáše: „…abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných“ (Iz 57,15).

Poselství proroka Izajáše zní k nám zřetelně: Ten, který převyšuje vše, je s těmi pokornými.

I tento sbor zasazený do zdejší horské krajiny odkazuje k tomu, který přesahuje vše. A současně ukazuje k tomu, který se k nám v Ježíši Kristu s láskou sklání. Chce nás posilovat a povzbuzovat svým slovem a otevírat ve svátostném stolování všem pokorným přístup ke svému věčnému království. Takovou víru měl bratr dr. Karel Farský, a k takové víře jsme zváni dnes i my. Amen.