Kázání bratra patriarchy v srpnu 2025.
Sestry a bratři,
ze všech biblických čtení pro 9. neděli po svatodušních svátcích jsem vybral epištolní čtení z listu Židům z 11. kapitoly. Tato 11. kapitola pojednává o víře. V řeckém i kralickém textu vynikne toto obsahové zaměření již na první pohled. Jedná se o tzv. anaforu, kdy každá věta začíná stejným slovem, aby tak toto klíčové slovo a téma bylo zvýrazněno. V Českém ekumenickém překladu Bible to není takto patrné. Tato jedenáctá kapitola je obsahově velmi bohatá a vyskytuje se v ní celá řada jmen biblických svědků. Existuje například starší sbírka kázání kazatele z Církve bratrské Jana Urbana, kdy na každý verš či obsahově blízké verše vytvořil jedno kázání a 11. kapitola se tak stala inspiračním zdrojem celé knihy (Jan Urban: Svědkové víry, Praha 1984). Na začátku 11. kapitoly je známá definice víry. V Bibli kralické zní: „Víra pak jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných“ (Žd 1,1). V Českém ekumenickém překladu Bible verš zní: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“. Jedná se o definici víry, která se vyskytuje ve spisech řady autorů a ve věroučných křesťanských textech. Najdeme ji v našich Základech víry jako biblickou argumentaci u otázky č. 100 Co je víra? (ZV CČSH, s. 54). Je uvedena hned jako první biblický citát.
Církevní otec Augustin spojoval víru s nadějí a především s láskou, na základě výroku apoštola Pavla, že pravá víra se uplatňuje láskou (Ga 5,6). Mistr Jan Hus také učil a kázal, že pravá víra má být naplněna láskou a láskou se projevovat, ale také, že víra má vztažnost k pravdě, nejvyšší Pravdě, kterou je Ježíš Kristus. Německý reformátor Martin Luther posílil vědomí osobní křesťanské víry jako osobního vztahu k Bohu v Kristu. Každý věří a důvěřuje Bohu sám za sebe, nikdo nás nemůže nahradit. Tato osobní víra je naprostá důvěra v Boží milost a to, co pro nás Bůh v Kristu učinil. Ekumenický teolog Hans Küng rozlišuje náboženskou víru a pozitivní životní důvěru. Jsou lidé, kteří mají náboženskou víru, ale nemají pozitivní životní důvěru. Pak jsou ti, kteří nemají náboženskou víru, ale mají pozitivní životní důvěru. Pak jsou ti, kteří nemají ani náboženskou víru ani pozitivní životní důvěru. Ideálním spojením je náboženská víra a pozitivní životní důvěra. Někdy se rozlišuje víra, naděje a láska tak, že víra se vztahuje k minulosti, naděje k budoucnosti a láska k přítomnosti. Jedná se však o víru v Boha, který propojuje minulost s budoucností v přítomnosti, neboť je věčně přítomnou láskou.
Zůstaňme u našeho dnešního biblického svědectví o víře z listu Židům, u biblického oddílu z Bohoslužební knihy. Mohli bychom rozlišit v našem biblickém oddíle, že se víra vztahuje k minulému, k přítomnému i budoucímu. To minulé je počátek stvoření, to přítomné je životní putování světem, podobně jako Abraham takto putoval po této zemi. A to budoucí je nebeská vlast, nebeské město, to, co je za hranicemi našich lidských zkušeností a představ. K této nebeské vlasti upínali svoji víru mnozí svědkové. Nejzazší minulost je tajemství počátku světa. Počátek všech počátků či počátek před počátkem. Odpověď na otázku počátku všeho dává Písmo. Počátek všeho je v Bohu, který sám je bez počátku, neboť je věčný. Bůh tvoří svým slovem (Gn 1. kap., Ž 33,6). „Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného“ (Žd 1,2). Tuto biblickou víru sdílí i pisatel listu Židům. Víra umožňuje nahlédnout do tohoto tajemství počátku, porozumět mu (Bible kralická), chápat ho (ČEP). Pisatel listu Židům v souvislosti s počátkem světa hovoří o Božím slovu, o světech a o založení. Jsou uvedeny světy v množném čísle. Existuje nespočet světů, ale také věků, jak to vyjadřuje řecký výraz (aión). Tyto světy jsou založeny, doslova utvořeny, uspořádány. Je to i v knize Genesis ve zprávě o stvoření, že Bůh vkládá do něho svůj řád. Stvoření znamená nejen cestu od neviditelného k viditelnému, od nicoty k plnosti, od smrti k životu, ale i cestu od chaosu k řádu. Náš pohled víry směřuje k počátku, ve kterém můžeme tušit, rozpoznávat a spatřovat Boží moc, ale i lásku.
Víra se vztahuje též k tomu, co je přítomné. Pisatel listu Židům připomíná postavu praotce Abrahama a jeho manželku Sáru. Jsou to lidé, kteří v přítomné chvíli žijí z víry jen v Boží slovo, z toho, co jim Bůh slíbil, zaslíbil. Nic jiného nemají. Abraham odešel ze své původní země, kde měl určitou zajištěnost, ale novou zajištěnost ještě nenašel. Je označován jako „cizinec“. Je poutník na zemi. Bůh mu také slíbil, že bude otcem velikého národa, ale on byl již starý a žádné potomky se svojí ženou Sárou neměli. Právě víra v Boží slovo ho nesla a umožňovala mu vidět přítomnost bez zvláštních vyhlídek ve světle tohoto Božího slibu, kterému uvěřil.
Pohled víry se vztahuje i k tomu budoucímu, co přesahuje vše pozemské. Pisatel listu Židům mluví o těch, kteří se ve svém životě žádných splněných nadějí nedočkali. A přece víru neztratili, ale s vírou odcházeli z tohoto světa. Po pravé vlasti toužili a uvědomovali si, že jsou jen cizinci, přistěhovalci, hosté. Taková víra je ceněna. Člověka ve víře posiluje, když se něco splní, když se něco nečekaně promění k dobrému. Ale co, když se tak nestane? Ani tehdy nemá být postoj víry opuštěn a nahrazen zklamáním. Protože víra není opřena o nic viditelného, o to co je ve světě příznivé nebo nepříznivé. Má být zaměřena k Bohu, ne k lidem nebo jakýmkoli jiným skutečnostem.
Tak jako víra přesahuje všechno viditelné, tak také budoucnost Bohem připravená překračuje všechno pozemské. Hovoří se zde v listě Židům o „pravé vlasti nebeské“ (Žd 11,14.16). Tento výraz známe z naší Liturgie, když myslíme na Boží svědky, které přivedl Pán již do pravé vlasti nebeské, zatímco my stále zápasíme v církvi pozemské (Liturgie, s. 56).
Co pro nás konkrétně toto svědectví z listu Židům může znamenat? Pro naši víru, pro její posilnění, překonávání překážek, pro její růst, její zrání a vydávání dobrých plodů? Víra má být spojena s vděčností za dary stvoření, které odkazují k svému Dárci. Víra má být zaměřena k budoucnosti. Tato perspektiva budoucího je za horizontem časnosti a všeho jen dočasného. V přítomnosti nám může být příkladem Abraham. Překonával všechny nepříznivé, náročné a složité situace právě svou klidnou a trpělivou vírou.
K víře Abrahama a k víře předků se Bůh přiznal, jak ubezpečuje pisatel listu Židům. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře se Bůh přiznal svým svědectvím“ (Ž 11,1-2). Kéž nás Kristus posiluje ve všech pochybnostech, zápasech a zkouškách. Kéž se i k naší víře přiznává!
Amen.