Kázání bratra patriarchy v Náboženské obci CČSH v Praze 6 – Dejvicích při bohoslužbě s připomenutím T. G. Masaryka v březnu 2025.
Sestry a bratři,
dnešní neděle uzavírá určité období liturgického roku. Je poslední před začátkem postní doby, která začíná popeleční středou a první nedělí postní, kdy se budeme připravovat na Velikonoce. Pro tuto dnešní neděli je stanoveno jako tradiční čtení – událost proměnění Páně na hoře.
Ježíš si vzal stranou své tři nejbližší učedníky Petra, Jana a Jakuba, kteří s ním vystoupali na horu. Hora byla místem, kde se Ježíš modlil. Není uvedeno jméno hory. Až církevní otec - biskup Cyril Jeruzalémský, žijící ve 4. století ji označuje jako horu Tábor. Hory byly místem Ježíšovy modlitby a také místem, kde kázal a učil, jak je to přímo uvedeno v Matoušově evangeliu, kde je zaznamenáno jeho tzv. kázání na hoře (Mt 5,1). Evangelista Lukáš sice uvádí obdobné kázání na rovině, aby vyjádřil Ježíšovu blízkost lidem (L 6,17). Ale i on dokládá Ježíšovu modlitbu na hoře, dokonce v noci (L 6,12). A zaznamenává i tuto událost proměnění Páně na hoře.
Ježíš nebyl na hoře jen se svými třemi učedníky a apoštoly Petrem, Janem a Jakubem, ale setkává se s Mojžíšem a Eliášem. Do časnosti tohoto světa se prolamuje a vstupuje Boží čas. Tento Boží čas je jiný, než ten, který vnímáme a zakoušíme my, kdy události plynou postupně po sobě. To, co se stalo a bylo, se ztrácí v minulosti zapomnění. A to, co bude, je vzdálené a nedostupné. A to přítomné, co prožíváme, je neuchopitelné a nezadržitelné. Ale v Božím čase, či přesněji věčnosti, se setkává to minulé i budoucí ve stálé přítomnosti. Boží čas nezná hranice života a smrti. Svědkové víry jsou před Bohem živými, i když žili v dávném čase. Tak se v události na hoře propojuje minulé a budoucí v přítomném okamžiku. To minulé připomíná Mojžíš, skrze kterého byl vydán lidu Boží zákon – Desatero, a rozhodný prorok Eliáš, a tím budoucím je slavné Kristovo vzkříšení a zář jeho slávy. Ale to vše se odehrává v přítomnosti, kterou představují spící učedníci. Navíc tato důležitá minulost a slavná budoucnost je v přítomnosti nezachytitelná. I když se o to apoštolové snaží a chtějí vybudovat posvátné stany (L 9,33).
Mimořádná chvíle se rozplynula a zážitek učedníků netrval stále. Všechno to zvláštní a mimořádné se vytratilo a odešlo. Opona běžnosti a všednosti zakryla Boží slávu. Ale to nejdůležitější přesto zůstalo. Ježíš sám. Ježíšovi zazářila tvář i jeho šat byl proměněn (L 9,29). Někdy se objeví ten, kdo zazáří, ale pak se jeho záře ztratí. Z Ježíše však vychází světlo a záře stále. I když je skrytá v ponížení, přesto je vírou vidět.
Tu učedníci a pozdější významní apoštolové a šiřitelé evangelia a Ježíšova učení mohli nahlédnout do tajemství Ježíšovy osoby. K nim zazněl Boží hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (L 9,36). I když nemusíme mít takový zvláštní a mimořádný zážitek jako měli nejbližší apoštolové, máme Ježíšovi naslouchat a v každodennosti se snažit podle jeho slova žít. Pohled učedníků byl stále upřený na Ježíše. Přichází čas postu, čas pašijí, čas Ježíšova utrpení a smrti. Přesto je to Pán a učedníci na hoře mohli nahlédnout do tajemství Boží slávy.
Sestry a bratři,
dnes se také setkáváme, abychom si připomenuli našeho prvního prezidenta a myslitele Tomáše G. Masaryka. I on hleděl svým duchovním zrakem na Ježíše. Masaryk měl celoživotní zájem o Ježíše a jeho učení a usiloval o to, aby jeho učení lásky naplňoval ve svém životě. V knize rozhovorů se spisovatelem Karlem Čapkem velmi často hovoří o Ježíšovi. K němu zaměřoval svoji osobní víru a své náboženské přesvědčení. I když Masarykův pohled k Ježíšovi byl jako k člověku, k představiteli pravého lidství a humanity. Podle něho „Náboženství bez lidskosti nemůže být správné, lidskost bez zbožnosti nemůže být úplná“ (Hovory s T. G. M., cit. s. 212). I Masaryk nahlédl do tajemství Ježíšovy osobnosti. A mnohé tehdy pochybující a víru ztrácející lidi přivedl na cestu víry. Víra v Boha, náboženství, zbožnost, důraz na Ježíšovo přikázání lásky – to je důležitá stránka vnitřního duchovního života prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, kterého si s vděčností chceme připomínat právě v Církvi československé husitské v tento březnový čas.