Kázání bratra patriarchy Tomáše Butty ke svátku Zjevení Páně v lednu 2025.
Sestry a bratři,
dnes je svátek Zjevení Páně, kdy je připomínán příchod pohanských mudrců ze vzdálené země ke Kristu – narozenému Králi králů a Světlu světa.
Jestliže ve vánočním příběhu podle Lukáše přicházejí k Ježíšovým jeslím pastýři z blízkého okolí Betléma, pak naopak podle Matoušova podání stanou u narozeného Ježíše mudrci či králové z velmi vzdálených míst.
Četli jsme z proroka Izajáše z 60. kapitoly slovo, ve kterém je již obsaženo to, co se událo o Vánocích a o svátku Epifanie, který je se svátkem Narození Páně úzce propojen. „Vzešlo světlo“ zaznívá v proroctví Izajáše. „Vzešla nad tebou Hospodinova sláva“ (Iz 60,1). Zvláštní je, že prorok Izajáš o tom hovoří jako o něčem, co se již stalo, co je minulé, ačkoliv žil řadu staletí před příchodem a narozením Krista. Kraličtí vykladači k tomuto místu připojují latinkou formulaci „praeterita in futuris“. Minulost je přítomna v budoucnosti. Prorok o tom hovořil jako o skutečnosti, ačkoli se to v jeho době kdy žil, tedy v babylónském zajetí, ještě nestalo. Jestliže Izajáš hovoří o tom, že vzešlo světlo Boží slávy, tak naplněním jeho proroctví je příchod a narození Ježíše. Tehdy se otevírají nebesa, ze kterých přichází zář (L 2,9), ale především Ježíš je sám tím světlem (J 8,12) a nositelem Boží slávy (J 1,14). Ježíš je zdrojem duchovního světla pro církev, pro svět i pro každého z nás i dnes.
Tato otevřenost přístupu k Božímu světlu pro všechny, i pro ty nejvzdálenější, je právě poselstvím svátku Zjevení Páně pohanským mudrcům či králům. Prorok Izajáš jakoby viděl betlémskou scénu: „K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde“ (Iz 6,3). Tento verš je chápaný v křesťanství od počátku jako zaslíbení příchodu mudrců a jejich klanění se narozenému Králi Kristu. Mudrci naplnili Izajášovo proroctví. Přicházejí však doslova mágové. Kraličtí tento výraz přeložili slovem „mudrci“. A ve výkladu Šestidílné Bible k tomu připojují, že to byli lidé „znamenití, moudří, učení, v mnohých věcech zběhlí“ (s. 2178). Podle filozofa Platóna v čele ideálního státu mají stát vládci – filozofové. Neboť vláda v obci podle Platóna náleží člověku rozumnému. Avšak zaslíbení příchodu vládců a králů ke Kristu je ve Starém zákoně vysloveno i v Žalmu 72: „Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary… Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit“ (Ž 72,10a.11).
V proroctví Izajášově se mluví i o velbloudech: „Přikryje je záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Efy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo…“ (Iz 60,6). Velbloud byl dopravní prostředek ve starověku a byl určen k přepravě i velkých nákladů na velkou vzdálenost (Gn 37,25). Unese až 200 kilo. Velbloudi nescházejí ani v zobrazení betlémské scény. Moje manželka Eva vymyslela k dnešnímu svátku příběh o velbloudech pro děti ve školce i ve sboru. Ten příběh spočívá v tom, že se vlastně mluví jen o králích či mudrcích, kteří přinesli Ježíšovi dary. Ale kdo to ve skutečnosti museli odtáhnout na svých bedrech či doslova hrbech? Byli to právě velbloudi. V tom příběhu pro děti si velbloudi vyprávějí a navzájem povídají. Nejprve se plahočili velmi namáhavou cestou do Jeruzaléma. Jak byli rádi, když tam konečně dorazili. Jaké ale bylo překvapení, koho tam mudrci našli v paláci za krále! Takovému zuřivci Herodovi rozhodně žádné dary dát nechtěli. Jelo se tedy dál. Naštěstí městečko Betlém nebylo již tak daleko. A teprve tam mudrci toho pravého Krále nalezli. Dary, které nebyly právě lehké, mu mudrci předali. Ti velbloudi si později o té daleké cestě trochu smutně vyprávěli. Všichni totiž mluví jen o těch mudrcích či králích a na ně si málokdo vzpomene, i když to byli právě oni, kdo až do Betléma na svých hrbech vzácné dary přinesli. Přesto i ti velbloudi na tu cestu rádi vzpomínali, neboť mohli spatřit malého Ježíše – Pána celého stvoření, který má rád lidi i zvířata.
Církevní otec Augustin chápal velblouda jako obraz trpělivosti a pokory. Dával ho za vzor pro křesťana, který je životem zkoušený a obtížený různými břemeny.
Po této malé vsuvce o velbloudovi či velbloudech se vraťme k tomu ústřednímu poselství tohoto dnešního svátku Zjevení Páně pohanům, jak je vylíčeno již u proroka Izajáše. Světlo Boží slávy se bude šířit, pronikal do světa a bude přitahovat mnohé. Vždyť evangelium Ježíše Krista je určeno pro všechny, pro lidi z blízka i z dáli. Toto světlo se má šířit i dnes. Proto vznikla naše Církev československá husitská před 105 lety symbolicky v časové blízkosti svátku Zjevení Páně pohanům, aby šířila poselství o Bohu blízkém v Kristu, aby se s Ježíšem Kristem seznámilo co nejvíc lidí. Ale nejen, aby ho poznali v jeho skutečné prosté a přitom slavné podobě, ale aby ho přijali jako pravého Vládce a Krále a aby k němu přilnuli a šli s ním životem a jeho sláva a světlo byly patrné na nich jako jeho vyznavačích a služebnících a všech těch, kteří se k němu hlásí v Církvi československé husitské. V naší liturgii podle dr. Karla Farského máme ohlas Izajáše, jeho 60. kapitoly: „Jásej církvi Boží, že sláva Hospodina, Boha tvého vzešla nad tebou“ (Liturgie 2004, s. 63). Světlo Boží slávy dopadá na církev také dnes, i v její nepatrnosti a zranitelnosti. Světlo Boží slávy není umenšeno a církev v každé době může na ně spolehnout. Světlo Kristovo stále osvěcuje lidské mysli a srdce a vstupuje do nich. Přicházejí k tomuto světlu mnozí a budou přicházet i v budoucím čase.
Stojíme opět na začátku nového roku. Přechod roků nás vede k tomu, že si uvědomujeme čas. Odcházející a zapomínanou minulost, nezachytitelnou a proplouvající přítomnost i nejistou a neznámou budoucnost. Bůh, ve kterého věříme, dává našemu času novou hodnotu a pohled na Ježíše Krista je pohledem na minulost, přítomnost i poslední budoucnost (Žd 13,8). Tak můžeme alespoň trochu pochopit výpověď: „Minulost je přítomna v budoucnosti“. Náš pohled do budoucnosti je vlastně pohledem do minulosti k Ježíši Kristu, ve kterém je obsaženo vše budoucí. Amen.