Kázání bratra patrirarychy Tomáše Butty na církevním zastupitelstvu v listopadu 2024.

Sestry a bratři, zvolil jsem pro naše jednání církevního zastupitelstva méně známé čtení z 31. kapitoly z 2. knihy Paralipomenon. Toto starozákonní biblické svědectví nás přenáší do doby krále Chizkijáše. Jedná se o 8. století před příchodem Ježíše Krista. Chizkijáš nastoupil na královský trůn v Jeruzalémě, když mu bylo dvacet pět let a kraloval dvacet devět let (2 Pa 29,1). Bývá označován za náboženského reformátora, neboť očišťoval zemi od pohanských kultů (2 Pa 31,1). Po králích, kteří se odklonili od Boha a vedli lid k pohanství, Chizkijáš jej naopak navracel k víře v jediného Hospodina. Nechal opravit Hospodinův chrám v Jeruzalémě a začal znovu slavit velikonoční svátky. Opět zavedl v chrámě pravidelné oběti, které se přinášely podle Mojžíšova zákona ve stanoveném čase a o svátcích (2 Pa 31,2), jak jsou podrobněji popsány ve Starém zákoně v knize Leviticus. Na celém tom znovu obnoveném a rozvinutém chrámovém chodu se podílelo množství kněží a služebníků, kteří byli dobře zorganizováni.

Na tomto starozákonním svědectví můžeme také rozpoznávat, co je hlavním úkolem a funkcí kněží. Je trojí: přinášení obětí, vyučování Božímu zákonu a chválení Hospodina. Jinými slovy vyjádřeno – svátostná služba, vyučování a modlitba. Starozákonní oběti v chrámu zprostředkovávaly odpuštění, smíření a posvěcení lidu. V Bibli kralické je řečeno, že kněží měli být „ochotnějšími v zákoně Božím“ (2 Pa 31,4). V Českém ekumenickém překladu je to vyjádřeno tak, že měli být „v zákoně Hospodinově pevní“. A dalším jejich úkolem bylo chválení a díkůvzdání. Zde je uvedeno, že se to mělo dít doslova „v branách Hospodinových táborů“ (2 Pa 31,2). Což je nám málo dnes srozumitelné. Kraličtí to vykládají tak, že se v chrámových branách shromažďovali služebníci a lid uspořádáni na způsob vojenského útvaru (Šestidílka, s. 861). V každém případě v chrámu zněla chvála, díkůvzdání a zpěvy, jak to dokládají Žalmy. Například žalm 100., kde je výzva: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do jeho nádvoří s chvalozpěvem! Vzdejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu (Ž 100,4). Právě za krále Chizkijáše došlo k obnově kněžského či duchovenského stavu a tím i k obnově bohoslužby a celého náboženského života. Podle Kralických se kněží a levité měli bez roztržitosti mysli věnovat ochotně povinnostem – zajišťování obětí, modlitbám za lid, vyučování lidu a zpěvu (Šestidílka, s. 861). Duchovní se dnes věnují mnoha věcem, různým činnostem a rozmanitým úkolům. Ale to podstatné tehdy i dnes je věnovat se bohoslužbě – svátostné službě, vyučování a modlitbě. To je vlastním úkolem kněze i v dnešní době. A to i v případě, že zdůrazňujeme obecné kněžství či kněžství všech pokřtěných. Proto jsme podrželi kněžství svátostné.

V době krále Chizkijáše se vyskytovalo plno ochotných kněží a dalších služebníků. Jenomže problémem bylo, jak pro ně zajistit obživu a dostatečně dobré životní podmínky. Navíc kněží byli ženatí a měli rodiny. Jak takovou situaci řešit, aby se kněží a další služebníci mohli plně věnovat svým úkolům?

Král Chizkijáš přišel s řešením, které má základ v Mojžíšově zákoně. Kněží a levité mají žít z darů lidu. Král to výslovně přikázal. Navíc existoval i desátek – odevzdávání jedné desetiny z vlastního majetku ve prospěch jiných. Vždycky jsem si říkal, že desátek je starozákonní ustanovení, je to věcí Zákona, nařízení, povinnosti. Ale evangelium vyžaduje svobodu, svobodné rozhodnutí, je to dobrovolné zřeknutí se něčeho, co nám patří, co máme, a dáme to tak ve prospěch druhých. Desátek jako příkaz může lidi i náboženské obce zatěžovat, nutit k nepříjemné povinnosti. Ale i desátek ve svém původním smyslu byl vyjádřením vděčnosti. Hospodin dává lidu dary země a oni z toho, co dostávají od Boha z jeho přízně a požehnání, část – jednu desetinu dávají Bohu a ve prospěch druhých. I takové dary jsou formou oběti: „Tehdy Izraelci přinášeli množství prvotin obilí, moštu, čerstvého oleje, medu i všeho, co se urodilo na poli“ (2 Pa 31,5). Odváděli desátky ze skotu i bravu i desátky ze svatých darů zasvěcených Hospodinu (2 Pa 31,6). Přinášení darů neboli obětování je od nejstarších dob také součástí křesťanské bohoslužby. Tyto dary mají trojí určení – pro Hospodina, pro Boží služebníky a pro potřebné a studující. Dary ve Starém zákoně měly takové upotřebení, že některé byly formou oběti – zpravidla zápalné – dávány přímo Hospodinu. Další sloužily k obživě kněží, aby se mohli věnovat naplno svým úkolům (srov. 1 K 9,13). Ale část byla určena též pro chudé, nezajištěné a strádající, na které Zákon také významnou měrou pamatoval (Dt 14,28-29).

Na příběhu z doby krále Chizkijáše je zřejmá pozoruhodná spontánní dobrovolnost lidu, s jakou přinášeli dary pro chrám – jeho chod a služebníky. Přicházeli z různých míst a dávali své dary na hromadu. A těch hromad bylo několik. Král Chizkijáš se divil, jaké množství se sešlo, jak veliká se projevila v lidech víra a vděčnost vůči Hospodinu. Náhle jídla bylo do sytosti, a ještě hodně zůstalo, neboť Hospodin svému lidu požehnal (2 Pa 31,10). Tento příběh nám připomíná novozákonní událost, jak Ježíš sytil zástupy. Žehnal tomu, co mu učedníci předložili, všichni se z toho nasytili, a ještě mnoho zůstalo (Mk 8,8).

Klademe si otázky, jak zajistíme do budoucnosti po hospodářské stránce církev, jak budeme řešit platy duchovních a dalších církevních pracovníků. Jistě s tím, co nám je svěřeno, máme nakládat prozíravě, obezřetně a poctivě. Ale to podstatné je víra a vztah k Bohu. Tam, kde se projevuje živá víra a hluboký a upřímný vztah vděčnosti k Bohu, který nám z milosti a svým požehnáním dává vše, tam přichází i to ostatní, co je potřebné pro život a hmotné zajištění církve a pro její služebníky. Jako tomu bylo v době krále Chizkijáše, který svou vírou a štědrou obětavostí šel sám lidu příkladem (2 Pa 31,3). Amen.