Promluva při bohoslužbě v Náboženské obci CČSH v Praze 2 – Novém Městě v březnu 2024.
Biblické texty: Ž 51,3-6.8-12, 1 K 16,13-14
Sestry a bratři,
náš Zpěvník je plný modliteb. Mnohé texty písní v našem Zpěvníku jsou slova modliteb. Tyto modlitby jsou umocněny hudebním výrazem, zpěvem. Tím modlitba získává i své hudební procítění, vždyť melodie a hudba dokáží mimořádným způsobem vyjádřit prožitky a podoby naší duše, našeho nitra. V našem Zpěvníku jsou společné modlitby Božího lidu, Kristovy církve. Ale jsou tam i modlitby jednotlivce jako osobní modlitby.
Ve Zpěvníku máme zařazeny modlitby, kterými se k Bohu obracel M. Jan Hus („Navštiv nás, Kriste“ – č. 14), Jan Amos Komenský („Opatruj mě z vysokosti“ – č. 26) nebo Karel Farský („Velký Bože, my se ti klaníme“ – č. 171). V našem Zpěvníku máme písně nejen z reformační doby, ale také z obecné křesťanské tradice. Mezi ně náleží píseň – oslavná modlitba připisovaná Ambroži Milánskému („Tebe, Bože, chválíme“ – č. 15) nebo modlitba sv. Františka z Assisi („Učiň mě, Pane, nástrojem“ – č. 296). Myslí se tím úkol křesťana stávat se nástrojem pokoje, být nositelem pokoje pro druhé.
Jednou z takových zhudebněných modliteb je modlitba církevního učitele Tomáše Akvinského „Dej mi, Pane, bdělé srdce“. Autorem melodie je hudební skladatel Petr Eben a autorem textové úpravy římskokatolický biskup Josef Hrdlička (Zpěvník CČSH, č. 295).
Tomáš Akvinský byl velkým myslitelem – křesťanským filozofem a teologem. Měl schopnost vyjadřovat se pomocí vytříbených a logicky uspořádaných myšlenek a zanechal rozsáhlé dílo, tzv. Summu teologickou i další četné spisy. Dne 7. března 1274 zemřel, bylo mu 49 let. Letos je tomu právě 750 let od jeho úmrtí. Tomáš Akvinský byl také mystikem, skládal hymny a jsou dochovány jeho modlitby. Za vzor modliteb všech dob chápal modlitbu Páně – Ježíšův Otčenáš, který také vyložil, podobně jako krédo a Desatero.
Modlitba či text písně zní: „Dej mi, Pane, bdělé srdce, ať se ti dnes nevzdálím nerozvážným smýšlením. Dej mi srdce ušlechtilé, jež by žádný špatný cit nedokázal ponížit. Dej mi, Pane, pevné srdce, které nikdy nezlomí nesnáze či pohromy. Dej mi srdce nezávislé, svobodné a odvážné, povznesené nad vášně. Dej mi rozum, jenž tě hledá, moudrost, která nalezne život podle vůle tvé. Dej mi pravou, pevnou víru, lásku, v níž se přetvořím a stanu se zcela tvým“ (Zpěvník CČSH, č. 295). Tato slova hluboké modlitby jsou jen částí či úryvkem z celé modlitby, která je delší. Uvádí se, že se tuto modlitbu Tomáš Akvinský modlil pravidelně časně ráno před obrazem Ježíše Krista. Začíná slovy: „Dopřej mi, Bože milosrdný, vřele žádat, co se tobě líbí, prozíravě to hledat, pravdivě poznat a dokonale plnit ke chvále a slávě tvého jména“ (Modlitby sv. Tomáše Akvinského, s. 11). Modlitba obsahuje řadu proseb, aby se člověk svým smýšlením a jednáním od Boha v životě nevzdaloval, ale naopak se k němu přibližoval.
Soustřeďme se nyní na slova, která máme v písni č. 295 našeho Zpěvníku. Velký myslitel a představitel středověké scholastiky se v této modlitbě modlí za sebe. Prosí za své srdce, za svůj rozum, za celý svůj život, aby se líbil Bohu a aby byl tento jeho život dovršen v Bohu a v jeho proměňující lásce.
Není to sobecké? Je to vůbec správné, modlit se za sebe? Nemáme více myslet na druhé než na svoji dokonalost, abychom před Bohem byli těmi nejlepšími, perfektními a co nejdokonalejšími? Ale ano. „Modlitba za sebe je nutnost, modlitba za druhé je plodem bratrské lásky.“ Tento výrok je připisován Janu Zlatoústému a Tomáš Akvinský jej v souvislosti s pojednáním o modlitbě cituje.
Tomáš Akvinský říká: „Když se modlíme, tak nechceme Boha informovat o našich potřebách nebo touhách, neboť on je vševědoucí. Proto mu žalmista říká: „Před sebou máš, Panovníku, vždy moje tužby“ (Ž 38,10) a v Matoušově evangeliu se praví: „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete“ (Mt 6,32). Božská vůle tedy není pohnuta lidskými slovy k tomu, aby chtěla, co před tím nechtěla. Modlitba za něco je pro člověka nezbytná kvůli samému člověku, který se modlí, aby uznal své nedostatky a pohnul svého ducha k horoucím a zbožným tužbám, o nichž doufá, že modlitbou dosáhne jejich naplnění“ (Kompendium teologie, s. 265).
Modlitba Tomáše Akvinského na nás může působit jako příliš intelektuální, neboť se vyznačoval promýšlením nejrůznějších filozofických a teologických témat do nejmenších detailů. Ale v modlitbě je zřejmá jeho vroucnost, jeho niterný osobní vztah k Bohu, jeho mystická zkušenost. V modlitbě předřazuje prosbu za své srdce před prosbu za svůj rozum.
Prosí, aby se jeho srdce projevovalo pěti vlastnostmi či schopnostmi. Prosí, aby jeho srdce bylo bdělé, ušlechtilé, přímé, pevné a svobodné. V Novém zákoně se opakovaně objevuje výzva k bdělosti (L 21,36, 1 Pt 5,8). V 1. listě do Korintu zaznívá: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní.“ Ušlechtilost je opakem podlosti a nízkosti. O přímosti a přímém srdci se hovoří často v Žalmech (Ž 7,13; Ž 32,11; Ž 51,12; Ž 94,15; Ž 125,4). V žalmu 97. slyšíme: „Pro spravedlivého je zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce“ (Ž 97,11). Další vlastností srdce věřícího člověka je pevnost, tedy odolnost a vytrvalost ve všech trápeních, potížích a zkouškách. A pátá vlastnost uvedená v modlitbě Tomáše Akvinského je svoboda. Znamená to uchovat si v srdci svobodu a nestávat se závislým či dokonce zotročeným. Apoštol Pavel připomíná křesťanům: „Tu svobodu vám vydobyl Kristus“ (Ga 5,1). Lidské srdce může poutat a zbavovat této svobody negativní cit závist, hněv. Proto Tomáš Akvinský prosí Boha, aby žádný špatný cit jeho srdce neponížil a nezotročil.
Teprve nyní přichází na řadu prosba za rozum, aby byl uschopněn poznávat Boha. „Uděl mi, Pane, rozum tebe poznávající.“ Podobná prosba se vyskytuje v žalmu 119: „Dej mi rozum podle svého slova“ (Ž 119,169; srov. Ž 119,34; Ž 119,73; Ž 119,25; Ž 119,169). Podle Tomáše Akvinského může nyní člověk rozumem poznávat stopy Boží moudrosti a velikosti ve stvoření. Jak to vyjadřuje apoštol Pavel v listě Římanům: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Ř 1,20). Tomáš Akvinský má však na mysli rozum, který je osvícen vírou.
Modlitba dále pokračuje prosbou za píli, moudrost, jednání, které se líbí Bohu, vytrvalost a důvěru v Boží lásku.
V této modlitbě je stručně vysloven postup a cesta k Bohu podle Tomáše Akvinského. Srdce předchází rozum. Živý vřelý vztah k Bohu je předpokladem našeho přemýšlení o něm. Rozum je proměňován vírou a tato proměna je dovršena láskou. Bůh svou dokonalou láskou, zjevenou ve svém Synu Ježíši Kristu, přetváří člověka a jeho život k pravému původnímu určení a konečnému naplnění.
Sestry a bratři,
při této modlitbě velké postavy z dějin církve si můžeme uvědomovat, jak jsme vzdáleni od Boha. I Tomáš Akvinský si tuto svoji vzdálenost a nedokonalost uvědomoval. Proto se s takovou vnitřní touhou k Bohu obracel. Vždyť Bůh má moc přetvářet i naše srdce i náš rozum a proměňovat celý náš život svou pravou láskou. Cílem cesty křesťana i lidského života je poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží (Ef 3,19). Amen.