Promluva k výročí 25. února pronesená v únoru 2024.

Sestry a bratři, Boží milost vám všem v tomto postním čase!

Když jsem se v létě roku 2006 připravoval na možnost být zvolen patriarchou, četl jsem tři knihy. Dvě byly od ekumenického teologa Hanse Künga – Být křesťanem. Křesťanská výzva (vyd. 2000) a Světový etos pro politiku a hospodářství (vyd. 1999). Vždyť je potřebné uvědomovat si, co znamená být či stávat se křesťanem a zůstat jím v každé situaci. A přistupovat jako křesťan i k otázkám a problémům politiky a hospodaření, s nimiž církevní představitel přichází do kontaktu a musí na ně reagovat, neboť se i církve a každého z nás týkají citlivé a konfliktní témata politiky a hospodářských záležitostí, ačkoliv nemusíme být právě odborníky na tyto oblasti.

Třetí kniha, kterou jsem tehdy četl, byla s názvem Poslední rok prezidenta. Edvard Beneš v roce 1948 od historika Karla Kaplana (vyd. 1993). I když mi vždycky mnohem více imponovala osobnost Tomáše Garrigua Masaryk, přesto jsem tuto knihu s velkou pozorností a vnitřním zaujetím četl, stejně tak jako později Benešův rozsáhlý životopis od francouzského historika Antoine Marés (vyd. 2016). Na této osobnosti naší novodobé historie si člověk může uvědomit, že je možné dostávat se do situací, kdy každé rozhodnutí se může zdát jen jako špatné a může mít přitom dalekosáhlé důsledky. Prezident Beneš čelil dvojí totalitě – nejdříve nacistické a pak komunistické. Zakoušel bezvýchodnost, osamocenost, obavu z prohraného konfliktu, ve kterém může mnoho lidí ztratit své životy, neboť jak nacisté, tak i komunisti byli v lepší pozici a okolnosti jim nahrávaly, aby své cíle a úmysly prosadili a uskutečnili.

Den 25. února 1948 byl dnem, kdy se toho velmi mnoho událo a také rozhodlo, co ovlivnilo další vývoj v naší zemi. Komunisté se již ujímali čistkami moci, demokratické strany vyklízely pozice a někteří podcenili situaci, v Praze byli ozbrojení milicionáři, konala se stávka na podporu Klementa Gottwalda a komunistické strany, která dokázala postupně prosazovat všemi způsoby své záměry za přispění a vlivu Moskvy.

V ten den se konal pochod studentů na podporu svobody, demokracie a lidskosti. Studenti chtěli viditelně vyjádřit podporu prezidentu Benešovi, a to, že stojí za hodnotami, které do české novodobé státnosti a společnosti vložil Tomáš G. Masaryk. Část studentů byla zadržena Bezpečností během cesty k Hradu, část se na Hrad přece jen dostala. Ale unavený a vyčerpaný prezident Beneš je již nepřijal, přijal je jeho kancléř Smutný (Poslední rok prezidenta, s. 30-31). Nebylo to poprvé v našich dějinách, kdy se mladí lidé – vysokoškolští studenti postavili veřejně za hodnoty demokracie a svobody, i když oproti roku 1939 nebo 1989 je tento pochod a protest v roce 1948 v určitém zapomnění. Tito studenti odvážně vyjádřili svůj názor, postoj i předvídavost, zatímco velká část společnosti podlehla slibům a oslavovala ten den jako velké vítězství domnělé spravedlnosti. Ve skutečnosti nastoupil tuhý režim, kdy moc nahradila spravedlnost a síla právo, jak ukázal pozdější vývoj. Podle ekumenického teologa Hanse Künga ideologie násilí politicko-sociální revoluce nevede k humanitě, ale jejím důsledkem je odlidštění člověka (Být křesťanem, s. 22).

V roce 1948 začínala postní doba 11. února Popeleční středou, 25. únor spadá do postní doby liturgického roku. Postní doba je dobou zkoušek. Připomínáme si Ježíše, který byl nespravedlivě odsouzen. „Trpěl pod Pontským Pilátem“, jak je to vysloveno v krédu. Právo má svoji důležitou morální stránku. V osobě soudce Piláta římského, který se nezasadil za nevinně stíhaného Ježíše, byl zpochybněn celý právní systém. V situaci selhání a převrácení právního systému byl Ježíš vystaven křivému obvinění, krutosti, bezcitnosti a lhostejnosti lidí. Pašijový příběh je cestou Ježíše ke spravedlnosti. V tomto světě spravedlnost nemusí být vždy rozpoznatelná, neboť to není spravedlnost lidská, ale je to spravedlnost Boží, která bude uskutečněna a naplněna v dovršení dějin v Božím království.

V žalmu 94, ze kterého jsme četli několik veršů, je ústředním tématem spravedlnost a naděje, že bude znovu nastolena. V tomto žalmu je vylíčena situace, kdy ve společnosti je potlačovaná spravedlnost a znevažováno právo a konkrétními projevy lidské nadvlády a svévole trpí lid (Ž 94,5-6) i jednotlivci (Ž 94,21). Jsou kladeny trpícím otázky: „Kdo se mne zastane proti zlovolníkům?“ „Kdo se za mne postaví proti pachatelům ničemnosti?“ A zaznívá i otázka: „Může být, Bože, tvým spojencem trůn zhouby, který proti právu jen trápení plodí?“ (Ž 94,16.20). Odpověď je jednoznačná: Nemůže. Žádný světský politický systém odvolávající se na vysoké cíle, vznešené ideály, mocná božstva nebo dokonce samotného Boha, který potlačuje spravedlnost, právo a lidskou důstojnost, je v rozporu s živým Bohem, kterého dosvědčuje Bible.

Ale i v takových dobách je Bůh bezbranným nablízku a stává se jim silnou oporou v každé nejistotě. „Řeknu-li: Už mi ujíždí noha, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine. Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením“ (Ž 94,18-19). Obraz „ujíždějící nohy“ či „podlomených nohou“, jak překládá Viktor Fischl, znamená ztrátu jistoty, nestabilní prostředí, možnost, že člověk zakolísá, selže, nezůstane pevně stát, nedokáže odolávat tlaku, ale může být stržen davem, sveze se s ním. V takové chvíli věřící člověk potřebuje, aby milosrdný Bůh byl s ním a podpíral ho. V čase neklidu a obav Bůh naplňuje naše nitro útěchou, povzbuzením a nadějí.

Za střed celého žalmu ne podle textové podoby, ale obsahově, bývá považován verš 15: „Na soudu opět zvládnu spravedlnost, půdou za ní všichni, kteří mají přímé srdce“. Je to naděje, která se týká lidských dějin, ale i věčného Kristova království. Postní doba má být pro nás spojena s cestou za spravedlností s přímým srdcem. Uprostřed dramatických dějin, které stále trvají, v naší tísni, nejistotě a zneklidnění a mnoha skutečností v našem současném konfliktním světě kéž je spravedlivý a milosrdný Bůh v Kristu naší oporou, jistotou a trvalou nadějí! Amen.