Kázání na Hod Boží vánoční v Husově sboru v Praze 10 – Vinohradech dne 25. 12. 2023.
Sestry a bratři, shromáždění zde v Husově sboru v Praze na Vinohradech, vážení rozhlasoví posluchači!
Na Hod Boží vánoční čteme z 1. kapitoly Janova evangelia. Je to třetí z tradičních vánočních biblických textů vedle svědectví Lukášova evangelia o pastýřích a Matoušova evangelia o mudrcích či králích.
Poselství z úvodu Janova evangelia, tzv. Prologu, nám přináší naději, že světlo ve tmě svítí a žádné temnoty jej nemohou pohltit. Současně se zde dovídáme, kdo je Ježíš – je zdrojem světla a života. A kdo máme být my – Božími dětmi.
Ačkoliv se v Prologu o Ježíšovi jmenovitě nehovoří, nezazní jeho jméno, je zřejmé a jasné, že se jedná právě o něho. Je označován jako „pravé světlo“ (J 1,9). V Janově evangeliu se hovoří o vánoční události, o narození Ježíše Krista, jako o světle přicházejícím do světa. „Bylo tu pravé světlo, to přicházelo do světa.“ Tato událost narození Ježíše – vtělení Božího Syna má univerzální platnost, světový či kosmický dosah. Příchod Krista se týká celého světa a všech lidí. Tak jako Slunce, jehož světlu a paprskům je vystavena celá Země, svítí na všechny a týká se všech.
Vánoce se dotýkají nějakým způsobem všech lidí. V Janově evangeliu je to vyjádřeno takto:. „Bylo to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo do světa.“ Vánoce se vztahují k posvátnosti života, tajemství zrození. Všechna osvěcují barevná, zářící a blikající světla a světélka, kterými zdobíme své prostředí doma i venku, odkazují k prapůvodnímu zdroji světla. Ježíš je někým, koho jsme již dávno, v hloubi svého nitra a života, znali. Zakusili jsme jeho světlo, ale na kterého jsme zapomněli, od kterého jsme se vzdálili. Zapůsobila na nás a ovlivnila nás jiná světla a někdy nás obklopila a pronikla námi i tma. Ale tato tma nás nemůže pohltit, neboť toto světlo stále svítí a v Kristu se k nám znovu přibližuje.
Ježíš nepřišel do ideálního, harmonického a dokonalého světa, ale naopak do světa složitého, neprůhledného, někdy nesmyslného, dokonce zlého a temného, projevujícího se krutostí, fanatizmem a nelidskostí. A přesto, Vánoce jsou poselstvím o světle, které žádná temnota nemůže pohltit!
I když se na první pohled a vnějšímu zraku může Betlémské dítě Ježíš jevit jako slabé a bezmocné, je v něm naopak velká síla a moc. Církevní otec Augustin to v jednom ze svých vánočních kázání vyjádřil takto: „Kristova slabost je naší silou, mlčení Krista nemluvněte je naší výmluvností a Kristova nouze je naší hojností“ (Vánoční kázání, s. 232). V Prologu Janova evangelia je tajemství Ježíšovy jedinečnosti představováno takto: Proroci předávali Boží slovo, ale on sám je tím Slovem, které se stalo tělem. Jan svědčí o světle, ale Ježíš sám je světlem. V něm je světlo (J 1,4) a není v něm nejmenší tmy (1 J 1,5). On je Božím Synem od věčnosti, ale my se stáváme Božími syny a dcerami z milosti, ale my milost potřebujeme. My máme hledat a poznávat pravdu, jak říkal Mistr Jan Hus – z Písma svatého, smysly a rozumem, ale on sám je pravdou. On je zdrojem světla, života, milosti a pravdy.
Vánoční poselství, do kterého evangelista Jan zahrnuje celý svět a všechny lidi, se týká také nás. Máme možnost přicházet a navracet se k prapůvodnímu zdroji světla a života, který je Bůh v Kristu. A také se nechat obohatit výsadou být sami Božími dětmi. Edita Steinová, filozofka a mystička, říká: „Být Božím dítětem znamená nechat se vést Boží rukou, činit Boží vůli, ne svou vlastní, do Božích rukou vložit všechny starosti a naděje, netrápit se už starostí o sebe a o budoucnost, Na tom se zakládá svoboda a radost Božího dítěte (Vánoční tajemství, cit. s. 25).
V Prologu se mluví o nepřijetí Ježíše – nového světla (J 1,11), i o jeho přijetí těmi, kteří tak získali výsadu stávat se Božími dětmi (J 1,12). V obecném smyslu přijetí nějakého názoru vyžaduje z naší strany otevřenost myšlení. Přijetí druhého člověka předpokládá kladný vztah k němu. Kroky k přijetí něčeho mohou být už v tom, že přemýšlíme, s čím se setkáváme, že se něco snažíme poznat a udělat si o tom svůj názor. Ale skutečné přijetí znamená, že se nás to bytostně dotýká, že to vezmeme za své. Přijetí Krista znamená mít otevřené srdce pro Boha i pro druhé lidi.
Ale pro toto poznání a přijetí Krista potřebujeme vztah víry. Mistr Jan Hus ve svém vánočním kázání na Prolog mluví o zatemněném vnitřním zraku. To způsobují temná srdce zatížená nadutostí a pokrytectvím. Musíme svůj vnitřní zrak očistit, abychom jasnou Boží záři mohli spatřit (Sváteční kázání, s.85). Jen pokorní a lidé čistého srdce mohou správně vidět (Mt 5,8) a spatřit tak Boží slávu i v tom nejobyčejnějším. Církevní otec Augustin to vystihl takto: „Celá příroda je přitom plná náznaků, ale tím jak lidé mají tyto veškeré divy neustále před očima, už jim zevšedněly“ (Vánoční promluvy, s. 246). Znak víry nás přivádí o Vánocích především k Ježíšovi – malému dítěti v jeslích. V něm můžeme spatřovat jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (J 1,14b).
Bože, děkujeme ti za poselství Vánoc, že tvé světlo vstupuje do našeho světa a proniká i do našich životů, a že je jasnější a mocnější, než všechny temnoty. Ať dokážeme rozpoznávat v Betlémském dítěti prapůvodní zdroj světla a našeho života. Prosíme tě, obnovuj náš vnitřní zrak, a dej, abychom jako tvé děti žili ve tvém světle. Amen.