Biblické zamyšlení patriarchy Tomáše Butty ke svátku Oslavení Páně - květen 2025.
„Potom je Ježíš vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“ L 24,50-51
Sestry a bratři,
svátek „Nanebevstoupení Páně“ připadající na „všední den“ týdne v čase po Velikonocích se někdy dostává mimo naši pozornost. Jaký je jeho biblický obsah, liturgický význam a zvěstné poselství pro nás?
Podíváme-li se na názvy tohoto svátku v Církvi československé husitské, tak Karel Farský ve svém liturgickém kalendáři i Postile užíval označení „Nanebevstoupení Páně“, jak je tomu v západní i východní církevní tradici. V Tuháčkově misálu je uváděn název „Vítězství Páně“. V současnosti se v bohoslužebných knihách naší církve užívá označení „Oslavení Páně“, ale i „Nanebevstoupení Páně“.
Křesťanský svátek dosvědčený již ve 4. století po Kristu svým obsahem navazuje na události Velikonoc. Opírá se o biblické svědectví i výpověď víry o Ježíšovi jako Božím Synu z Apoštolského kréda „…vstoupil na nebesa a sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího…“. Biblická událost má i své starozákonní pozadí, jako je nanebevzetí Henocha (Gn 5,24; srov. Sir 49,14) a také proroka Eliáše (2 Kr 2,11). V mimobiblické literatuře je svědectví i o nanebevzetí Mojžíše, jehož hrob není znám.
„Nanebevstoupení Krista“ je svátkem, který křesťanská církev slaví čtyřicet dní po Velikonocích (srov. Sk 1,3). Nachází se časově mezi Velikonocemi a svatodušnímu svátky. Tradičními texty pro tento svátek Páně jsou Lukášovy perikopy – první ze závěru jeho evangelního spisu (L 24,44-53) a druhá ze začátku knihy Skutky apoštolů (Sk 1,1-11). Jsou zařazeny i v naší Bohoslužebné knize pro tuto příležitost. Tato významná událost víry tak propojuje a spojuje oba Lukášovy spisy Evangelium a Skutky. Tím je možné ji chápat jako určitý předěl a mezník mezi časem Ježíšova pozemského života a působení a mezi časem církve. Kristovým odchodem ze světa a sesláním Ducha se před církví otevírá nový darovaný čas jako údobí pro misii víry, svědectví naděje a službu lásky.
Evangelistou Lukášem je popisována událost v podobě „tělesného“ Ježíšova nanebevstoupení jako zcela reálná, učedníky viditelná skutečnost (L 1,9.11), podobně jako je tomu při líčení jeho zjevování jako Vzkříšeného (L 24,37-43).
U evangelisty Jana slyšíme o vyvýšení a oslavení Krista. Ježíš před ukřižováním a vzkříšením svým učedníkům sděluje, že „jde“ ke svému Otci (J 14,12.28; J 17,11.13), „odchází“ (J 13,3; J 16,5) a „navrací se“ k němu (J 16,26). Jindy Ježíš v Janově evangeliu hovoří o „vystoupení“ k Otci (J 20,17), o „vyvýšení“ (J 3,14; J 12,32) i o svém „oslavení“ (J 12,23; J 17,5). Ježíš z časného světa se vrací do věčného Božího světa. Opouští pomíjivé a vstupuje do nekonečného. O vyvýšení a oslavení Ježíše podávají svědectví i další autoři novozákonních spisů (Ef 4,8; Fp 2,9; Žd 2,8-9; 1 Pt 1,21; 2 Pt 1,17; Zj 5,13).
Někdy můžeme slyšet názor, že Lukášovo svědectví o nanebevstoupení Ježíše Krista nepatří do historie tohoto našeho světa, ale jen do světa víry. Proč bychom měli oddělovat historii světa a lidstva od světa víry? Historii přece tvoří jak události, tak ale i ideje a představy. Oddělení historie od víry by ve svém důsledku znamenalo, že Ježíš Kristus nebyl oslaven a že mu nenáleží sláva, ale jen kříž a potupa. Bůh v Kristu se projevuje v dějinách. Vždyť Ježíšova historie se stala součástí historie našeho světa. V Ježíši Kristu se propojují Boží dějiny spásy s lidskými dramatickými dějinami tohoto světa. Boží sláva je přítomná také v dějinách tohoto našeho světa, i když jen skrytě nebo v náznacích a je rozpoznatelná pohledem víry. Oslavení Ježíše Krista je tím, co se už stalo, jak to dokládá evangelista Lukáš, ale současně je i skutečností, která teprve nastane, přesněji, která se stane zřejmou všem na konci dějin při jejich dovršení. Ježíš je ve světě ponížený, trpící, ukřižovaný, ale současně je již přítomen ve skrytosti jako Kristus slávy, ten, který panuje a vládne nade vším (Ef 1,20-23).
V biblické události je uveden „detail“, který bychom neměli přehlédnout. Vzkříšený Ježíš před svým odchodem a vzdálením se ze světa učedníkům žehná. Je to doloženo v Lukášově zprávě: Ježíš „zvedl ruce a požehnal jim“ (L 24,50). Je zde přímo uvedeno i gesto žehnání zvednutýma rukama. Pozvednutí rukou připomíná gesto žehnání starozákonního velekněze (Lv 9,22; srov. Sir 50,20). Současně zvednuté ruce mohou znamenat i Ježíšovo vítězství (srov. Ex 17,11-16; Ž 89,14).
Slavení svátku, ať již jej nazýváme „Nanebevstoupení Páně“ či „Oslavení Páně“, vyžaduje vnitřní pochopení biblické zvěsti, která nás má posílit a povzbudit ve víře, ke svědectví a službě lásky. Neboť jen Kristu ukřižovanému a vzkříšenému náleží skutečná Boží sláva a jeho požehnání provází lid víry dějinami a všemi jeho složitými cestami v minulosti i přítomnosti.
Tomáš Butta
bratr patriarcha
Květen L. P. 2025
Foto: reprodukce ÚAM CČSH