Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého ...
A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“
V 10. kapitole Matoušova evangelia jsou tahle slova Pána Ježíše Krista určena jeho učedníkům. Ne proto, aby je vedla k pýše, nýbrž proto, aby je povzbudila a posílila v jejich službě. Někteří biblisté vidí v těchto Kristových slovech povzbuzení pro dobu pronásledování při pozdější misijní činnosti. Těmi nepatrnými, ve srovnání s velkými, mocnými a významnými v tomto světě, jsou tu učedníci vysílaní Pánem Ježíšem. A přece právě v nich za lidmi přichází on sám a v něm i ten, který ho poslal. Jestliže je ta řeč určena učedníkům, pak v ní nejde na prvním místě o povzbuzování lidí k přátelskému přijetí apoštolů, nýbrž o ujištění učedníků, že kdo je přijme jako apoštoly, proroky či spravedlivé, bude odměněn, možná ani ne tak za, jako spíše skrze toto rozpoznání a přijetí duchovního obdarování, které přinášejí a v němž je přítomen sám Pán.
A já věřím, že to slovo může být povzbuzením také pro nás, které si Pán Ježíš povolává a vysílá do služby dnes. V naší zemi teď nejsme díky Bohu pronásledováni, ale většinou i my patříme mezi nepatrné a v očích světa nevýznamné. Navíc jsme si vědomi i své všelijaké lidské křehkosti a slabosti. Navzdory tomu si nás však Pán Ježíš zvláštním způsobem používá. Někdy žasneme nad tím, že ač jsme jen chatrnými hliněnými nádobami, přesto i skrze naši službu (nesenou více Boží milostí než našimi schopnostmi) se druhým otevírá poklad evangelia i živé setkání s Bohem. Nemusí to být vždy, ale každá taková chvíle, kdy vnímáme, že i skrze naše nedokonalé svědectví někdo zakusil Boží dotek a obdarování, je vlastně odměnou a povzbuzením také pro nás.
Možná se nám však vedle tohoto slova vybaví i jiné slovo Pána Ježíše z 25. kapitoly Matoušova evangelia, které hovoří o kritériích toho, jak kdo obstojí při posledním soudu. Také tam je řeč o přijetí (nebo nepřijetí) a o určitém činu milosrdenství vůči jednomu z jeho nepatrných bratří. Přece je tu však jeden důležitý rozdíl. Tím nepatrným bratrem nemusí být zrovna Kristův učedník. Ba co víc, Kristova přítomnost v tom nepatrném bratru (či sestře) zůstává nejen tomu lhostejnému, ale i pomáhajícímu v tu chvíli skryta. Věřím, že i tohle slovo je (nejen pro svou určitou podobnost) potřebným doplněním toho prvního. Může nám totiž pomoci odhalit naši navenek sice „nábožensky“ maskovanou, ale vlastně docela obyčejnou člověčí vypočítavost.
A tak i my raději nechme na Bohu samém, kdy a jak nám dá poznat, že i skrze nás, své nedokonalé služebníky, jedná on sám, aby nás povzbudil, když někdy klesáme na mysli. A nechme na něm i to, kdy se nám zase naopak skryje v těch, kterým sloužíme, aby nás osvobodil od našeho záslužnictví.
Pane Bože,
ty víš, kdy potřebujeme povzbuzení
a kdy zase napomenutí.
Zbavuj nás, prosíme, malomyslnosti i pýchy.
Veď nás svým Duchem k radostné službě naplněné vděčností za tvou milost.
Štěpán Klásek
Český zápas č. 27/2023 z 2. 7. 2023
Obrázek: James Tissot (1836 - 1902), Svatý Matouš, (mezi 1886 a 1894), zdroj: Wikimedia Commons