Obraz žně se v evangeliích obvykle pojí s představou posledního soudu, kdy spravedliví budou odděleni od hříšníků jako plevel od pšenice.
„Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“
Ale žeň můžeme chápat také jako symbol duchovní sklizně, jež předpokládá hojnost zralých duší. Těch, které jsou zralé přijmout Kristovo učení a nalézt spásu v náruči Otce. Dvanáct učedníků sice bylo vysláno nejprve k Izraeli, přesto se v dějinách stává polem žně celý svět, každá duše mající schopnost duchovního růstu.
Zajímavé je, že Pán poslal učedníky sklízet, nikoli rozsévat. Jejich službu nazývá žní a k ní jim také uděluje moc. Když posílá učedníky sklízet úrodu, je zřejmé, že nemají sklízet cizí, nýbrž to, co zasel Bůh. Sám Kristus je tím, který rozsévá. Kdo jsou tito dělníci? Není to jenom těch dvanáct, o nichž se zmiňuje Matouš. Jsou to všichni lidé, kteří vstoupili do společenství s božským světlem a stali se nádobami jeho milosti a lásky.
Proto je dělníků vždy tak málo.
Každá žeň může přijít až po době zrání. Do té doby je třeba pečovat o to, aby božské semínko, které je zaseto v každém člověku, mohlo vyrůst, dozrát a přinést plody světla. Pole je obrovské. Každá lidská bytost v sobě nese semínko, jež má vyrůst ve velký strom, jiskru, která touží být rozdmýchána v planoucí oheň. Chybí však ti, kteří dokážou pole duše obdělávat, aby plody Probuzení mohly dozrát; ti, kteří lidem připomínají, co se v nich skutečně děje, co klíčí a roste v hlubinách.
I my sami máme být dělníky na svém poli, aby božský zárodek mohl vyrůst z lůna prostoru a času a my se probudili do nestvořeného Světla.
a podílíme se na uskutečňování Božího plánu.
Kéž svou věrností přinášíme bohatou žeň duší a vedeme je do věčného objetí Otce.
Ivan Jirovský
Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023
Obrázek: Pieter Bruegel starší (cca. 1525-1530–1569): Sklizeň obilí, 1565, zdroj: Wikimedia Commons