Kázání na motiv povolání celníka Matouše Ježíšem Kristem.
Nedávno jsme na diecézním shromáždění, stejně jako v minulých letech, oceňovali osobnosti diecéze. Cena vznikla z potřeby dát lidem, kteří pro církev celý život pracovali a pracují, najevo vděk a úctu za jejich práci i srdce, které v církvi často nechali. Vždy oceňujeme jednoho faráře a jednoho laika. Sestra Květoslava Nováková, která přebírala ocenění za svoji práci pro libereckou náboženskou obec, v děkovné řeči řekla, že „ten kostel“ bylo vždy něco navíc, doma byla práce, děti a manžel, jenž často odjížděl, ale kostel byla ta nadstavba, která tomu dávala smysl. Jinými slovy nebyla to oběť, ale životní výhra, že něco takového člověk v životě nalezl.
A teď se vraťme do Izraele před mnoha staletími. V mýtnici tam sedí Matouš, který má jen tu práci, „do práce a domů“, a život se mu smrskl na to nejzákladnější. O smysluplnosti jeho práce bychom také mohli s úspěchem pochybovat a i on o tom asi pochybuje. Tak tam sedí, celé dny se hádá s těmi, kteří nechtějí platit mýtné, a čas plyne. Tu se tam objeví ten, který mu nabídne něco navíc: „Pojď, vykašli se tady na to, ukážu ti, jak žít jinak, dám tvému životu smysl. Zkrátka zanech to tu a POJĎ.” Je to obrovská šance, která se nemusí opakovat. Kolikrát jsme si my sami říkali, že bychom chtěli žít jinak, třeba odcestovat na dlouho pryč, poznat svět, dělat jiné zaměstnání, žít v jiném městě, zkrátka nějakým způsobem změnit svůj život. Přehodit výhybku a také my sami se stát jinými.
Někdy možná zažíváme pocit, že náš život postrádá smysl. Za Matoušem přichází Kristus a toto všechno mu nabízí v tom jednom jediném slově Pojď! A Matouš?
Musí být člověkem odvážným nebo zoufalým, protože pozvánku do neznáma ihned přijímá. Pojď, dávám ti novou šanci, změnit svůj život od základů, ale nebude to pro tebe lehké, musíš se změnit ty sám a nebát se. Ale tím to nekončí, ta nová šance je i v tom, že mu odpustí, že ho přijme, že s sebou Matouš nemusí tahat své výčitky, kdy co mohl udělat a neudělal, své pochyby, svá pekla. Ta tlustá čára, po níž někdy člověk tak touží, je tady, je od Krista. Matouš jde, a i když se jeho okolí podivuje, Kristus si své blízké „ustojí“, lékaře přeci opravdu nepotřebují zdraví, ale nemocní. A ti farizeové? Třeba jen lidsky závidí, třeba by také chtěli mít odvahu něco změnit, ale protože ji nemají, jen se pevněji přimknou k tomu, co znají a to je řád a dělání „správných věcí“. Matouš, ten, který aktivně narušil běh svého života, je už Kristův a má „ten kostel“, jak říkala sestra Nováková.
Autor: Erika Oubrechtová
Český zápas č. 24/2023 z 11. 6. 2023
Obrázek: Michelangelo Caravaggio (1571-1610), Povolání svatého Matouše (1599-1600), zdroj: Wikimedia Commons